Při zmínce o drilu se někteří studenti chytají za hlavu a představují si neskutečná pekelná muka, která jsou ale způsobena pouhou nevědomostí. Jílkova drilová metoda totiž u nás úspěšně funguje už od začátku devadesátých let a studenti, kteří si dril na vlastní kůži vyzkouší, jsou pak překvapení nejen efektem, ale také skutečnosít, že se není důvod slova dril ve výuce vůbec bát.

Prvního prosince 2016 vyšel na serveru Ekonom článek s názvem Moderní výuka angličtiny naráží na zkostnatělý systém s nekvalifikovanými a špatně placenými učiteli. V článku se mimo jiné dočtete o tom, jak výuka na školách nepřipraví studenty a použití jazyka v praxi kvůli svému konzervativnímu stylu. Velkým problémem je často už jen samotný základ, tudíž gramatika, na kterém musí studenti stavět.

A právě dril funguje na gramatiku skvěle. Vytváří totiž pevné vazby, které vydrží a studenti si tak zaumatizují gramatiku. S takovým základem už je pak prostor další rozvoj znalostí a jejich praktické využití pomocí anglické konverzace. Konzervativní školský způsob výuky jsme asi všichni zažili na vlastní kůži. Trestání za to, že člověk umí něco mimo učebnici, zoufalé držení se osnov, nulová invence a vysvětlování gramatiky citováním naučných slovníků.

V článku se píše: "V českém prostředí se dosud výrazněji neuchytily kvůli setrvačnosti vzdělávacího systému, neexistenci nezávislého hodnocení učitelů i chybějící metodické podpoře začínajících pedagogů." Způsob vzdělávání ale asi ani neumožňuje jinou výuku, protože sami učitele na ni nejsou připravení. Honza Jílek v jednom starším rozhovoru pak na konto učitelů dodává: "Dokážu si snadno představit, že by se část výuky na státních školách vedla drilem. Neměl by do toho být nucen každý učitel a ti, kteří k tomu mají chuť a talent, by museli procházet důkladnou přípravou. Takže, oprava. Nedovedu si to na státních školách představit."

Vidíte, kde je problém? Muselo by se toho změnit setsakra moc, aby se z výuky jazyků stalo ve školách něco záživného a smysluplného. Samozřejmě nechci generalizovat, nemusí a hlavně to není pravidlem, protože spousta mladých a energických lektorů z fakult vychází a pouští se do předělávky školství. Bohužel převažující (ne)znalosti studentů jsou trošku zarážející. Hlavně v kontextu stále sílící poptávky po jazykově vzdělaných zaměstnancích. A nemusíme chodit ani do práce, stačí vyjet do zahraničí třeba na Erasmus nebo jen na dovolenou. Všude potřebujeme umět nějakou formu jazyka. V multimediálním světě se bez jazyků neobejdete. Stačí si třeba občas ověřit zprávu v našich médiích a zjistíte, že orignál byl úplně o něčem jiném.

A nejen proto učíme drilem. Nehodí se samozřejmě všem a do každého kurzu. Co student, to jiné potřeby, ale osvědčilo se nám se začátečníky drilovat kvůli gramatice. Pak už se přechází do komunikativních kurzů a konverzáků, kde se studenti učí využívat znalosti v praxi. A je jedno, jestli učí rodilák nebo ne. Ani rodilák totiž nenaučí, pokud neví jak.

Pokud pořád nevěříte, že dril za to stojí, projeďte si naše online lekce zdarma.

O učitelích se neustále píše jako o lidech, co si odučí to svoje a mají pak volno. K tomu dva měsíce letních prázdnin a podobně. Přitom učitelský život není žádné peříčko a o lektorech to platí dvojnásob. Naše hvězda firemní výuky Katka Holubíková se rozepsala o tom, jak takové kurzy vnímá, a co jí to přináší.

Od soumraku do úsvitu

Je pondělí, pozdní večerní hodiny. Právě si dělám přípravu na další den plný výuky. Hned ráno v sedm mám skupinku v CBI a odtud pojedu do další firmy v Hustopečích, kde na mě čekají další tři kurzy. Jako třešničku na dortu si dám večerní tříhodinovku v jazykovce, ale to je moje jediná a nejoblíbenější in house skupinka, na kterou se vždycky těším.

I ranní firemní skupinka bude příjemná. Učím tuhle skupinku už několik let a jsem tam skoro jako doma. V kuchyňce se pozdravím minimálně s polovinou firmy - současnými i bývalými frekventanty kurzů angličtiny a dám si první ranní kávu. Pak už v zasedačce v rámci small talk probereme víkendové aktivity a pomalu nastartujeme motory. Při kontrole úkolu mozkové závity jedou na plné obrátky a není to nic neobvyklého ani v takhle časnou hodinu.

Všichni ve firmě jsou zvyklí na brzké ranní starty a byli by v práci, i kdyby zrovna neměli angličtinu. Tenhle bonus si sice musí nadpracovat a z poloviny i uhradit, ale nemusí nikam cestovat a vynaložený čas i finance jsou svým způsobem i motivační. Ze zkušenosti vím, že ve firmách, kde dostanou výuku jako úplný benefit nebývá docházka zrovna pravidelná a o úkolech si můžu nechat jen zdát. 

Bez úkolů ani ránu

V jedné nejmenované firmě jsem se snažila dva roky, ale potom, co jsme první půl hodinu "zabili" děláním úkolů v hodině, protože je prostě nikdo nikdy neměl, jsem to musela vzdát a najít efektivnější způsoby, jak jim připomenout probrané učivo. Jsou ale i opačné extrémy a musím říct, že většina mých firemních studentů úkoly přímo vyžaduje a dokonce si o ně Hujerovsky napíší, když jim je někdy zapomenu poslat.

Obzvláště oblíbené jsou moje překlady, které připravuju studentům na míru tak, abych je přinutila vrátit se do učebnice ke konkrétním článkům, poslechu nebo gramatickému cvičení, které jsme dělali na hodině, a ze kterého pak vypreparuju nejzajímavější věty, pošlu jim je v češtině a chci je přeložit zpátky do angličtiny. Z nudného překladu se tak leckdy stává hon za pokladem a studenti listují učebnicí jako o život. Lektorův splněný sen!

Všichni už dobře ví, že s Translatorem si na mě nepřijdou a každý takový podvod je okamžitě odhalen a zostuzen, stejně jako například používání nechvalně proslulého firemního offline slovníku, který chrlí tak neuvěřitelné věty, že jsem zcela vážně uvažovala o sepsání knížky na základě těchto většinou doslovných překladů, nad kterými nezůstane jedno oko suché (brečím samozřejmě smíchy, nikoliv dojetím nad kvalitou překladu).

Do Hustopečí a ještě dál

Nejnáročnější na firemní výuce je jednoznačně cestování. Nejsem právě prototyp bohorovně klidného řidiče a tak proplétání se brněnským provozem a čtyřikrát týdně půlhodina až hodina na D2, na které je 80% trasy uzavřeno a vedeno jedním, či výjimečně dvěma zúženými pruhy, představují pro mé nervy těžkou zkoušku.

Na druhou stranu si nemůžu stěžovat na stereotypní práci, každá hodina je jiná a to dokonce i tehdy, když učím v jednom dni tři skupinky na stejné úrovni a podle stejné učebnice. Každá skupina je totiž tak specifická, že se nemusím bát, že bych si vyslechla stále stejné reakce na témata ke konverzaci a naopak jsem skoro vždy překvapená ba i šokovaná  - prostě co člověk, to názor.

Co student, to osobnost

To, co mě na výuce ve firmách fascinuje nejvíc, jsou jednotliví lidé, moji studenti. Jsou mezi nimi neuvěřitelně zajímaví jedinci, kteří mnohdy nečekaně rozšiřují moje obzory v nejrůznějších oborech. Například student, který se mimo svoji práci ještě živí jako forenzní specialista a pomáhá objasňovat jak došlo k nejrůznějším dopravním nehodám nebo jiný, teoretický fyzik, který mi během jedné individuální lekce nadšeně a naprosto srozumitelně vysvětlil podstatu kvantové teorie a jako bonus mě zasvětil do svého výzkumu, který se týká ohebnosti různých materiálů.

Fyzika na střední škole pro mě byla jedna velká nuda, ale tohle bylo naprosto fascinující vyprávění a navíc celé v angličtině! Mimochodem tohle je jedna z věcí, které mě taky fascinují a to, jak firemní studenti mají neskutečně detailní slovní zásobu ve svém vlastním oboru. Někdy mě tím tak oslní, že pak nemůžu uvěřit, že jim chybí některé zdánlivě základní okruhy běžné slovní zásoby, ale od toho jsem koneckonců tady a ráda jim předám své vědomosti a mnohdy se sama přiučím specifické výrazy, na které bych jinak jen těžko narazila. 

Firemní výuka je skvělá věc

Shrnuto a podtrženo: Firemní výuka je časově náročná, ale co dnes není. Nenudím se a většinou spíš nevím kde mi hlava stojí (přípravy, úkoly, informační maily, třídnice, uzavírky, kolony, zácpy a s těmi spojené otázky jako: "Panebože stihnu to??!!"). Pořád mě ale baví pomáhat lidem zlepšovat jejich angličtinu a ve firmách, kde učím už dlouho, je ten pokrok opravdu vidět! A to prostě člověka zahřeje u srdce :-)

Máte produkt. V tomto případě jazykový kurz. Jste přesvědčeni o jeho kvalitách, protože vídáte spokojené studenty i schopné lektory. Nedávno u nás byla třeba paní z Jeseníku, která si udělala na pár dní výlet do Brna, aby si mohla pořádně projet francouzskou gramatiku. Když nám pak napsala spokojený email s tím, že by chtěla přijet zase, všechny zaskočilo a překvapilo, protože Jeseník není nejblíž.

Co už víme o Indonésii? Nejprve jsme zjistili, že tam hodně muslimů a nikdo moc neřeší čas. V další části se ukázalo, že mají zvláštní jazyk i formu vzdělávání. Jsou na tom fakt bídně se zpracováním plastů a čistit řeku je tam za trest a docela o ústa. Je čas na závěrečnou kapitolu, na kterou všichni čekáme - jídlo a pití!

Jak jste trávili čas?

