Český dobrovolník v Indonésii - druhá část

Sašu jsme opustili uprostřed Ramadánu kdesi v Indonésii. Samotnou a opuštěnou v zemi, kde se nic neřeší. Proč tam tedy byla a jaké bylo její poslání? Jak se s ním popasovala? A jak vypadá indonéské školství?

Se učit, se učit, se učit

Obnášela ta kulturní stáž pro tebe i nějaké speciální povinnosti?

Ty byly vážně vtipné. Dostali jsme na začátku info na seznamovací večeři. Říkali nám o projektu a první pravidlo bylo: “Don't be late!"  My jsme hned první den měli asi hodinu zpoždění, ale vůbec nikdo to neřešil! Když jsme jezdili pozdě i třetí týden, tak už to bylo trošku moc, ale bylo vidět, že pravidla a organizace nejsou neaplikovatelný v Indonésii. Někde ve Švýcarsku to možná funguje, ale někde v Asii fakt ne. Je to jiný svět,

Co bylo cílem programu? Na co to bylo zaměřené?

Stáž měla environmentální zaměření, protože v Indonésii mají velké problémy s plasty. Používají jich hodně a jsou druzí v žebříčku jejich produkce. Neumí je ale efektivně recyklovat nebo využít. Nejčastěji je pálí nebo všechno zakopou pod zem, protože neví, že se to nerozloží. Všude je taky spousta smogu a znečištění.

Dělali jsme na tohle téma kampaně, pak jsme Indonésany učili o různých metodách a lidi na to koukali jako na objev Ameriky. (smích) Měli jsme ještě program na školách, kde jsme pořádali workshopy, vyráběli jsme věci z plastu a ještě v jedné vesnici, nebo spíš části města, prostě takový hood, jsme dělali program, v rámci kterého jsme vyráběli odpadkové koše na tříděný odpad, uklízeli jsme tam a tak.

Takže jste trávili hodně času ve školách těmahle aktivitama?

První týden byl spíš takový otrkávací. Dozvídali jsme se, co budeme dělat a seznamovali jsme s prostředím. Druhý týden jsme měli spíš vzdělávací aktivity, chodili jsme hlavně do neziskovek, kde nás seznamovali s tím, co dělají. Pak jsem měli týden dovolenou. Pak jsme pokračovali ve škole, která absolvovala ten stejný program minulý rok a ukazovali nám, co v rámci projektu dělali a další dny nám odpadly nějaké aktivity kvůli prázdninám, takže jsme šli jeden den čistit řeku, což byl nezapomenutelný zážitek.

Strávili jsme tam asi dvě hodiny. Měli jsme s sebou šest pytlů, které jsme naplnili asi za půl hodiny na deseti metrech a to jsme jenom vybírali “dostupný odpad”. Teprve pak jsme došli k té opravdu znečištěné části, kde by nám na to nestačil ani bagr. Metrový nános plastového odpadu… Neskutečné.

Nicméně byl celkem adrenalin se k té řece jen dostat, protože jsme museli projít rýžovými poli. Chodníčky mezi poli jsou z uplácaného bahna, takže když stoupneš vedle tak spadneš do toho rýžového pole, což není úplně dobrý, protože tam jsou hadi a drží se tam různé bakterie a tak. Takže jsme prošli tím polem, došli jsme k řece a to zrovna nebyla horská bystřina. Byla dost špinavá, ale říkali nám, že je v pořádku, není kontaminovaná, ale prostě zakalená. No a aby jsme se do ní dostali, tak jsme museli slézt takový menší splav, který měl asi šest metrů. (smích) Všichni jsme špinaví od bahna. Mně se povedlo jednou nohou spadnout do bahna po kotník a nemohla jsem ji vůbec vytáhnout. Když jsme se plazili zpátky nahoru, tak jsme museli vylézt břeh a zas tam byla ta rýžová pole, takže jsem byli hned znovu špinaví. Někteří si na to dost stěžovali nebo třeba do vody ani nešli, protože se báli, že je to nebezpečné. Naštěstí jsme už pak nic podobného absolvovat nemuseli a dál jsme pracovali ve školách.

Jak vypadají jejich školy?

Jsou krásný. My jsme navštívili dvě a ty byly vážně krásný. Nejsou to obrovské budovy, kde se hned ztratíš, ale tím, že tam je teplo, tak jsou vevnitř jenom učebny a chodby jsou venku, navíc jsou všechny budovy hodně barevné. Jedna škola byla celá laděná dozelena a ta druhá byla zase oranžovo-modrá. Takže vejdeš do toho areálu a tam mají jezírko s rybami, hřiště, modlitebnu (která je vždycky všude) a budovy mají maximálně dvě patra. Vybavení je starší, dřevěné lavice a židle a počítače tam samozřejmě nemají, ale všechno vypadá moc pěkně.

Něco o výuce jsi postřehla? Jestli mají klasické předměty, nebo jestli se učí i nějak jinak, právě proto, že jsou hodně venku.

O výuce toho moc nevím, ale tím že je tam víc kultur a snaží se každou udržovat, tak mají třeba rozdělené, že ve středu přijdou v tradičním oděvu, v pátek zase musí mít všichni hidžáb, nebo třeba v pondělí můžou přijít v čem chtějí, ale mají zároveň i uniformy. Celá země má stejné uniformy. První stupeň má svoje uniformy, druhý má trochu jiné, je to odstupňované podle věku a v rámci jedné věkové skupiny mají uniformy stejné.

Do osnov mají zařazenou environmentální výchovu, mají na to samostatný předmět, ale musí ji částečně zapojovat i v ostatních předmětech. Takže třeba školství v Bandungu se hodně snaží, aby děti vyrůstaly v tom, že nepořádek, který kolem sebe vidí, není normální, a že ho můžou zlikvidovat.

Ale třeba v případě angličtiny tam některé učitelky tam mluvili hůř než my dobrovolníci. (smích) Obecně se klade důraz na původní kulturu, protože mají pocit, že jí ztrácejí. Vlastně mají jeden oficiální umělý jazyk, který je společný pro celou Indonésii, aby se všichni domluvili, ale pak mají svoje původní jazyky, kterými mluví doma a. Ve škole mají vždy jeden den, kdy celá výuka probíhá v původním jazyce, aby ho neztratili. 

Jak bys to popsala ty jejich původní jazyky? Přirovnala bys to k něčemu?
Jejich oficiální jazyk bahasa indonesia je v podstatě dost jednoduchý a je vidět, že umělě vytvořený. Nemá žádné skloňování ani časování, takže za těch šest týdnů jsem se naučila základy a pak už by to  bylo jen o rozšiřování slovní zásoby . Je tam pár gramatických pravidel, třeba přivlastňování, ale je to jednoduché. Původní jazyky jsou o dost komplikovanější, protože jsou to jedny z nejstarších jazyků na světě. Popravdě toho o nich moc nevím. Snad jen, že je těžké se to naučit i pro místní, protože struktura je úplně jiná než u bahasy.

Jak jsou na tom s angličtinou?

Děcka ve škole se jí učí, takže ty umí docela dobře stejně jako studenti v mém věku, se kterými jsem se tam potkávala. Pokud jde ale o ostatní lidi, tak ti se anglicky vůbec nedomluví.