"Nechceš na školení první pomoci?" ptají se mě holky z kanceláře. Po vzpomínce na zoufalé přednášky absolvované během let na střední s díky odmítám a doufám, že sanitku ještě zavolat zvládnu. Nedělal bych to poprvé a v jazykovce s tím už taky máme prý nějakou zkušenost. Když se na to dívám z tohoto úhlu pohledu, je vlastně dobře, že se tu chtějí lidi vzdělávat i mimo jazykovou oblast. Až to se mnu sekne, tak bude pěkné, když se mi dostane pomoc.

Pár dní na to přišla Ivica s kartou z foťáku, ať hodím fotky na Facebook, a začala si školení pochvalovat. Prý si to všichni užili a byli nadmíru spokojení. Jak může být někdo takhle paf z první pomoci? Lví podíl na úspěchu musela mít skutečnost, že dvě třetiny byly praktické a povídání sloužilo jen jako nutný doplněk. "Naše lektorka najednou omdlela. Snažila se to dávat najevo předem, že jí není úplně dobře, ale my jsme začaly reagovat, až když se složila," směje se Ivica. Kdo by se taky nesmál, z role pozorovatele to zní nadmíru zábavně. "Pak jsme si nacvičili infarkt a natrénovali krvácení." Dál jsem to bez hlasitého řevu nevydržel. Stranou se závažností situace, v tomhle podání to prostě působí kouzelně.

Pak ale začíná výčet obsahující správnou reakci na anafylaktický šok, správnou pomoc cukrovkáři, co dělat se závažně podchlazeným člověkem. To už se přestávám smát a hltám každou větu, protože většinu podobných informací jsem zatím nikde nepochytil a zjištění, že násilné zahřívání podchlazeného je vlastně největší zlo. Brrr.

Stayin' Alive

"Profík zvládá masírovat srdce tři minuty, většina lidí pak odpadne asi po třicet vteřinách. Dlouho jsem si navíc myslela, že se u toho musí dýchat z úst do úst." Další mýtus vyvrácen díky mythbusters z Učíme první pomoc. A já bych byl stejně schopný na základě jistého seriálu dělat masáž srdce podle rytmu jedné písničky od Bee Gees. Jen si tak vzpomenout, která to byla. "Masíruje se na Skákal pes, přes oves," vstupuje do povídání Katka Kratochvílová, čímž uzemní všechny přítomné.

Jak se zdá, kde školství tradičně zaostává, soukromý sektor útočí. Platí to nejen u jazykových kurzů, ale taky u těch zdravotnických. Matně si vzpomínám, že k figuríně se tehdy na střední dostal jeden člověk z třiceti. Tady měli všichni víc než dost času a ještě se doopravdy něco naučili. Klobouček týmu z Učíme první pomoc a holkám se snad splní přání a brzo si dají další kolo. Prý se zvyšuje obtížnost. Challenge accepted!

P.S.
Další fotky najdete u nás na Facebooku :)

Poklidné úterní odpoledne. Zrovna dělám online databázi materiálů pro lektory a studenty, když narážím na problém s italštinou a španělštinou. Nemluvím ani tak ani tak, a docela by se mi hodila pomoc. V tom se přiřítí italský živel jménem Katka Pavlíková, se kterou jsem se v jazykovce za těch několik měsíců zatím jen míjel. Třeba mi pomůže najít to, co potřebuju. Energie a dobrá nálada z ní vyzařuje na všechny strany a mně to nedá, abych se nezeptal, z čeho je tak nadšená.

"Hej, to bys nevěřil. Ty moje děcka přečetly první knížku. V říjnu jsem s nima začala a byli to úplní ale jako úplní začátečníci. Koncem ledna jsme začali a jsem na ně fakt pyšná, protože už to máme dočtené." Chvíli jsem vstřebával nával nových informací a hlavně Katčino nadšení a zápal, se kterým mluvila o své třídě. Přečíst knížku pro začátečníky, která je postavená jen na jednoduché slovní zásobě a gramatice sice nezní až tak úžasně, ale když si vezmu, že s italštinou začali jen chvíli před tím. Já byl ve svých začátcích s francouzštinou rád, když jsem se dokázal představit nebo něco málo napočítat a pojmenovat.

Katka je nadšením bez sebe a pochvaly směrem ke studentům se vůbec nezastavují, tak nechávám materiály stranou a poslouchám. "Ono je to tak namotivovalo, že se sami od sebe hlásili o další kapitolu, když jsem na to náhodou zapomněla. A pak třeba začnou vytahovat slovíčka, co jsme vůbec neměli v učebnici. A já na ně, kurňa, odkud to máte? No přece z té knížky, Kači!" To už se začínám usmívat taky, protože jinak to v Katčiné blízkosti ani nejde. Navíc mám najednou pocit, že bych s klidem přečetl podobnou knížku taky, i když vlastně italsky vůbec neumím. Ten nápor motivace je odzbrojující.

Katka pokračuje a vypráví, jak si studenti s nadšením brávali knížku i domů, kde z ní dokonce dělali nějaká cvičení. Zkouším si představit sám sebe v pozici studenta, který by se těšil na domácí úkol nebo nějakou práci navíc. Je to docela humorná představa. Na druhou stranu když člověka něco chytne, vlastně to vůbec nebere jako nějakou povinnost. Třeba se u toho i odreagují, co já vím. On ten pocit, když si online odklikám test a hned vidím dobrý výsledek, dělá hodně. Říkám si ale, že bez někoho jako Katka, kdo mě tím směrem dokáže správně popostrčit, bych se asi neobešel.