Z šesti týdnů jsme měli volno týden a zrovna na konci Ramadánu, kdy jsou jejich nejsvětější svátky, takže všechno bylo brutálně drahé. Letenky o 200 procent, takže výlet na Bali fakt nehrozil. Když tam můžeš za 1500, tak proč tam letět za 3500? Vyrazili jsme proto na Lombok, z něj na miniostrůvek Gili, který má asi dva kilometry na kilometr a to je ostrov přímo pro Evropany. Poslední týden bylo loučení a to jsme jeli na tři dny do Jogjakarty, což je původní hlavní město, kde se drží kultura a historie. Oficiálně si drží status království se sultánem, mají vlastní pravidla a můžou tam mít v občance i vlastní náboženství, ne jen jedno z těch dvou. Mají tam ohledně náboženství i takové nařízení, že v případě konfliktu budou lidi vyloučeni z města.

Jak tráví čas Indonésané?

Mají hodně tradičních představení a hudební nástroje, jako třeba Angklunk. Je to taková sada trubiček a v každé trubičce je tyčka, na kterou jsou dole spojené s další tyčkou a ty chřastíš tou spodní tyčkou a ono to bubnuje o ty trubičky. Jeden nástroj vydává jeden tón, takže když chceš hrát stupnici tak musíš mít těch nástrojů sedm. Nám to ukazovaly děti, které se tam hodně věnují tradičnímu umění, a ty hrály třeba na patnácti i více nástrojích. Jinak bych ale řekla, že nejvíc táhne jídlo. Je tam všude! Na každém kroku. Mají malé stánky s malým okýnkem, varnou deskou, kde to není úplně hygienické, ale co už.

Co všechno bylo na výběr?

Je tam ale dobře vidět vliv USA hlavně skrz food chains jako McDonalds, KFC, JCo, Dunkin' Donats a další, které jsem sama často neznala. U nás to není a naopak oni tam nemají malé pekárny a podobné typy obchodů. Buď jsou tam stánky na kraji ulice a jídelny s tradičním jídlem, které jedí hodně, a nebo tyhle západní obchody. Mně třeba strašně chyběl chleba, ale oni vůbec pečivo nejí. Jen zvláštní zelený chleba a nebo toasty. Když si chceš jít koupit třeba nějaký koblih, musíš právě do podobných řetězců, což já bojkotuju. Takže má potom člověk smůlu. (smích)

Nebo si chceš koupit "blbou" zmrzlinu. Člověk by řekl, že tam bude na každém rohu. Ne! Zmrzlinu nikdo nejí! (smích). Když si chceš koupit zmrzlinu, tak musíš jít do Haagen Dazs, takže jsem měla opět smůlu.

Byl to i pro ostatní takový nezvyk?

To bylo právě zajímavé u těch ostatních děcek. Byli převážně z Asie a všechno tohle znají, protože u nich to funguje úplně stejně. Třeba jedna slečna z Francie měla ale úplně stejný problém. Takže bylo těžké obhájit si to svoje stanovisko, když všichni ostatní tyhle řetězce znají a jsou zvyklí do nich chodit.

Co ty tradiční jídelny?

Vláda jim znárodnila rýži, která je prostě úplně všude! Jí taky hodně kuřat, hlavně smažený, vlastně všechno smaží. Většinou ani doma nemají troubu, vystačí si s pánví a vlastně ani moc doma nevaří, ale chodí jíst ven. Hodně jedí tofu a tempeh a dělají podobné jídlo jako naše bramboráky akorát ze zelí nebo z tofu. Hodně jedí vejce i křepelčí, které jsou tam hodně levný.

Čekal bych, že zmíníš na prvním místě ryby a plody moře.

Ryby jedí taky, ale spíš ty nasolené. Moc čerstvých ryb jsme neviděla, ale Bandung je ve vnitrozemí, takže tam těch ryb tolik není. Hodně jí pálivá jídla, i to co není pálivé vlastně je pálivé. To se snaží kompenzovat džusy z ovoce. Třeba z manga, dračího ovoce (pitahaya) a všech těchhle úžasných druhů.

Jak jsou na tom s alkoholem, když už je řeč o pití?

Jelikož tvoří velkou většinu populace muslimové, tak se tam skoro nepije. Ale dá se samozřejmě sehnat třeba pivo. To je buď ve třetince a nebo v sedmičce, ale pití je hodně drahá zábava. Jen to malé pivo stojí asi padesát korun.

Jak chutná? Dá se to srovnávat s naším pivem?

Není to úplně nejhorší, ale je to slabší než naše. Zlatá Polička. To jejich pivo se jmenuje Bintang a původně je to holandské pivo, které znárodnili, ale je o poznání slabší. Takže piješ a říkáš si: "Hmm, tak teď teda asi piju pivo…"(smích) Ale pak tam mají takovou věc, která se jmenuje Killerbeer. Je trochu do zelena a pije se po panácích.

Kdybys měla nějak shrnout celou tu zkušenost? Co sis z toho odnesla?

Je to asi nejzajímavější země, kde jsem zatím byla a zároveň místo, kam bych se chtěla vrátit. Ne nutně do Bangungu, ale oni mají tisíce ostrovů takže třeba na jeden z nich. Ze začátku to byl spíš chaos a neměla jsem ani dobrý pocit z lidí. Jakmile vidí někoho světlovlasého, nedejbože blond, tak se z člověka stává skoro atrakce. Všichni se smějí a volají na tebe a chtějí se fotit.

Na co jsem si nedokázala zvyknout, je jejich časospráva. Všechno strašně dlouho trvá a všichni chodí pozdě a všude jsou zácpy, a není problém strávit denně dvě hodiny v zácpách. Oni to sice moc neřeší, protože chill, ale pro nás je to nepříjemné. 

Když jsem přijela po těch šesti týdnech do Brna tak jsem z toho měla dlouho kulturní šok. Bylo ještě pořád léto a nikdo tady nebyl. Jdeš večer v sedm domů a nevidíš auta, skoro ani lidi. Žádný stánky s jídlem na ulici a člověk si říká: "Panebože kde to jsem?" (smích) Nemohla jsem si zase navyknout.

Celkově to ale byla vážně skvělá a jedinečná zkušenost, protože i všechno špatné mělo svoje kouzlo.

Sašu jsme opustili uprostřed Ramadánu kdesi v Indonésii. Samotnou a opuštěnou v zemi, kde se nic neřeší. Proč tam tedy byla a jaké bylo její poslání? Jak se s ním popasovala? A jak vypadá indonéské školství?

Se učit, se učit, se učit

Obnášela ta kulturní stáž pro tebe i nějaké speciální povinnosti?

Ty byly vážně vtipné. Dostali jsme na začátku info na seznamovací večeři. Říkali nám o projektu a první pravidlo bylo: “Don't be late!"  My jsme hned první den měli asi hodinu zpoždění, ale vůbec nikdo to neřešil! Když jsme jezdili pozdě i třetí týden, tak už to bylo trošku moc, ale bylo vidět, že pravidla a organizace nejsou neaplikovatelný v Indonésii. Někde ve Švýcarsku to možná funguje, ale někde v Asii fakt ne. Je to jiný svět,

Co bylo cílem programu? Na co to bylo zaměřené?

Stáž měla environmentální zaměření, protože v Indonésii mají velké problémy s plasty. Používají jich hodně a jsou druzí v žebříčku jejich produkce. Neumí je ale efektivně recyklovat nebo využít. Nejčastěji je pálí nebo všechno zakopou pod zem, protože neví, že se to nerozloží. Všude je taky spousta smogu a znečištění.

Dělali jsme na tohle téma kampaně, pak jsme Indonésany učili o různých metodách a lidi na to koukali jako na objev Ameriky. (smích) Měli jsme ještě program na školách, kde jsme pořádali workshopy, vyráběli jsme věci z plastu a ještě v jedné vesnici, nebo spíš části města, prostě takový hood, jsme dělali program, v rámci kterého jsme vyráběli odpadkové koše na tříděný odpad, uklízeli jsme tam a tak.

Takže jste trávili hodně času ve školách těmahle aktivitama?

První týden byl spíš takový otrkávací. Dozvídali jsme se, co budeme dělat a seznamovali jsme s prostředím. Druhý týden jsme měli spíš vzdělávací aktivity, chodili jsme hlavně do neziskovek, kde nás seznamovali s tím, co dělají. Pak jsem měli týden dovolenou. Pak jsme pokračovali ve škole, která absolvovala ten stejný program minulý rok a ukazovali nám, co v rámci projektu dělali a další dny nám odpadly nějaké aktivity kvůli prázdninám, takže jsme šli jeden den čistit řeku, což byl nezapomenutelný zážitek.

Strávili jsme tam asi dvě hodiny. Měli jsme s sebou šest pytlů, které jsme naplnili asi za půl hodiny na deseti metrech a to jsme jenom vybírali “dostupný odpad”. Teprve pak jsme došli k té opravdu znečištěné části, kde by nám na to nestačil ani bagr. Metrový nános plastového odpadu… Neskutečné.

Nicméně byl celkem adrenalin se k té řece jen dostat, protože jsme museli projít rýžovými poli. Chodníčky mezi poli jsou z uplácaného bahna, takže když stoupneš vedle tak spadneš do toho rýžového pole, což není úplně dobrý, protože tam jsou hadi a drží se tam různé bakterie a tak. Takže jsme prošli tím polem, došli jsme k řece a to zrovna nebyla horská bystřina. Byla dost špinavá, ale říkali nám, že je v pořádku, není kontaminovaná, ale prostě zakalená. No a aby jsme se do ní dostali, tak jsme museli slézt takový menší splav, který měl asi šest metrů. (smích) Všichni jsme špinaví od bahna. Mně se povedlo jednou nohou spadnout do bahna po kotník a nemohla jsem ji vůbec vytáhnout. Když jsme se plazili zpátky nahoru, tak jsme museli vylézt břeh a zas tam byla ta rýžová pole, takže jsem byli hned znovu špinaví. Někteří si na to dost stěžovali nebo třeba do vody ani nešli, protože se báli, že je to nebezpečné. Naštěstí jsme už pak nic podobného absolvovat nemuseli a dál jsme pracovali ve školách.

Jak vypadají jejich školy?

Jsou krásný. My jsme navštívili dvě a ty byly vážně krásný. Nejsou to obrovské budovy, kde se hned ztratíš, ale tím, že tam je teplo, tak jsou vevnitř jenom učebny a chodby jsou venku, navíc jsou všechny budovy hodně barevné. Jedna škola byla celá laděná dozelena a ta druhá byla zase oranžovo-modrá. Takže vejdeš do toho areálu a tam mají jezírko s rybami, hřiště, modlitebnu (která je vždycky všude) a budovy mají maximálně dvě patra. Vybavení je starší, dřevěné lavice a židle a počítače tam samozřejmě nemají, ale všechno vypadá moc pěkně.

Něco o výuce jsi postřehla? Jestli mají klasické předměty, nebo jestli se učí i nějak jinak, právě proto, že jsou hodně venku.

