Martinova cesta za osvícením - 2. část

V první části rozhovoru jsme si s Martinem povídali o tom, jak se do chrámového komplexu nedaleko Čennaí vůbec dostal a co taková cesta obnáší. Zajímá vás, jak se žije v posvátném tichu mezi lidmi na jiné úrovni uvědomění? Čtete dál!

Jak vypadal klasický den v chrámu?

Hned na začátek je potřeba zmínit, že jsme každý den nechodili přímo do chrámu. Bylo to jen jednou dvakrát do týdne. Klasický den začínal vstáváním kolem šesté hodiny, což nám to vůbec nevadilo, protože jsme měli meditační schůzky, které se konaly většinou venku. Bylo to úžasné, protože zrovna vycházelo slunce a bylo tam moc příjemně. Následovala přestávka na jídlo, pak přišel jeden z Dásas, což je něco jako učitel nebo mentor. Jsou to lidé, o kterých se říká, že jsou na mnohem vyšším stupni procitnutí, jsou mnohem víc uvědomělí.

Každý den měl jiné téma a Dásas nás učili základní věci o životě. Potom večer byla další společná meditace spojená se zpíváním manter, s tancem, s relaxací. Potom jsme byli už všichni za celý den tak vyšťavení, že kolem deváté už jsem většinou chodíval spát (smích), abych se v šest vzbudil.

Jak jsi trávil čas, když jste zrovna neměli naplánovaný program?

Přestávky se daly vyplnit rozjímáním. Já jsem je poctivě vyplňoval spaním. (smích) Je to neuvěřitelné, ale asi to bylo cestováním a místem, kde nebylo potřeba nic jiného dělat. Jen přemýšlet nad tím, co říkali Dásas.

Co tě z jejich povídání nejvíc zaujalo?

Na každý týden a měsíc mají jiný program a vždy mění to, o čem mluví, respektive co učí. Všechno to spolu ale úzce souvisí. Já jsem tam byl na dva týdny, které se věnovaly naplnění sebe sama. O tom byly všechny lekce. Dost mi v hlavě utkvělo povídání o všeobecných pravdách, podle kterých se často ani nechováme. Třeba to, jak si něco přát. Když si chceme něco přát, tak je důležité, abychom už při tom přání jsme se cítili tak, že už se přání splnilo. Mozek je pak nastavený na dojem, že už to má, a spíš se nám přání splní.

Případně když jsme mluvili o vztazích, tak nám říkali, že vztahy jsou vlastně nejdůležitější součást lidského života, protože jsou všude kolem nás. S partnerem, rodiči, se zemí, s prací. Měli jsme tam jednu celou jednu lekci a meditaci věnovanou myšlence, že nejdůležitější vztah by měl být s našimi rodiči, a že pokud ten není v pořádku, bude se to neustále vracet.

Dostali jste se i mimo chrám?

Jednou jsem měl možnost zúčastnit se posvátného rituálu jménem Homa nebo Fire Ritual. Vyrazili jsme pod vedením Dásas do lesa označovaného za velice posvátný, kde se takové rituály konají už několik set let. Traduje se, že dobří duchové zesnulých mnichů tam stále jsou a dodávají lidem pozitivní energii.

Šli jsme asi dvě hodiny. Bylo to uprostřed lesů někde v horách. Když jsme dorazili na místo, posedali jsme si do tureckého sedu, měli jsme před sebou miniaturní hranici, ghí, což je indický olej, na kterém se tam všechno dělá. Založili jsme oheň a Dásas začali řídit rituál. Odříkali jsme modlitby, zpívali mantry, pálili jsme kytky, jídlo a obětovali vodu, protože k božstvu by se mělo chovat tak, jako kdyby to byl host v našem domě. Chovají se k nim prostě jako k lidem. Obětovali jsme jim i další věci a při modlitbách jsme do ohně házeli mince nebo jídlo. Cílem rituálu byla finanční prosperita v životě, takže já jsem za vodou. (smích)

Jak fungovalo stravování?

Stravování bylo fantastické, skoro jako v hotelu. Švédské stoly, vegetariánské jídlo a všechno bez glutamanu. Bývalo to tam prý dřív dost strohé, ale my měli na výběr třeba panýr s  různými omáčkami, spoustu různých salátů, fazole, nudle, výborné polévky, indický chleba nan.

Nevadilo ti posvátné ticho?

Posvátné ticho se dodržuje z toho důvodu, že když tam jsi, máš se co nejvíc ponořit do sebe a máš vnímat hlavně sám sebe. Povídání si s ostatními tě rozptyluje stejně, jako když píšeš email nebo čteš knížku. Chtějí tam dosáhnout toho, aby člověk byl sám se sebou. Ticho se muselo držet skoro nonstop, jen na konci týdne se to uvolnilo asi na pět hodin, což je období, kdy tam střídají návštěvníci.

Mluvili s vámi Dásas i mimo meditace?

Probírali s námi témata na „hodinách“ a potom měl každý Dásas na starost určitou oblast světa. A jelikož jsem byl ze střední Evropy jediný, měl jsem přiděleného vlastního. Jednou jsem dostal možnost ho navštívit a na cokoliv se zeptat. Poprvé mimo všechny ty hromadné akce. Jednou se mi to opravdu podařilo, protože málokdy mají doopravdy čas. Je skvělé si s těmi lidmi povídat, protože z nich vyzařuje neskutečná moudrost, pokora a hlavně klid. Úžasné s nimi strávit i jen pár minut.

Po dvou týdnech – chtělo se ti pryč?

Chvíli bych tam asi ještě zůstal, ale domů jsem se už vlastně taky těšil.

Jaký to v tobě zanechalo dojem? Jak ses cítil, když jsi odcházel?

Cítil jsem se po té duchovní stránce určitě jinak, hodně jsem se toho naučil. Šel jsem zpět s tím, že věci se hodí daleko míň hrotit, a že se dají dělat věci daleko klidněji. Celkově jsem se cítil odpočatý. Čas se mi tam zastavil a měl jsem pocit, že jsem tam strávil aspoň rok. Nebylo to tím, že by se to táhlo nebo to bylo nudné. Bylo to neskutečně příjemné, tady se mi zdá, že ten čas utíká a nedá se zastavit.

Chtěl by ses tam vrátit?

Určitě. Možná bych jel v létě a spojil bych to s dalším cestováním. Každopádně vím, že jsem tam nebyl naposledy.

Kdybys chtěl někomu podobnou cestu doporučit – co bys řekl?

Vždy tam člověka něco přitáhne. Většinou jsou tam lidé, co mají velké problémy nebo smutek. I když jsou skeptici, vyzkoušejí to. Je to neskutečné, protože díky těm procesům se dá proniknout do špatného pocitu nebo smutku a dostat ho ze sebe. Oni tě nutí se k tomu všemu vracet, ať chceš nebo ne, vyhrabat to všechno, povrtat se v tom a dostat to ven. Krásné na tom je, že už se to pak nevrátí. Takže jestli máš nějaký problém, je to přesně pro tebe. Dostat to ze sebe. Takových lidí tam byla naprostá většina.