"Víš, co je ještě super motivace? Nosím jim za odměnu do hodiny papíry s nadávkami v italštině." Tohle bych nečekal. Když se nad tím ale zamyslím, měl jsem jednoho angličtináře Brita. Ten mi říkal, že jako první v češtině uměl říct slivovice a nadávat. Vůbec by mě ale nenapadlo, že to bude někdo učit - boží. "Nejlepší je, když to pak musím před třídou začít překládat. To pak lítají vulgarity na všechny strany. Děcka se na to ale vždycky těší. Během pauzy si třeba sednout s papírama a začnou si vzájemně nadávat. Jako praví Italové." To už nevydržím a začínám se nahlas smát spolu s Katkou. Ta představa dospěláků schovaných za papíry odříkávajících nadávky nemá chybu.

Ještě si pak chvíli povídáme o tom, jak Katka plánuje zkoušet dávat podobné knížky pro začátečníky i v dalších kurzech, a že doufá, že se z toho stane pravidlo. Určitě jí budu držet palce a brzo se půjdu na její hodinu i sám podívat. Mám teď aspoň zase o něco větší motivaci pro sebe, abych dodělal databázi s materiály. Bez spokojených lektorů by to tu nebylo ono.

Zakladatel JŠ Jílek Jan Jílek

Zakladetel Jazykové školy Jílek se už učení příliš nevěnuje, ale přesto zůstává neustále v obraze a na dril vzpomíná jako na něco až mystického, jak sám říká. Slova jako osvěžující, energický nebo zábavný pak podle něj vystihují základní podstatu drilové metody, kterou musí každý zažít na vlastní kůži, aby ji dokázal náležitě ocenit. „Návštěva dobrého drilového kurzu je jako jít na koncert virtuosa.“

Bylo pro tebe náročné začít učit drilem? Spousta lektorů říká, že ze začátku je to docela vyčerpávající.

Předtím jsem angličtinu neučil, byla to moje první technika - a moc se mi líbila, protože dokonale využívá čas, nedovolí trapné a nudné prostoje, naplno vytíží učitele i studenty, generuje energii a dobrou náladu. Ve srovnání se všemi těmi prodrbanými hodinami angličtiny, na něž jsem chodil od svých 11 let, to bylo skutečně nesmírně osvěžující.

Jaké byly začátky s výukou? Co tehdy říkali na dril první studenti?

Studenti bez rozdílu milují dril, když ho učí dynamický lektor. Člověk se smyslem pro humor, s citem pro potřeby jednotlivého účastníka. Lektor, který zná prakticky všechna pravidla a využívá jich. Ze začátku jsem současně psal a korigoval učebnici a učil z toho polotovaru. Do hodiny jsem přinesl vždycky novou dávku listů a jelo se. Můj velký vzor Láďa Nepustil tomu říkal "průzkum bojem". Nejsem příliš sebevědomý, takže jsem zřejmě inspiroval spíš podporu než odpor. Studenti byli nadmíru laskaví, co se týká mých počátečních zmatků. Byl jsem jim za to vděčný. K získání jistoty a elegance v učení drilem potřebuje lektor po zaškolení odučit aspoň dva celé jazykové kurzy.

Všiml sis, jestli se nějak od tvých začátků dril změnil? Měl by se nějak měnit?

Podání drilu má být velmi osobní. Každý lektor se musí snažit být sám sebou a přitom dodržet pravidla a vyvarovat se chyb. Lektoři si sami vybírají věty, které drilují, jen podle obecných pravidel. Výsledný efekt musí být autentický, spontánní. Určitě ne mechanický a hlavně ne nudný. Existují lektoři šťavnatí a lektoři sušší a pedantičtí a samozřejmě něco mezi tím. Pokud jsou dostatečně sami sebou, budou je studenti milovat. Být autentický je pro mnohé docela těžké, ale dá se to trefit. Člověk k tomu může najít odvahu při dobrém vedení supervizora. Vlastně si myslím, že dobrý dril se nemění.

Dokážeš si představit, že by se drilem učilo i na státních školách?

Dokážu si snadno představit, že by se část výuky učila drilem. Neměl by do toho být nucen každý učitel a ti, kteří k tomu mají chuť a talent, by museli procházet důkladnou přípravou. Takže, oprava. Nedovedu si to na státních školách představit :-)

Jak se na dril díváš ze své pozice psychologa a osobnostního kouče?

Účastnit se drilového kurzu prezentovaného talentovaným a zkušeným lektorem je opravdu senzační, vysoce uspokojivý zážitek. Něco jako jít na koncert virtuosa. Učitel musí do výuky vložit skutečně vše. Je to velký výdej energie, protože vše musí probíhat ve správném tempu, se změnami dynamiky, které motivují účastníky k výkonu, okořeněno správnou dávkou humoru, originality, vlídnosti i drsnosti. Kombinace všeho strhne účastníky k nadšené spolupráci, soutěživosti, smíchu a radosti ze svého vlastního zapojení. Stejně jako k údivu nad svými nečekanými vlastními schopnostmi a vlastním výkonem.

Je to vrcholný zážitek mistrovství pro lektora i pro účastníky. Výsledkem je nadšení a opojení. Fakt!

Proč bys lidem dril doporučil?

Právě pro ten skoro mystický zážitek z perfektní výuky. Kdo to nezažil, ani si to nedovede

představit.

Neříkal sis někdy, že se zase vrátíš k učení?

Naposled jsem učil před lety v týdenním kurzu, kdy jsem trénoval společným učením v tandemu (další 'průzkum bojem'). Byl to nesmírně nadaný budoucí lektor, kterého bylo třeba rychle připravit na vlastní výuku. Studenti i my dva jsme si to nádherně užili v hodinách i po nich v hospodě. Ach to bylo pěkné! Ano, to by se mi líbilo, ale až bude nejhůř a budou muset nacválat blaničtí rytíři. :-)