O výuce toho moc nevím, ale tím že je tam víc kultur a snaží se každou udržovat, tak mají třeba rozdělené, že ve středu přijdou v tradičním oděvu, v pátek zase musí mít všichni hidžáb, nebo třeba v pondělí můžou přijít v čem chtějí, ale mají zároveň i uniformy. Celá země má stejné uniformy. První stupeň má svoje uniformy, druhý má trochu jiné, je to odstupňované podle věku a v rámci jedné věkové skupiny mají uniformy stejné.

Do osnov mají zařazenou environmentální výchovu, mají na to samostatný předmět, ale musí ji částečně zapojovat i v ostatních předmětech. Takže třeba školství v Bandungu se hodně snaží, aby děti vyrůstaly v tom, že nepořádek, který kolem sebe vidí, není normální, a že ho můžou zlikvidovat.

Ale třeba v případě angličtiny tam některé učitelky tam mluvili hůř než my dobrovolníci. (smích) Obecně se klade důraz na původní kulturu, protože mají pocit, že jí ztrácejí. Vlastně mají jeden oficiální umělý jazyk, který je společný pro celou Indonésii, aby se všichni domluvili, ale pak mají svoje původní jazyky, kterými mluví doma a. Ve škole mají vždy jeden den, kdy celá výuka probíhá v původním jazyce, aby ho neztratili. 

Jak bys to popsala ty jejich původní jazyky? Přirovnala bys to k něčemu?
Jejich oficiální jazyk bahasa indonesia je v podstatě dost jednoduchý a je vidět, že umělě vytvořený. Nemá žádné skloňování ani časování, takže za těch šest týdnů jsem se naučila základy a pak už by to  bylo jen o rozšiřování slovní zásoby . Je tam pár gramatických pravidel, třeba přivlastňování, ale je to jednoduché. Původní jazyky jsou o dost komplikovanější, protože jsou to jedny z nejstarších jazyků na světě. Popravdě toho o nich moc nevím. Snad jen, že je těžké se to naučit i pro místní, protože struktura je úplně jiná než u bahasy.

Jak jsou na tom s angličtinou?

Děcka ve škole se jí učí, takže ty umí docela dobře stejně jako studenti v mém věku, se kterými jsem se tam potkávala. Pokud jde ale o ostatní lidi, tak ti se anglicky vůbec nedomluví.

Němčinářka a literátka Katka Kratochvílová sbírala zkušenosti během svého pobytu v Německu, kde působila jako au-pair. Tentokrát se vypravila na delší cestu nejen za německou historií, ale také kávou a především si zrušit svůj starý bankovní účet.

Jako student v Německu jsem si musela zařídit německý bankovní účet, který jsem používala během roku stráveného v Regensburgu, dalšího roku ve Frankfurtu a tři měsíce v Rakousku. Věc ryze praktická, protože spoustu věcí běžnou kreditkou v Německu prostě nezaplatíte. Bůhví proč. Němci jsou ovšem byrokraté a zrušit účet lze jen osobně a na pobočce, kde byl založen.

Zrušení účtu ovšem posloužilo jako skvělý (a vážný) důvod, proč si vzít v práci dovolenou, proč se na dva dny ohlásit u kamarádů, nahlásit návštěvu u „au pair“ rodiny ve Frankfurtu získat zpět vratnou kauci 20 EUR a utratit je tím nejlepším možným způsobem. A tak jsem vyrazila.

Norimberk a dvě tváře jeho historie

Do Německa  se dá nejlevněji dostat  několika způsoby v dostatečném předstihu sledujete akce Deutsche Bahn nebo akce u Student agency nebo využijete levných jízdenek společnosti Flix Bus. Cesta se zastávkou v Norimberku vyšla levněji, než přímý spoj. Nevýhoda? Desítky minut zpoždění. S hodinovým zpožděním z Prahy konečně vjíždíme do Norimberka. Autobusové nádraží se nachází jen kousek od hradeb, které ze všech stran obklopují městské centrum.

Volnou chůzí je to sotva 15 minut. Dávám si zavazadlo do úschovny na vlakovém nádraží, které je nedaleko a vydávám se na průzkum. Historie je tu cítit na každém kroku. Přijdou si tu na své milovníci klasické i válečné historie. Právě tady došlo k uvedení nechvalně proslulých norimberských zákonů, shromáždění nacistů na velkém stadionu, který je dodnes k vidění, nebo k poválečným procesům. Válečná historie mi naneštěstí nic neříká a tak je mým cílem je dům Albrechta Dürera, německého Da Vinciho.

Ve městě právě probíhal trh s jídlem. Francké klobásy (norimberští jsou tak hrdi na označení Franky, že se do Bavorska příliš nepočítají), pivo, víno a další místní speciality. Návštěvníci v tradičních krojích. Minu několik stánků a po turistických cedulkách se dostávám k cíli. Dürerův dům je jeden z mála, který přežil bombardování. Byl sice poškozen, ale jádro zůstává dodnes autentické. Za 5 EUR si mohou návštěvníci projít dům od přízemí až po půdní expozici. Audio průvodce je v několika jazycích, česky bohužel ne, anebo mi ho pán na kase jen nenabídnul.

Mám ještě několik hodin do odjezdu autobusu a tak se vydávám k hradu, kde pobýval i císař Karel IV. Norimberk má tedy k Čechám blíž, než by si člověk mohl myslet. Jdu pozdě, expozice právě zavírá, za vidění ale stojí alespoň zahrada. V podhradí, s výhledem na hrázděné domy si alespoň dávám kávu. Mám spoustu času, protože se dozvídám o dalším zpoždění autobusu.

Návrat do Regensburg

Hned po příjezdu do Resenburgu mě vítají Veronika a Tobi, u kterých přespávám. Jsem tak unavená, ale stačíme si chvilku popovídat. Veronika mi nabízí, abych si půjčila jedno z jejich 7 kol (kola se levně prodávají ve studentských burzách), čímž je otázka přepravy po Regensburgu vyřešena. Jízda na kole je tu  oblíbená nejen mezi studenty. Patří k nejlevnější, nejrychlejší a nejspolehlivější dopravě po městě. Hlavně v noci. Přestože je Regensburg studentské město, noční spoje tu nejezdí, poslední autobus odjíždí v 23:00. Vážně. Mnohdy tedy nezbývá, než jít po společenských akcích domů pěšky, nebo taxíkem, nebo na kole, mnohdy pod vlivem. :).

Bodem č. 1 je ono zmíněné zrušení účtu. A ejhle. S vypětím sil a s mírným uspokojením přijíždím k supermarketu přezdívaném Gheto (Gheto – Netto), který 24 h okupují podivné existence, abych zjistila, že je pobočka Sparkasse zavřená. Jako vlastník mobilu bez internetu si matně vybavuju adresu další pobočky, ve které o hodinu později účet ruším. Hurá! Splněno.

Zastavuju se v Kunst Café na Obermünstnersstraße, kouzelné kavárně a galerii v jednom. Tady dělají rozhodně nejlepší kávu v celém Regensburgu, což je co říct, protže Němci zrovna nejsou kávovým národem. Co večer? Samozřejmě pivo s přáteli. Hospoda je plná, i když je znát, že Oktoberfest v Mnichově je v plném proudu, minimálně podle nošených krojů a halasně sdílených zážitků, kolik tupláků piva kdo vypil. Nejvyšší část se někam schovat.

Frankfurt, Oberursel a moře kukuřice

Na druhý den opouštím Regensburg a vydávám se do Frankfurtu a odtud dál do Oberurselu. Po pěti hodinách v autobuse (tentokrát jen 15 minut zpoždění) opouštím Bavorsko a vjíždím do Hessenska. Frankfurt má z historie taky co nabídnout. Za války ho ale poškodilo ničivé bombardování a z historického centra stojí jen pár hrázděných domů kousek od katedrály.
Jedinečný pohled je ale večer na osvětlené moderní město, takový zmenšený New York. Z Frankfurtu nastupuju na S-Bahn a za 15 minut vystupuju v Oberurselu. Čeká na mě celá moje au pair rodina včetně psa.

Přijela jsme právě včas na oslavu šestých narozenin Felixe, kterého jsme hlídala, když mu byly tři roky. Slaví se s dalšími pěti kamarády, kteří s Felixem tvoří hodně hlučnou a, se světelnými meči v ruce, i nebezpečně divokou skupinu. A kde lépe slavit než v kukuřičném bludišti!

Kukuřičné bludiště je jednou z oblíbených atrakcí nedaleko Oberurselu. Jedná se o obrovské pole s labyrintem chodeb, které z ptačí perspektivy tvoří obrazec Asterixe s Obelixem. Taková Nazca po Německu. V labyrintu jsou i jednotlivá stanoviště s úkoly a tajenkami. Cesta bludištěm mi připomíná horor Kukuřičné děti či pohádku o Jeníčkovi a Mařence. Když prostě nevíte, co s dětmi....

Vedle bludiště stojí stodola, odkud voní párky a brambory, vyřeávají se tu dýně anebo čeká na jízdu na traktoru. V poli dokonce děti (dobrovolně!) vybírají brambory. Něco jako léto u babičky pro městské děti. Kluci si našli typickou zábavu – fotbal a já už se rychle loučím, i když bylo hodně příjemné si projet některá města a zase vidět "svoje" děti. Cestuju zpět v opačném pořadí Frankfurt – Norimberk – Praha. Se zpožděním. Žádný div.

Slyšeli jste už o Úspěších českého inženýra v Indii? Pokud ne, můžete si mezeru vyplnit třeba na Youtube. V mezičase vám s velkou radostí nabídnu náhradu přinejmenším plnohodnotnou. Kancelářnice Saša nám všem celé léto chyběla, protože se vydala šířit osvětu do Indonésie. Na samý úvod otázka pro vás, čtenáře. Kolik toho o Indonésii víte? Já se přiznám, že jsem nevěděl dohromady nic a povídání se Sašou mi znatelně rozšířilo obzory.

Plovoucí trh na uměle vytvořené vodní ploše v Lembangu

Srážka kultur

Kdybys měla popsat Indonesii jedním slovem?

Jéžiši - to by byla vhodná první reakce. Ale když se nad tím chvíli zamyslím, tak se hodí nejvíc asi slovíčko chill…

Celé to byla jedna velká pohoda?

Né, že by to byl až takový odpočinek, ale celková atmosféra taková byla. Ať už se děje cokoliv, je to vlastně všechno jedno. Jedeš taxíkem hodinu a půl a řidič se ztratí, je to jedno. Stresujeme se akorát my, Evropani, a jinak všichni řeší věci naprosto s klidem.

Už je to jen taková naše nátura?

Jo, tak nějak. Úplně zbytečně si přiděláváme starosti.

