Ne, nežertuji. Zaveďme angličtinu jako úřední jazyk je název krátkého textu vydaného v časopisu Respekt (13. června 2016), ve kterém se autor pozastavuje nad úrovní znalostí cizích jazyků, především pak angličtiny, a naší (české) konkurenceschopnosti. Řešením by podle autora byla dlouhodobá koncepce výuky, která by někdy kolem roku 2030 dokázala nabídnout první plně funkční anglicky mluvící generaci. Je to vůbec možné? Teoreticky ano, ale museli bychom se zbavit několika společenských zábran.

Strach

Lidi se bojí. Bojí se mluvit anglicky, francouzsky, klingonštinou. Rozdíly se tady nekladou. Ve strachu z toho, že udělají při debatě s rodilákem chybu, radši nemluví vůbec. Od lektorů to navíc slýchávám i v jiném kontextu. Jednou studenti vynechají hodinu, na další se jim pak nechce, protože by nemuseli dohnat zbytek skupinky. Raději odloží kurz i přespříště, přestanou chodit úplně, a za rok se vrátí, aby to zkusili znovu. Strach z neúspěchu hraje velkou roli, a dokud se ho studenti jazyků nenaučí potlačit, zůstanou v bludném kruhu.

Prostředí

Bývaly časy, kdy jsem do hluboké noci čekal na britské sitcomy na ČT2, které bylo možné sledovat v původním znění s titulky. Proč to bylo v pátek kolem půlnoci a ne v běžném vysílacím čase? Netuším. Možností vzdělávat se bez neustálého dohledu lektora naštěstí díky internetu přibylo, ale pořád jsme obklopeni dabingem a překlady, které často nejsou ani příliš kvalitní. Stačilo by pouštět mezi lidi víc věcí v původním znění, podpořit čtení knížek v originále a ta berlička v podobě překladu by byla najednou zbytečná. Člověk by byl hozen do cizojazyčného prostředí a musel by se snažit. Nutnost používat cizí jazyk v praxi by udělala neskutečně moc.

Vzdělávání

V neposlední řadě jde pak o samotné vzdělávání, které se na státních školách sice pomalu lepší, ale stále má k ideálu hodně daleko. Na hodinách se málo mluví, gramatika se často učí špatně a věci jako přízvuk nebo výslovnost jsou na úrovni lochneského monstra. Někde tam jsou, občas se o nich mluví, ale to je tak vše.

Vidím město veliké, jehož lidé anglicky se domluví…

Možná jsem jen škarohlíd, ale zkušenosti mluví jasně. Lidé často berou angličtinu jako nutné zlo a nedílnou součást svých životopisů. Dál nedohlédnou a necítí se dostatečně motivovaní na svých znalostech pracovat. Dokud se nezmění prostředí, nevidím velké naděje na úspěch. Je to škoda, protože když se člověk začte do rozhovorů s našimi lektory, uvidí, jak jim jazyky otevírají dveře. Ale kdo ví, třeba není můj skepticismus na místě a v roce 2030 (nebo snad dřív?) budeme doopravdy konkurenceschopní a nebude problém se kdekoliv na ulici nebo na úřadu domluvit anglicky. Za sebe říkám - bylo by to krásné.

"Měli jsme se studenty víkendový kurz. O pauze jsme si objednali pizzu a jedna studentka jen tak mezi řečí navrhla, že bychom mohli vyrazit do Říma a procvičit se v konverzaci. Přišlo mi to jako skvělý nápad, ale bála jsem se, že to nezvládnu zorganizovat kvůli času," vypraví mi Anička, která do Itálie jezdí alespoň jednou za rok. Prý potřebuje svoji pravidelnou "dávku italštiny". Když to vezmu kolem a kolem, bude to docela zdravá závislost.

Zní to skoro neuvěřitelně, ale řetězec nepravděpodobných shod a náhod zaúřadoval i tentokrát, a tak se informace dostaly na správné místo a Aniččiny obavy z nedostatku času na zařizování zájezdu převzal jeden z jejích studentů. Najednou byla na světě velice výhodná letenka, ze které se staly tři a nakonec se našlo osm nadšených italštinářů, kteří se chtěli se svou oblíbenou lektorkou podívat do Říma. Překvapilo mě, že Aničce vůbec nevadilo vzít si na starost osm studentů, odložit rozdělanou práci uprostřed pracovního týdne, a vyrazit jen tak na malou dovolenou.

Studenti na cestách

 "Všichni se strašně těšili, jak budou sedět v kavárničkách a chodit po restauracích. To se nedalo odmítnout," směje se Anička. Moje obavy z toho, že budou studenti jen chodit po památkách, byly ale velice rychle rozptýleny. Došlo sice i na ně, ale nebylo to zdaleka jen o nich. "Posílala jsem studenty vyřizovat různé věci, v restauracích jsem vždycky chtěla jen italské menu, aby se studenti museli snažit. Všechno si objednávali sami a já jim maximálně tu a tam pomohla se slovíčkem. Občas sice došlo na dorozumívání se rukama nohama, ale i tak se nikdo nedal odradit!" říká hrdě Anička a přidává historku z hotelu, kdy se studenti snažili vysvětlit, že chtějí na pokoj půjčit vývrtku.

Co mě překvapilo kromě samotného výletu, byla úroveň zúčastněných studentů. Pokročilejší začátečníci. Jsou asi na podobné úrovni jako ti, které Katka Pavlíková nadchla pro čtení italských knížek. "Někteří jeli poprvé, někteří už byli v Římě několikrát, ale tohle je město, do kterého se dá vracet pořád. Byla bych ráda, kdyby se z takových výletů stala i tradice." Napadá mě hned z placu studentská akce "Přemluv svého lektora", jejímž účelem by bylo vyrazit někam ven. Ale když nad tím tak přemýšlím, Řím to sice není, ale Katka Kratochvílová bere studenty na výlet do Rakouska. To je co by kamenem. Kurzy nemusí být ani zdaleka jen o sezení ve třídách a v tomhle je podle mě síla a kouzlo jazykovek. Na státní škole podobné věci projdou jen naprosto výjimečně.

Letní příprava

Jak je vidět, občas stačí alespoň začít nebo si zopakovat jazyk před cestou a domluvit v cizině se dá bez problémů. A při sezóně letních dovolených a zájezdů se taková nakopávačka obzvlášť vyplatí, když není přes rok čas chodit se učit. Naštěstí existují varianty jako kurzy na cesty nebo intenzivní týdenní kurzy. Ty už člověka dokážou připravit a osvěžit mu polozapomenuté znalosti. Takže ať už jedete letos kamkoliv, nepodceňujte přípravu! I začátečník se totiž může domluvit :)

Moje vlastní zkušenost z Itálie navíc není zrovna radostná a zpětně si i po letech říkám, že mít za sebou aspoň krátký kurz italštiny, dopadl bych daleko líp navzdory své ucházející angličtině a tehdy ještě použitelné francouzštině. Moje rada tedy zní - nepodceňujte přípravu!