Jak ses dostala k pobytu v Indonésii?

Nastěhovala nová spolubydlící, která cestuje stejně hodně jako my. Jednou jsme si dělaly srandu, že bysme mohly někam vyrazit. Tak proč ne, že? A padl nápad, že můžeme třeba na Bali. Po čase to začalo nabírat pevné obrysy a najednou jsme zjistily, že fakt pojedeme. Jenže pak se ukázalo, že kamarádka jet nemůže a mně samotné se nechtělo. Naštěstí jiná kamarádka zjišťovala informace o možnostech kulturních stáží přes AIESEC. S touhle organizací jsem už byla v zahraničí jednou, takže jsem dlouho neváhala a přidala se k  nim.

Kde jsi byla s AIESECem poprvé?

V Rusku, konkrétně ve Rostov na Donu. Zpětně jsem zjistila jednu docela děsivou zajímavost. Je to nejnebezpečnější město v Rusku. (smích)

Když už jsi nakousla bezpečnost, jak to s ní bylo v Indonésii?

Když se držíš v bezpečných lokalitách, nic ti nehrozí. (smích). Třeba malé uzavřené prostory, kde se konají trhy s jídlem. Chodí tam skoro výhradně místní a ve chvíli, kdy tam přijde běloch, je to docela nebezpečné. V lepším případě tě můžou okrást, v horším třeba pobodat, protože v Indonésii chodí hodně lidí s nožem.

Jak ses připravovala na cestu?

Očkováním, hódně očkováním. (smích) Do celého programu kulturní stáže jsem naskočila poměrně pozdě, řešila jsem hodně věcí i mimo cestu, takže jsem si třeba balení nechávala až na den před odjezdem. Samozřejmě jsem si ale četla různé články o tom, jak to v Indonésii chodí, a jak by se měl člověk správně chovat. Měli jsme i seminář pořádaný přímo AIESECem, kde nám řekli hodně o tom, na co by se měl člověk dávat pozor. Ale žádná dlouhodobá příprava se nekonala.

Nenutil tě do pořádné přípravy strach ze společenských přestupků?

(smích) Strach se dostavil ve chvíli, kdy jsem si začala číst všechny ty články o vhodném chování. Všechny popisovaly situaci zbytečně vyhroceně, ale ve skutečně to fungovalo úplně jinak. Zbytečně jsem se tím strašila.

Všude nám říkali, že je tam žije hodně muslimů (pozn. 87.2% se hlásí k islámu), kteří jsou na svoji víru hodně hrdí. Člověk se na ně nemá dívat, strašně neradi se smějí nebo naopak musíš smát, když oni začnou. Bála jsem se, že budu mít problémy s dodržováním všech těch pravidel, ale hodně záleží i na tom, do které části Indonésie člověk jede. Na Sumatře je třeba v jedné části zavedené právo šaría, ale třeba v Bandungu, kde jsem byla, sice musíš nosit vhodné oblečení, ale třeba na Bali je převaha hinduistů, takže to je zase pro změnu úplně v pohodě.

Nenarazila jsi tam kvůli tomu na problémy?

To je právě ten chill. Je jim to tam jedno. Neřeší to, prostě tam spolu jsou. Navíc je tam jakási zvláštní solidarita. V občance musí mít napsané vyznání a oni si můžou vybrat jen mezi křesťanstvím a islámem, ale zároveň mají svoje tradiční náboženství, které je pořád v silném povědomí. Uctívají duchy a tak. Pořád dodržují tyhle staré zvyky a nějakou oficiální víru mají jen v občance. Myslím, že to je právě ten důvod, proč je tam klid.

Říkala jsi mi, že jsi do Indonési dorazila přímo uprostřed Ramadánu. Jaké to bylo?

Vlastně to bylo zajímavé. Ze začátku to sice vypadalo, že nám možná nedají ani najíst kvůli všeobecnému dodržování půstu, naštěstí to tak nebylo. Pravda ale je, že jedna slečna bydlela v rodině, kde jí řekli, že v domě není jídlo a jestli chce jíst, tak musí někde jinde. Když jsem ale šla s ostatníma na jídlo někam ven, všude nás bez problémů obsloužili. Navíc bylo všude liduprázdno právě kvůli Ramadánu. Nejhorší byl pak ten šok, když půst skončil Na jídlo se ve frontě čekalo půl hodiny! (smích)

Já jsem měla každopádně s ubytováním štěstí. Bydlela jsem u kluka, co to s námi nijak neřešil. Sám se postil, ale když viděl, jak tam všichni jíme, tak měl problém se udržet a nakonec si dal s námi. (smích) Myslím, že celá pozitivní zkušenost je hodně daná i tím, že jsem se celou stýkala hlavně se studenty a lidmi v mém věku. Neradi dodržují striktní pravidla.

Pokračování ->

Že sloužíme pro spoustu našich lektorů jako skvělý odrazový můstek pro další životní fáze jste se možná dočetli v některém z rozhovorů na webu. Já už to pozoruju delší dobu a tentokrát pro vás mám i skoro hmatatelný důkaz (nesahat na monitor!) o tom, že někteří naši lektoři na nás myslí i v zahraničí. Tentokrát se nám ozvala Dana Pětrošová, která vyrazila sbírat zkušenosti do Španělska.

Strasti a slasti angličtináře v Córdobě 

Jak už někteří mí studenti a kolegové zaznamenali, od září 2016 působím jako lektorka angličtiny na jedné malé jazykovce ve španělské Córdobě. Když se mi tato příležitost naskytla, hned jsem po ní skočila, protože krásně umožňuje skloubit pobyt v mé oblíbené zemi, komunikaci ve španělštině, a zároveň praxi v oboru, který jsem vystudovala.

Když jsem na gymnáziu měla o tomto nádherném městě referát, ani ve snu by mě nenapadlo, že se tam jednoho dne přestěhuju. Už tehdy jsem ale snila o jeho úzkých uličkách a památkách zrcadlících bohatou historii. Córdoba byla hlavním městem římské provincie a později i Córdobského kalifátu a v 10. století dokonce největším městem světa. Židovská čtvrť nebo slavná mešita později přestavěná na katedrálu – to vše ukazuje její bohatou historii a mísení arabské, křesťanské i židovské kultury.
 
Jak se tu má angličtinář na jazykovce? Semestr nám vlastně pořádně začíná až 12.9., kdy začíná i škola. U nás můžeme s prvním září jen tiše závidět. I přes to už jsem měla ukázkové hodiny zdarma. To, že učím převážně skupinky dětí, je pro mě docela nová zkušenost, na kterou se už ale velmi těším. A moje horario (rozvrh) je typicky španělské. Většinou pracuji až do 21:30. Dopoledne totiž bývá volné a odpoledne hurá do práce!
 
Na závěr pár zajímavosti, na které si musí člověk zvyknout:

• Děti z některých základních škol neznají ani po roce studia angličtiny ani jedno slovíčko.
• Španělská výslovnost je kapitola sama pro sebe. Je třeba jen nastražit uši a trochu si domyslet. Takže „good“ místo „would“ je už známé všem lektorům. A pak jsou tu špeky jako třeba [vijáž] (village).
• Puente je puente. Puente, v překladu most, znamená prodloužený víkend. A když je tady státní svátek ve čtvrtek (a věřte tomu, že tady jsou svátky velmi často), Španělé si prostě v pátek puente udělají sami a třídy pak zejí prázdnotou.
• Je tu hrozné vedro! Córdoba je asi nejteplejší místo Španělska. Nemá moře a v betonových a asfaltovaných ulicích se drží teplo až do pozdních nočních hodin. V době psaní dopisu nejvyšší teploty dosahují až 45°C. Dýchat se dá jedině v 8 ráno.
• Španělé si neodpustí návštěvu „baru“ v jakoukoliv denní hodinu. Když se řekne el bar, jedná se o něco trochu jiného, než u nás. Představte si spíš takovou kavárnu se stolečky vevnitř i na chodníku. Kolem desáté ráno jsou tyto bary obsypány Španěly, kteří snídají bagetu s rajčaty a jamónem a pijí kávu s mlékem.
• Na snídani chodí i paní úřednice. Takže když dorazíte na cizineckou policii, řeknou vám, že paní prostě odešla v pracovní době na snídani. Úplná normálka. Hodinku si počkáte a máte, co jste chtěli.
• ¿Quién es el último? aneb „Kdo je poslední?“ Na tento fenomén mě upozornila kolegyně v práci, a musím říct, že  mi přišel dosti absurdní. Do té doby, než jsem se s ním druhý den setkala v bance osobně. Španělé se v bankách, na úřadech či u lékaře údajně vždy ptají na to, kdo je v řadě poslední. A to bez ohledu na počet čekajících lidí. Tedy v té zmíněné bance jsem čekala úplně sama, a i přesto nebylo paní jasné, kdo tam asi čeká jako poslední.
• Vždy se dívej nahoru nebo ti na hlavě skončí sprška. Všudypřítomná klimatizace si vybírá svou daň. Z přístrojů, které jsou umístěny zvenku budov, neustále kape voda. Takže během procházky po jedné ulici, vám může klidně i pětkrát kápnout něco na hlavu! A jednou na mě kapalo dokonce i v restauraci.

Život ve Španělsku je prostě unikátní zážitek a každý, kdo španělštinu studuje, by se měl do této krásné země podívat, aby vstřebal jeho mentalitu a pohodovou atmosféru. Mějte se všichni skvěle a já se zase určitě ozvu!

Danča

Pro Danču je to splněný sen, pro mě při představách pětačtyřicetistupňových veder volám: "Spaste Kryťáka a pošlete na Aljašku!" 

Taky zbožňujete staré knížky? První školní den se nám stala kuriózní věc. Do jazykovky nám přišel starší pán, který z kapsy vylovil důkladně zabalenou knížečku a chtěl ji přeložit.  

 

Normálně by to nebyl problém, prostě bychom si ji vzali, přeložili a pak výměnou za peníze vrátili. Jak se ale ukázalo, deníček byl pár set let starý a psaný ve starém rakouském kurentu. Pán nám navíc velice ochotně vysvětlil, že je v tom prakticky celá jeho rodinná historie až někam do šestnáctého století.

Přiznám se, že mít takovou drahocenost v ruce a ještě ji muset chudinku nacpat do skeneru nebyla úplně příjemná záležitost. Vypadalo to, že se bude stačit škaredě usmát a deníček se bez dalšího přičinění rozpadne. Nicméně to byl opravdu zážitek, protože něco podobného člověk denně nevidí. Rozpadající se vazba, starý papír, písmo. Paráda!

Doma mám třeba starý učitelský deníček z roku 1907 nebo jakýsi pomocníček motoristy z dvacátých let minulého století, ale tohle byla opravdová rarita. Mějme rádi staré knížky, chovejme se k nim pěkně a pokud něco podobného schováváte doma, klidně se nám přijďte pochlubit. Minimálně já budu vážně rád :)

Naskenovaná dvojstránka z archivního deníčku

Letní prázdniny jsou pryč a začíná školní rok. Není ale žádný důvod panikařit, protože osvěžit polozapomenuté znalosti je mnohem snazší, než byste čekali. Chce to jen postupovat pečlivě a pravidelně a my tu pro vás máme i pár užitečných tipů.

Ticho a klid

Přes léto tráví spousta studentů čas venku s kamarády, díky smartphonům jsou navíc i pořád online a pro náš mozek to není vůbec zdravé. Naše zdroje ze zdravotnických kruhů dokonce zmiňují digitální demenci. Je potřeba si ale zase zvyknout na soustředění se. Vypněte si mobil, odpojte se od internetu a dejte si třeba půlhodinku opakování staré látky. Uvidíte, že bez rušivých elementů a nutkání pořád kontrolovat Facebook to půjde daleko líp. Ideálně to zkuste v knihovně nebo studovně. 

Pomalu nebo rychle?

Věčné dilema. Pozvolna nebo násilím? Funguje oboje, ale intezivní příprava vyžaduje odbornější dohled. O to efektivnější ale může být! Nebojte se drilovat, pokud víte jak na to. Efekt se dostaví velice rychle a zůstane víc času na další aktivity.

Probuďte spící paměť

Lektoři u nás studentům na slovíčka často doporučují třeba aplikaci Quizlet, kde si pomocí kartiček opakují různé tematické okruhy. Stačí patnáct dvacet minut a uděláte něco nejen pro oprášení slovní zásoby, ale potrénujete i paměť.

Seriálové žně

Podzim obecně přeje seriálů, které se po letní pauze vrací v plné síle s novými řadami. Narcos potěší třeba i španělštináře, pro komiksové fandy je tu nový Luke Cage a odrostlejší jedinci se zvráceným smyslem pro humor se určitě nemůžou dočkat South Parku. Ná náslech poctivé britské angličtiny tu pak i nová série sitcomu Red Dwarf. Slovíčka, hovorové fráze, přízvuky. Líp už to naservírovat nejde. Katka Kratochvílová pak ještě doporučuje třeba německy nadabované české pohádky, které si snadno najdete na Youtube.

Jazykový kurz

Samozřejmě nejlepší variantou, jak se po létě dostat do studijního režimu je nastoupit na kurz. Týdenní jazykové kurzy nebo intezivní víkendové kurzy dokážou pod dozorem schopného lektora udělat se studenty divy. V hlavě se rozjasní a všechno je daleko snazší. Pokud si navíc nejste jistí výběrem kurzu nebo jste o tom zatím jen uvažovali, skočte si k nám od druhé poloviny září na ukázkovou hodinu zdarma.

"Základním kamenem úspěchu se pro nás stalo pořádání vlastních školení. Lektoři, kterým na tom záleží, totiž odvádějí daleko lepší práci než najaté agentury," vykládá ředitel kvality výuky Pavel Richter. Navazuje se tak na systém školení, které čeká na všechny zájemce o lektorování u nás v jazykovce. Ti se často školí i několik měsíců a pokud mají potenciál, ten čas jim dám. "Prvních pár měsíců třeba ani žádný kurz neučí, protože se školí, ale pak vystřelí jako raketa a studenti si lektory zamilují."

Někdo by mohl namítat, že neustále školit lektory hraní s otravováním, ale Pavel v zápětí vysvětluje, že ve spoustě jazykovek se lektoři vůbec neškolí. Stačí, když zamávají diplomem, řeknou pár slovíček v daném jazyce, odvedou je ke knihovně s učebnicemi a za pár hodin už třeba učí. "Spousta lektorů školení vítá. Často jsou to ještě studenti, kteří chtějí praxi, a když jim někdo pomáhá růst, sedne si s nimi, a vysvětlí jim jejich chyby nebo navrhne způsoby, jak být lepší, lektoři to berou. A jsou za to rádi."

"Školíme skoro celý rok, snad jen v létě si dáváme všichni pauzu," odpovídá Pavel na otázku, kolik školení lektoři ročně absolvují. Školí se drilová, ale i komunikativní metoda, na kterou si lektoři sami chystají materiály. "Vypisujeme téma nasbíraná z předchozích let u kterých víme, že se na ně máme zaměřovat. Jak dávat správnou zpětnou vazbu studentům, jak vymýšlet domácí úkoly, co nebudou nudit a obtěžovat. Lektoři se toho dozví hodně o tématech, ale i o sobě, protože přípravu začínají prozkoumáním vlastní hodiny. Navíc často pracují v malých skupinkách, stejně jako u přijímacích školení, a tak se motivují a opravují navzájem, aby bylo jejich školení pro ostatní co nejlepší." 

Chceme, aby supervize dávaly smysl, ne jako ve státním školství. Tam je to naprostá šílenost.

 Jak ale Pavel vzápětí dodává, není občas jednoduché sehnat na školení všechny lektory. "Musíme počítat s tím, že někdy lektoři učí doslova od rána do večera a pak už nemají čas přijít ještě na školení nebo si nějaké vlastní připravit." Naštěstí i tohle se dá elegantně řešit. Pavel i supervizoři chodí do hodin na náslechy a pak dávají lektorům zpětnou vazbu, pro kterou si občas lektoři i sami přijdou.

To všechno doplňují ještě nejrůznější doplňková školení na Warm-Upech nebo i během roku, kdy se můžou lektoři zapsat na školení první pomoci nebo se zúčastnit drilového semináře pod vedením Honzy Jílka. "Snažíme se lektory podpořit v psychologii, aby byli dostatečně empatičtí a chápali studenty. Chceme je posilovat na všech úrovních, ne jen v té profesní," uzavírá druhou část svého povídání o lektorech Pavel Richter.

Je to docela pěkný balíček, který tu lektoři můžou získat. Nemyslíte?

Přemýšlím, co mi teď přes léto vadí víc. Nelidské teploty venku a v kanclu nebo absence dvou až tříměsíčního volna jako za studentských let. Flákat se, vstávat před polednem a odpoledne trávit někde v chládku nebo na zahrádce u piva. Né, že by mi to nechybělo, ale nastartovat se pak po několika měsících hibernace bylo snad ještě bolestivější. Takhle se člověk udržuje ve střehu, s výjimkou krátkých dovolených, prakticky pořád a je to znát na všeobecné produktivitě.

Ta naskakuje přinejhorším po pár dnech a mozek se taky dřív nebo později pod vlivem kofeinu rozjede. A přesně kvůli snadným rozjezdům rád vidím, kolik lidí se letos rozhodlo studovat i přes léto. Domluví se s lektorem, co by chtěli dělat, jestli se připraví na dovolenou tam nebo někde jinde, další se chtějí víc zaměřit na konverzaci, jiní si jen potřebují prodrilovat gramatiku, aby mohli s klidným svědomím na podzim nastoupit do dalšího kurzu a navázat tam, kde někdy v červnu přestali.

Zahálka se nevyplácí

Kdybych denně nečetl anglické texty a neposlouchal angličtinu v seriálech, filmech a podobně, asi bych už nezvládl ani žblebtnout. Takhle si díky elegantně nastavenému a přizpůsobenému režimu dopřávají studenti oddychové kurzy nastavené podle potřeb nebo se dokonce zajdou pořádně zapotit. Teď, když píšu článek, je to druhý den, co nám běží týdenní kurz. Čtyři hodiny denně, pět dní v týdnu. Zajímalo by mě, kdo bude v pátek vypadat víc zničeně. Studenti nebo lektor? Ono drilovat čtyři hodiny v kuse asi není pro každého, ptáčci mi ale vycvrlikali (nebylo to na Twitteru), že jsou všichni účastníci spokojení, i když tu stráví kus odpoledne.

Motivace žene lidi vpřed. Chtějí být lepší a to se dá těžko někomu zazlívat, zvlášť když jim někdo nastaví podmínky, kterým se nedá říct ne. To platí naštěstí o všem, nejenom o kurzech. Taky proto jsem tady. Takový servis jsem totiž jinde nezažil a příjemná atmosféra dokáže přebít i fakt, že dovolená mi protekla mezi prsty podezřele rychle a další jen tak nebude.

Naštěstí pro mě se to už pomalu krátí i spoustě kolegů. Oficiální stanovisko pak je, že se těším na jejich fotky a postřehy z cest. A že bych byl rád, že se zase zapojí do pracovního procesu? Ale né...

Dvakrát do roka se u nás scházejí noví zájemci o lektorování. S diplomem, bez diplomu. Se zkušenostmi, ale také úplní nováčci. Všem dáváme šanci a s nadšením sledujeme, jak se pak naše investovaná energie vrací a daří se nám vychovávat výborné lektory. A pro mě, jako tichého pozorovatele v rohu kanceláře, je to o to zajímavější, protože vím, co všechno se na ně chystá. 

Smaragdový ostrov, země poezie a země špatné poezie nebo taky Bramborov. I těmihle názvy se může (nebo nemusí) chlubit malebné Irsko, kam se vypravil angličtinář Michal odhalovat taje irské gastronomie a přírody.

Jak dlouho sis Irska užíval?

Všehovšudy 12 dní, i s příletem a odletem. Polovinu času jsem strávil v Dublinu a tu druhou v Galway, což je úplně na západě v galské oblasti, kde angličtina funguje až jako druhý jazyk. Celá oblast kolem Galway se navíc vyznačuje i tím, že ani rodilí mluvčí z Irska tam nerozumí angličtině.

Proč sis vybral Irsko?
Zajímá mě anglická kultura a zároveň jsem jako velký milovník přírody chtěl někam, kde se to všechno pojí. A řekněme si upřímně, o Anglii to zrovna dvakrát neplatí. Irsko ale vypadalo lákavě a už tam bylo pár známých a kamarádů, kteří mi to doporučovali. Tak jsem se sbalil a vyrazil si to všechno projít a prohlédnout na vlastní oči. Zajímalo mě, z kolika procent jsou fotky irské přírody upravené ve Photoshopu. Naštěstí je krajina původní. (smích)

Začal jsi Dublinem nebo přírodou okolo Galway?

Dublinem. Je to zajímavé,  ale Dublin mě ze všech těch navštívených míst zaujal bezpečně nejvíc. I když nejsem městský typ, zaujalo mě, jak dokázali skloubit moderní a původní architekturu. Vedle megalomanských staveb bylo vidět malé zapadlé uličky klikatící se městem, cihlové baráčky a jejich impozantně natřené dveře. Každé mají jinou barvu. Žluté, černé, zelené, fialové. Měl jsem to navíc zpestřené tím, že zrovna v době mé návštěvy se v Dublinu pořádal průvod Gay Pride. Barvami to hrálo úplně všude. (smích)

Strašně se mi taky líbilo v Temple Baru, což je historická část Dublinu, ve které je jedna malá hospůdka vedle druhé spolu s neuvěřitelným počtem pouličních hudebníků a dalších performance artistů. Bylo to asi poprvé, co jsem viděl na ulici metalovou kapelu s bicíma a aparaturou. Nejlepší na tom bylo, že kolem stálo plno lidí. O sto metrů dál zase vystupoval někdo další a po sto metrech zase někdo. Muzikanti, kouzelníci. Neuvěřitelně to tam žilo.

Když už jsi zmínil hospůdky, vyzkoušel jsi irskou kuchyni?

Ochutnal jsem několik jejich piv a jídel, a jelikož Dublin je město piva Guinness, tak jsem samozřejmě ochutnal je. Musím říct, že jsem dlouho nepil lepší pivo. Srovnávat je s k nám dováženým snad ani nejde. Vtipné ale je, že průměrně pivo vyjde na čtyři pět euro za půllitr. Na nějaké větší popíjení piva to bohužel není.

Pokud jde o jídlo, hned po příjezdu jsem si vyzkoušel full irish breakfast, která je prakticky stejná, jako anglická. Párečky, slanina, vajíčko, fazole, grilované rajče a na závěr Black a White pudding. O poznání zajímavější to bylo v Galway, kde všechno žije rybařinou. Jednou jsem ochutnal a už jsem u ryb zůstal, protože lepší jsem ještě nikde nejedl.

Většinou v celém Irsku platí, že se nic nedováží a všechno je místní. Třeba do padesáti kilometrů od restaurace, takže servírovali jen ten den nalovené ryby. Měl třeba fish and chips z tresky. Filet byl tak velký, že by snad nakrmil i větší rodinu! (smích) K mému zklamání ale skoro nepoužívají česnek a celkově moc nekoření, ale zase mají brown sauce, což vůbec není špatná věc. Nakonec jsem ještě vyzkoušel místní chowder, což je takový typ hutné polévky. Tahle byla z rybího masa rozmixovaného na polévkovitou kaši. Nevěřil bych, že něco takového bude tak vynikající. Navíc to člověka doopravdy zasytí.

"Máš v sobě angličtináře?"

Co mimo gastroturistiky?

To mě všechno čekalo až v okolí Galway. Obecně je většina zajímavých míst a nejznámějších památek na západě Irska. Do té oblasti připluli někdy kolem roku 850 Vikingové a založili Galway. Je to vlastně velké přístavní město a stalo se z něj centrum galské kultury. Navíc Galway není jen město, ale jmenuje se tak celé hrabství, které stojí za to projít.

Zmínil bys něco konkrétního?

Byl jsem třeba na Dunguaire Castle, což je nejfotografovanější hrad v Irsku, ale pro mě to bylo trošku zklamání. Je to hrozně malinkaté, jedna věž, jedna místnosti, ale co může být zajímavé - dá se tam objednat banket. Prostě si hrad rezervuješ a jdeš tam na hostinu. Co mě ale dostalo, bylo okolí. Všude úžasná zeleň a příroda. Jen člověku nesmí vadit, že může zmoknout až desetkrát za den. (smích). Zajel jsem se taky podívat na Cliff of Moher, kde se točila část šestého Harryho Pottera. Je tam jedna rozhledna, kterou používali jako maják už první osadníci. Pak jsem chtěl do nejnavštěvovanějšího národního parku, ale tourbusy jsou neskutečně drahé a nejkratší trasy jsou šedesát kilometrů a jako bonus se tam nesmí stanovat.

Nevyjel jsi náhodou na cesty s batohem?

On je problém, že se může stanovat jenom na veřejném prostranství a na to jsem spoléhal. Jenže v Irsku je všechno soukromý majetek. Louky i lesy jsou obehnané ostnatým drátem a za porušení zákazu se platí vysoké pokuty. Irové jsou hrozně ochranářští. Mají svoje zvířata na svých pozemcích a ty máš smůlu. Na druhou stranu jsou hodně přátelští, když se zrovna nechceš usadit na jejich louce.

Takže Irové ti byli sympatičtí?

Rodilých Irů jsem pár potkal, bavil se s nimi a byla to zajímavá zkušenost. Řešili jsme třeba systém školství, který je u nich úplně o něčem jiným. Není vůbec zvykem jít hned po střední na vysokou. Pro univerzity se Irové rozhodují třeba až kolem sedmadvaceti nebo třiceti let. Školství je u nich zdarma a mají tak čas si vyzkoušet, co je vlastně baví, a co chtějí dělat. Pak si jen dodělají školu. Není jako u nás, kdy v šestadvaceti končíš a musíš stihnout všechno do té doby.

Bavit se s Iry ale dá jenom v případě, že jim není přes padesát.

Měl jsi problémy s jejich přízvukem?

V Dublinu to bylo v pohodě. Na západě to bylo horší. Hned po příjezdu do Galway se před tebou objeví obrovské informační centrum. Řekl jsem si, že nebude od věci podívat se dovnitř. Bylo tam pár lidí a u jednoho okýnka nikdo. Brzo jsem pochopil proč. Pánovi mohlo být tak šedesát, a když jsem se ho zeptal svým britským přízvukem, co a jak by mi doporučil, ozvala se nesrozumitelná změť zvuků. Trvalo dlouho se s ním na něčem dohodnout, a musel jsem ho často prosit, aby mluvil pomalu a opakoval věty, ale nakonec jsem odcházel spokojeně s několika brožurami. (smích) Zážitek k nezaplacení.

Moje jílkovské výročí se blíží nezadržitelným tempem a za týden touhle dobou už budu slavit první v Brně odpracovaný rok. Co jsem za ten rok zažil, by vystačilo na menší knihu, ale to, o co jsem loni při nástupu přišel, byla Letní párty. Měl jsem sice v té době trošku jiné starosti, ale zpětně mě to vlastně docela mrzí. Je to událost, na které stojí za to být jako návštěvník i jako pořadatel.

Le Grill

Naše grilování naštěstí dopadlo o poznání líp.

Můj rekord je zorganizovaná akce pro jedenáct lidí. Připravit ale kolos pro desítky návštěvníků a být celý den k ruce, to už je jiné kafe. Moje "cooking skills" mi vydobyly post grilmajstra, z čehož jsem měl nemalou radost. Abych na to nebyl sám, vzal jsem k sobě Michala, se kterým jsme si vzájemně sekundovali a dynamičtější duo na celé párty nebylo. To si můžeme přiznat na rovinu :) Fakt nebylo.

Mít po ruce kila výborného masa, tuny zeleniny a vlastní připravené marinády je ale super jen do chvíle, kdy z nich člověk něco má. Stát totiž půl dne za grilem a jen se dívat, jak všechno to jídlo mizí člověku pod rukama, je poměrně depresivní. Když jsme se s Michalem v půl deváté večer konečně dostali k vlastní flákotě, s úlevou jsme si poplakali a pochopili, proč se tolik účastníků párty (zdravím Juraje), vracelo pro další nášup. Krůtí v pomerančové marinádě bylo víc než luxusní a grilovaná zelenina pak posloužila jako decentní zákusek.

Ten umí to a ten zas tohle...

Ale abych nemluvil jen o jídle (člověk z toho má hlad), tak by stálo za to zmínit i nějaké zákulisní věci, které takové párty předchází. Vymýšlení a zajišťování programu, příprava grafiky, nákupy, svoz a rozvoz všeho vybavení (a že ho nebylo málo) a celkovou práci, kterou vynaložily nejen naše kancelářnice - Ivica, Míša, Saša a Lucka, ale taky členové Jílek Jam Band (pod vedením Toma Grenznera a jeho harmoniky), Maruška, která organizovala Pub Quiz, a ještě jednou Michal, díky němuž si nejeden z účastníků potěžkal historické zbraně nebo vyzkoušel zbroj na vlastní kůži.

Tím se dostávám k velice populární části celé akce, která proběhla už loni, jen v jiné sestavě. Letos to byli dva členové šermířské skupiny Rugitus (určitě je najdete na Facebooku nebo přes Google), kteří s sebou přinesli bezpočet zbraní (meče, kordy, sekery) a typů zbroje. K vidění byl templář, vikinský nájezdník a další. Mít víc času, díval bych se oběma očičkama, ale nechtěl jsem nechat maso na grilu bez dohledu. Naštěstí mě pak pánové nechali vyzkoušet si na chvíli souboj, když už všichni ostatní soutěžili o naše zázračné jílkovské skleničky v kvízu.

Za rok repete?

Doufám, doufám. Sice to bylo vážně docela náročné, dvanáct hodin na nohách udělá s člověkem svoje, ale zábava to byla královská. U grilu si člověk užije "small talks" a pozná studenty, se kterými jinak nepřijde vůbec do styku. Dostaví se navíc i lektoři, o kterých často jenom slýchám, protože v práci se s nimi míjím. To vše pak korunují aktivity pro všechny zúčastněné a než se stihnete rozkoukat, je večer a lidi se s úsměvem loučí. To za to stojí :)

P.S.
Fotky a videa z akce postupně sypu na náš Facebook, tak se tam občas podívejte.

Ne, nežertuji. Zaveďme angličtinu jako úřední jazyk je název krátkého textu vydaného v časopisu Respekt (13. června 2016), ve kterém se autor pozastavuje nad úrovní znalostí cizích jazyků, především pak angličtiny, a naší (české) konkurenceschopnosti. Řešením by podle autora byla dlouhodobá koncepce výuky, která by někdy kolem roku 2030 dokázala nabídnout první plně funkční anglicky mluvící generaci. Je to vůbec možné? Teoreticky ano, ale museli bychom se zbavit několika společenských zábran.

Strach

Lidi se bojí. Bojí se mluvit anglicky, francouzsky, klingonštinou. Rozdíly se tady nekladou. Ve strachu z toho, že udělají při debatě s rodilákem chybu, radši nemluví vůbec. Od lektorů to navíc slýchávám i v jiném kontextu. Jednou studenti vynechají hodinu, na další se jim pak nechce, protože by nemuseli dohnat zbytek skupinky. Raději odloží kurz i přespříště, přestanou chodit úplně, a za rok se vrátí, aby to zkusili znovu. Strach z neúspěchu hraje velkou roli, a dokud se ho studenti jazyků nenaučí potlačit, zůstanou v bludném kruhu.

Prostředí

Bývaly časy, kdy jsem do hluboké noci čekal na britské sitcomy na ČT2, které bylo možné sledovat v původním znění s titulky. Proč to bylo v pátek kolem půlnoci a ne v běžném vysílacím čase? Netuším. Možností vzdělávat se bez neustálého dohledu lektora naštěstí díky internetu přibylo, ale pořád jsme obklopeni dabingem a překlady, které často nejsou ani příliš kvalitní. Stačilo by pouštět mezi lidi víc věcí v původním znění, podpořit čtení knížek v originále a ta berlička v podobě překladu by byla najednou zbytečná. Člověk by byl hozen do cizojazyčného prostředí a musel by se snažit. Nutnost používat cizí jazyk v praxi by udělala neskutečně moc.

Vzdělávání

V neposlední řadě jde pak o samotné vzdělávání, které se na státních školách sice pomalu lepší, ale stále má k ideálu hodně daleko. Na hodinách se málo mluví, gramatika se často učí špatně a věci jako přízvuk nebo výslovnost jsou na úrovni lochneského monstra. Někde tam jsou, občas se o nich mluví, ale to je tak vše.

Vidím město veliké, jehož lidé anglicky se domluví…

Možná jsem jen škarohlíd, ale zkušenosti mluví jasně. Lidé často berou angličtinu jako nutné zlo a nedílnou součást svých životopisů. Dál nedohlédnou a necítí se dostatečně motivovaní na svých znalostech pracovat. Dokud se nezmění prostředí, nevidím velké naděje na úspěch. Je to škoda, protože když se člověk začte do rozhovorů s našimi lektory, uvidí, jak jim jazyky otevírají dveře. Ale kdo ví, třeba není můj skepticismus na místě a v roce 2030 (nebo snad dřív?) budeme doopravdy konkurenceschopní a nebude problém se kdekoliv na ulici nebo na úřadu domluvit anglicky. Za sebe říkám - bylo by to krásné.

"Měli jsme se studenty víkendový kurz. O pauze jsme si objednali pizzu a jedna studentka jen tak mezi řečí navrhla, že bychom mohli vyrazit do Říma a procvičit se v konverzaci. Přišlo mi to jako skvělý nápad, ale bála jsem se, že to nezvládnu zorganizovat kvůli času," vypraví mi Anička, která do Itálie jezdí alespoň jednou za rok. Prý potřebuje svoji pravidelnou "dávku italštiny". Když to vezmu kolem a kolem, bude to docela zdravá závislost.

Zní to skoro neuvěřitelně, ale řetězec nepravděpodobných shod a náhod zaúřadoval i tentokrát, a tak se informace dostaly na správné místo a Aniččiny obavy z nedostatku času na zařizování zájezdu převzal jeden z jejích studentů. Najednou byla na světě velice výhodná letenka, ze které se staly tři a nakonec se našlo osm nadšených italštinářů, kteří se chtěli se svou oblíbenou lektorkou podívat do Říma. Překvapilo mě, že Aničce vůbec nevadilo vzít si na starost osm studentů, odložit rozdělanou práci uprostřed pracovního týdne, a vyrazit jen tak na malou dovolenou.

Studenti na cestách

 "Všichni se strašně těšili, jak budou sedět v kavárničkách a chodit po restauracích. To se nedalo odmítnout," směje se Anička. Moje obavy z toho, že budou studenti jen chodit po památkách, byly ale velice rychle rozptýleny. Došlo sice i na ně, ale nebylo to zdaleka jen o nich. "Posílala jsem studenty vyřizovat různé věci, v restauracích jsem vždycky chtěla jen italské menu, aby se studenti museli snažit. Všechno si objednávali sami a já jim maximálně tu a tam pomohla se slovíčkem. Občas sice došlo na dorozumívání se rukama nohama, ale i tak se nikdo nedal odradit!" říká hrdě Anička a přidává historku z hotelu, kdy se studenti snažili vysvětlit, že chtějí na pokoj půjčit vývrtku.

Co mě překvapilo kromě samotného výletu, byla úroveň zúčastněných studentů. Pokročilejší začátečníci. Jsou asi na podobné úrovni jako ti, které Katka Pavlíková nadchla pro čtení italských knížek. "Někteří jeli poprvé, někteří už byli v Římě několikrát, ale tohle je město, do kterého se dá vracet pořád. Byla bych ráda, kdyby se z takových výletů stala i tradice." Napadá mě hned z placu studentská akce "Přemluv svého lektora", jejímž účelem by bylo vyrazit někam ven. Ale když nad tím tak přemýšlím, Řím to sice není, ale Katka Kratochvílová bere studenty na výlet do Rakouska. To je co by kamenem. Kurzy nemusí být ani zdaleka jen o sezení ve třídách a v tomhle je podle mě síla a kouzlo jazykovek. Na státní škole podobné věci projdou jen naprosto výjimečně.

Letní příprava

Jak je vidět, občas stačí alespoň začít nebo si zopakovat jazyk před cestou a domluvit v cizině se dá bez problémů. A při sezóně letních dovolených a zájezdů se taková nakopávačka obzvlášť vyplatí, když není přes rok čas chodit se učit. Naštěstí existují varianty jako kurzy na cesty nebo intenzivní týdenní kurzy. Ty už člověka dokážou připravit a osvěžit mu polozapomenuté znalosti. Takže ať už jedete letos kamkoliv, nepodceňujte přípravu! I začátečník se totiž může domluvit :)

Moje vlastní zkušenost z Itálie navíc není zrovna radostná a zpětně si i po letech říkám, že mít za sebou aspoň krátký kurz italštiny, dopadl bych daleko líp navzdory své ucházející angličtině a tehdy ještě použitelné francouzštině. Moje rada tedy zní - nepodceňujte přípravu!

Když se dívám po jazykovce, vidím vždycky kolem sebe nepřeberné množství různorodých kreativců. Jedni píšou, jiní fotí, malují nebo dělají x různých věcí. V neposlední řadě se tu pak sešel úctyhodný počet muzikantů. Flétny, kytary, harmonika, klavíry. Jen si vybrat. Při jarním Warm Upu pak zazněly první hlasy navrhující založit jamovací kapelu. Nápad to byl od začátku skvělý, ale určitě víte, že podobné nápady většinou ztroskotají na realizaci.

Léčba šokem

Když se na Intranetu začaly řešit první termíny, byl jsem docela zvědavý na výsledek. Skupinka se začala pomalu scházet v různém složení a týdny pomalu plynuly. Byl jsem nad míru překvapený nejenom zapálením jednotlivých hudebníků, ale hlavně výsledkem. I když sice kapela ještě nemá ani jméno (ale žádní No Name, vážení!), rýsují se už první vystoupení, z nichž to největší se uskuteční na naší Letní párty 2016, na kterou se samozřejmě můžete sami přijít podívat.

Veškeré zbytky skrytých pochybnosti pak odstranilo první natočené video, které si pouštím už asi po sté. Neskutečně příjemná muzika, které (a kolegové odpustí) vévodí harmonika Toma Grenznera. To, co na ni při hraní předvádí, nejenom dobře vypadá, ale ještě líp zní. Harmonika se tváří jako jeho nedílná součást a Martin Lang hraje na kytaru s výrazem spokojeného profíka, který by to zvládl i poslepu.

Velká očekávání

Těším se a těším se hodně, až se kapela předvede v plné síle na párty, protože pokud je tohle jen oddechový jam... Musím prostě vidět, co trénují mimo záběry. Podobná muzika se dá totiž poslouchat snad pořád a nikoho neurazí. Jak by taky mohla.

P.S.
V kuloárech kolují zvěsti, že snad zazní i Pink Floyd!

Každý má nějaký sen. Pro někoho to může být možnost procestovat svět, jiného žene vidina vydělaných peněz, jazykového umu a v neposlední řadě může jít o psaní. Sám píšu všechno možné už víc jak deset let, ale pořád nejsem tak daleko jako naše němčinářka Katka Kratochvílová, která se psaní věnuje už od svých jedenácti let.

Století páry

Pokud jste z Brna, asi by vám nemělo být cizí jméno Johanna Gregora Mendela. Už jen kvůli tomu, že je tu po něm pojmenovaná univerzita. Představte si ale, že by Mendel nebyl jen geniální vědec/mnich, ale dokázal by svými genetickými pokusy stvořit nemožné. "Se steampunkem se dá krásně pracovat. Využíváš u toho historii, kterou můžeš měnit podle svých představ. Vytvoříš si alternativní svět a pak už je to jen na tobě," vysvětluje Katka výběr žánru, který je mi hodně blízký.

Ještě blíž mám ale k fantasy a tak se ptám, proč nezkusit ještě odvážnější zpracování. "Zjistila jsem, že nedokážu psát o kouzelnících, dracích nebo vlkodlacích a podobných věcech." Přitom právě kombinace s fantasy se tu podle mě sama nabízí. Takoví steampunkoví vlkodlaci ve viktoriánském Londýně... Dál už jsem se ve filosofování nedostal, Katka si prostě nedá říct. Steampunk musí být jako Verne a přes to prostě nejede vlak. Vzdávám se. Tohle kolo vyhrála.

Studna inspirace

Nejtěžší na každém psaní je přijít s něčím neotřelým. Koncept. Zpracování. Nebo aspoň vyústění, se kterým nikdo nepočítal. A ruku na srdce, Mendelův element rozhodně překvapit dokáže. "Do teď nevím, jak přesně jsem na ten nápad přišla. Najednou mě napadlo cosi s mechanickým hráškem, pak naskočil Mendel a už to bylo." Jenže ono psát o alternativní historii není bez přípravy dost dobře možné a Katka hned přikyvuje. "Přečetla jsem si Mendelův životopis, několik dalších doprovodných textů, encyklopedii o augustiniánském opatství a spoustu dalších věcí kvůli zařazení do celkového kontextu 19. století." S mou průpravou před psaním se to nedá vůbec srovnat. Dva nula.

Vidím knihu velikou, jejíž sláva hvězd se dotýká

Mendelův element je jen první vlaštovkou. Z Katky při dalším povídání vypadlo, že po šesti letech dokončila rešerše pro svůj historický román z doby po druhé světové válce. Šest let příprav! Zápletku moc nechce rozebírat, asi se bojí, že bych si něco z toho půjčil pro sebe, ale půjde prý o nějaké zloděje obrazů po nacistech. O Katce vím, že je (nebo aspoň byla) hodně zatížená na Egypt a napadá mě, proč nezkusí spojit Egypt a steampunkový žánr na místo historických témat. "Měla jsem už takový nápad," leze z ní opatrně. "Jmenovalo by se to Mechanický scarabeus, ale mě stejně nejvíc zajímá to devatenácté století. Kdybych mohla něco změnit, tak by to byl výsledek atentátu na Františka Josefa v roce 1853." Pak už se loučíme, protože Katka mizí šprechtit se svou třídou a já pomalu domů. Tři nula pro Katku.

Filosofickou disputaci o psaní jsem sice prohrál, ale jestli se nějak cítím, tak namotivovaně. Do vydání má zatím moje tvorba daleko, ale jednou...

P.S.

Přečtěte si povídku a ozvěte se nám se zpětnou vazbou. Katka bude určitě ráda :)

Zdroj: theodysseyonline.com

Než se někdo začne ohánět kvůli titulku, doporučuji navštívit Urban Dictionary. Ale vzhůru k jádru pudla. Česká televize na začátek letošních maturit uvedla, že matematika je opět o něco méně zajímavá navzdory její důležitosti. Dvě třetiny maturantů si berou jako maturitní předmět angličtinu, což by mohlo svědčit o dvou věcech.

Cesta nejmenšího odporu

První je fakt, že se matematiky studenti bojí. Vzpomínám si na svoje léta na gymnáziu, kde jsem matematiku, a řekněme si to naplno, neměl rád. Jednak to bylo přístupem učitele, druhak to bylo kvůli mému osobnímu zaměření na jazyky. Volba pak byla jasná. Maturita se navíc řadí mezi životní zkoušky, u kterých vás může neúspěch poznamenat a to i v případě, že jste jinak celé roky bez problémů školu zvládali.

Druhá věc je, že jazyky jsou pro mnohé studenty lákavější. Aspoň já mám ten pocit, protože ve svém okolí jsem měl a mám několik jedinců, kteří se rozhodli pro angličtinu, ale třeba němčinu, francouzštinu nebo úplně jiný jazyk. Je to buď proto, že se jim chtějí věnovat nebo kvůli již zmíněnému strachu z matematiky.

Opravdu jsou lepší jazyky než matematika?

Únik před neoblíbenou matematikou je sice krásná věc, ale má smysl ji úplně odříznout na úkor jediné zkoušky? Nemá. Druhá část mých známých se pustila do angličtiny, pak si třeba přetrpěli jeden semestr na vysoké, a tím to hasne. Když se pak dostávají do situace, ve které jsou nuceni cizí jazyk použít, vůbec si neví rady. Vypadli z toho. Zatímco u exaktních věd pomůže třeba najít si vzoreček nebo se podívat na jeden vyřešený příklad, tady člověk musí oprášit slovesné časy, slovní zásobu, opět si navyknout v cizím jazyce přemýšlet a mluvit. A hlavně se zbavit strachu z mluvení.

O důležitosti jazykové vzdělání se píšou ročně desítky textů. Názvy jako Ovládat jazyk v technické profesi je nutnost, nebo Motivujte zaměstnance k pravidelnému studiu jazyků nebo Čeští zaměstnanci se bojí mluvit cizími jazyky vysílají jasnou zprávu. V poslední době pak za zmínku stojí například text z časopisu Respekt s názvem Hello, zi sis náměstek, ve kterém se mluví o jazykových kompetencích náměstků na ministerstvech. Je to docela žalostné čtení.

Z jazyka se sice dát snáz odmaturovat, ale je to jen jednorázová berlička, která pomůže projít jednou zkouškou. V práci se člověk věnuje svým úkolům, a pokud při nich s jazykem nepřichází do styku na denní bázi, často končí. Moje francouzština by mohla vyprávět, kdyby nezapomněla jak na to. Osm let studia, pět let naprosté hibernace a konec. Je ne parle pas francais.

Maturita nestačí

Na zájem o jazyky se kouká na jednu stranu krásně, na druhé je třeba si uvědomit, že bez pravidelného tréninku ať už prostřednictvím online materiálů nebo jazykových kurzů se může velice snadno stát, že se z cizího jazyka stane přítěž. A to by byla u tak podstatné věci velká škoda.

"Nechceš na školení první pomoci?" ptají se mě holky z kanceláře. Po vzpomínce na zoufalé přednášky absolvované během let na střední s díky odmítám a doufám, že sanitku ještě zavolat zvládnu. Nedělal bych to poprvé a v jazykovce s tím už taky máme prý nějakou zkušenost. Když se na to dívám z tohoto úhlu pohledu, je vlastně dobře, že se tu chtějí lidi vzdělávat i mimo jazykovou oblast. Až to se mnu sekne, tak bude pěkné, když se mi dostane pomoc.

Pár dní na to přišla Ivica s kartou z foťáku, ať hodím fotky na Facebook, a začala si školení pochvalovat. Prý si to všichni užili a byli nadmíru spokojení. Jak může být někdo takhle paf z první pomoci? Lví podíl na úspěchu musela mít skutečnost, že dvě třetiny byly praktické a povídání sloužilo jen jako nutný doplněk. "Naše lektorka najednou omdlela. Snažila se to dávat najevo předem, že jí není úplně dobře, ale my jsme začaly reagovat, až když se složila," směje se Ivica. Kdo by se taky nesmál, z role pozorovatele to zní nadmíru zábavně. "Pak jsme si nacvičili infarkt a natrénovali krvácení." Dál jsem to bez hlasitého řevu nevydržel. Stranou se závažností situace, v tomhle podání to prostě působí kouzelně.

Pak ale začíná výčet obsahující správnou reakci na anafylaktický šok, správnou pomoc cukrovkáři, co dělat se závažně podchlazeným člověkem. To už se přestávám smát a hltám každou větu, protože většinu podobných informací jsem zatím nikde nepochytil a zjištění, že násilné zahřívání podchlazeného je vlastně největší zlo. Brrr.

Stayin' Alive

"Profík zvládá masírovat srdce tři minuty, většina lidí pak odpadne asi po třicet vteřinách. Dlouho jsem si navíc myslela, že se u toho musí dýchat z úst do úst." Další mýtus vyvrácen díky mythbusters z Učíme první pomoc. A já bych byl stejně schopný na základě jistého seriálu dělat masáž srdce podle rytmu jedné písničky od Bee Gees. Jen si tak vzpomenout, která to byla. "Masíruje se na Skákal pes, přes oves," vstupuje do povídání Katka Kratochvílová, čímž uzemní všechny přítomné.

Jak se zdá, kde školství tradičně zaostává, soukromý sektor útočí. Platí to nejen u jazykových kurzů, ale taky u těch zdravotnických. Matně si vzpomínám, že k figuríně se tehdy na střední dostal jeden člověk z třiceti. Tady měli všichni víc než dost času a ještě se doopravdy něco naučili. Klobouček týmu z Učíme první pomoc a holkám se snad splní přání a brzo si dají další kolo. Prý se zvyšuje obtížnost. Challenge accepted!

P.S.
Další fotky najdete u nás na Facebooku :)

Poklidné úterní odpoledne. Zrovna dělám online databázi materiálů pro lektory a studenty, když narážím na problém s italštinou a španělštinou. Nemluvím ani tak ani tak, a docela by se mi hodila pomoc. V tom se přiřítí italský živel jménem Katka Pavlíková, se kterou jsem se v jazykovce za těch několik měsíců zatím jen míjel. Třeba mi pomůže najít to, co potřebuju. Energie a dobrá nálada z ní vyzařuje na všechny strany a mně to nedá, abych se nezeptal, z čeho je tak nadšená.

"Hej, to bys nevěřil. Ty moje děcka přečetly první knížku. V říjnu jsem s nima začala a byli to úplní ale jako úplní začátečníci. Koncem ledna jsme začali a jsem na ně fakt pyšná, protože už to máme dočtené." Chvíli jsem vstřebával nával nových informací a hlavně Katčino nadšení a zápal, se kterým mluvila o své třídě. Přečíst knížku pro začátečníky, která je postavená jen na jednoduché slovní zásobě a gramatice sice nezní až tak úžasně, ale když si vezmu, že s italštinou začali jen chvíli před tím. Já byl ve svých začátcích s francouzštinou rád, když jsem se dokázal představit nebo něco málo napočítat a pojmenovat.

Katka je nadšením bez sebe a pochvaly směrem ke studentům se vůbec nezastavují, tak nechávám materiály stranou a poslouchám. "Ono je to tak namotivovalo, že se sami od sebe hlásili o další kapitolu, když jsem na to náhodou zapomněla. A pak třeba začnou vytahovat slovíčka, co jsme vůbec neměli v učebnici. A já na ně, kurňa, odkud to máte? No přece z té knížky, Kači!" To už se začínám usmívat taky, protože jinak to v Katčiné blízkosti ani nejde. Navíc mám najednou pocit, že bych s klidem přečetl podobnou knížku taky, i když vlastně italsky vůbec neumím. Ten nápor motivace je odzbrojující.

Katka pokračuje a vypráví, jak si studenti s nadšením brávali knížku i domů, kde z ní dokonce dělali nějaká cvičení. Zkouším si představit sám sebe v pozici studenta, který by se těšil na domácí úkol nebo nějakou práci navíc. Je to docela humorná představa. Na druhou stranu když člověka něco chytne, vlastně to vůbec nebere jako nějakou povinnost. Třeba se u toho i odreagují, co já vím. On ten pocit, když si online odklikám test a hned vidím dobrý výsledek, dělá hodně. Říkám si ale, že bez někoho jako Katka, kdo mě tím směrem dokáže správně popostrčit, bych se asi neobešel.

"Víš, co je ještě super motivace? Nosím jim za odměnu do hodiny papíry s nadávkami v italštině." Tohle bych nečekal. Když se nad tím ale zamyslím, měl jsem jednoho angličtináře Brita. Ten mi říkal, že jako první v češtině uměl říct slivovice a nadávat. Vůbec by mě ale nenapadlo, že to bude někdo učit - boží. "Nejlepší je, když to pak musím před třídou začít překládat. To pak lítají vulgarity na všechny strany. Děcka se na to ale vždycky těší. Během pauzy si třeba sednout s papírama a začnou si vzájemně nadávat. Jako praví Italové." To už nevydržím a začínám se nahlas smát spolu s Katkou. Ta představa dospěláků schovaných za papíry odříkávajících nadávky nemá chybu.

Ještě si pak chvíli povídáme o tom, jak Katka plánuje zkoušet dávat podobné knížky pro začátečníky i v dalších kurzech, a že doufá, že se z toho stane pravidlo. Určitě jí budu držet palce a brzo se půjdu na její hodinu i sám podívat. Mám teď aspoň zase o něco větší motivaci pro sebe, abych dodělal databázi s materiály. Bez spokojených lektorů by to tu nebylo ono.