Že sloužíme pro spoustu našich lektorů jako skvělý odrazový můstek pro další životní fáze jste se možná dočetli v některém z rozhovorů na webu. Já už to pozoruju delší dobu a tentokrát pro vás mám i skoro hmatatelný důkaz (nesahat na monitor!) o tom, že někteří naši lektoři na nás myslí i v zahraničí. Tentokrát se nám ozvala Dana Pětrošová, která vyrazila sbírat zkušenosti do Španělska.

Strasti a slasti angličtináře v Córdobě 

Jak už někteří mí studenti a kolegové zaznamenali, od září 2016 působím jako lektorka angličtiny na jedné malé jazykovce ve španělské Córdobě. Když se mi tato příležitost naskytla, hned jsem po ní skočila, protože krásně umožňuje skloubit pobyt v mé oblíbené zemi, komunikaci ve španělštině, a zároveň praxi v oboru, který jsem vystudovala.

Když jsem na gymnáziu měla o tomto nádherném městě referát, ani ve snu by mě nenapadlo, že se tam jednoho dne přestěhuju. Už tehdy jsem ale snila o jeho úzkých uličkách a památkách zrcadlících bohatou historii. Córdoba byla hlavním městem římské provincie a později i Córdobského kalifátu a v 10. století dokonce největším městem světa. Židovská čtvrť nebo slavná mešita později přestavěná na katedrálu – to vše ukazuje její bohatou historii a mísení arabské, křesťanské i židovské kultury.
 
Jak se tu má angličtinář na jazykovce? Semestr nám vlastně pořádně začíná až 12.9., kdy začíná i škola. U nás můžeme s prvním září jen tiše závidět. I přes to už jsem měla ukázkové hodiny zdarma. To, že učím převážně skupinky dětí, je pro mě docela nová zkušenost, na kterou se už ale velmi těším. A moje horario (rozvrh) je typicky španělské. Většinou pracuji až do 21:30. Dopoledne totiž bývá volné a odpoledne hurá do práce!
 
Na závěr pár zajímavosti, na které si musí člověk zvyknout:

• Děti z některých základních škol neznají ani po roce studia angličtiny ani jedno slovíčko.
• Španělská výslovnost je kapitola sama pro sebe. Je třeba jen nastražit uši a trochu si domyslet. Takže „good“ místo „would“ je už známé všem lektorům. A pak jsou tu špeky jako třeba [vijáž] (village).
• Puente je puente. Puente, v překladu most, znamená prodloužený víkend. A když je tady státní svátek ve čtvrtek (a věřte tomu, že tady jsou svátky velmi často), Španělé si prostě v pátek puente udělají sami a třídy pak zejí prázdnotou.
• Je tu hrozné vedro! Córdoba je asi nejteplejší místo Španělska. Nemá moře a v betonových a asfaltovaných ulicích se drží teplo až do pozdních nočních hodin. V době psaní dopisu nejvyšší teploty dosahují až 45°C. Dýchat se dá jedině v 8 ráno.
• Španělé si neodpustí návštěvu „baru“ v jakoukoliv denní hodinu. Když se řekne el bar, jedná se o něco trochu jiného, než u nás. Představte si spíš takovou kavárnu se stolečky vevnitř i na chodníku. Kolem desáté ráno jsou tyto bary obsypány Španěly, kteří snídají bagetu s rajčaty a jamónem a pijí kávu s mlékem.
• Na snídani chodí i paní úřednice. Takže když dorazíte na cizineckou policii, řeknou vám, že paní prostě odešla v pracovní době na snídani. Úplná normálka. Hodinku si počkáte a máte, co jste chtěli.
• ¿Quién es el último? aneb „Kdo je poslední?“ Na tento fenomén mě upozornila kolegyně v práci, a musím říct, že  mi přišel dosti absurdní. Do té doby, než jsem se s ním druhý den setkala v bance osobně. Španělé se v bankách, na úřadech či u lékaře údajně vždy ptají na to, kdo je v řadě poslední. A to bez ohledu na počet čekajících lidí. Tedy v té zmíněné bance jsem čekala úplně sama, a i přesto nebylo paní jasné, kdo tam asi čeká jako poslední.
• Vždy se dívej nahoru nebo ti na hlavě skončí sprška. Všudypřítomná klimatizace si vybírá svou daň. Z přístrojů, které jsou umístěny zvenku budov, neustále kape voda. Takže během procházky po jedné ulici, vám může klidně i pětkrát kápnout něco na hlavu! A jednou na mě kapalo dokonce i v restauraci.

Život ve Španělsku je prostě unikátní zážitek a každý, kdo španělštinu studuje, by se měl do této krásné země podívat, aby vstřebal jeho mentalitu a pohodovou atmosféru. Mějte se všichni skvěle a já se zase určitě ozvu!

Danča

Pro Danču je to splněný sen, pro mě při představách pětačtyřicetistupňových veder volám: "Spaste Kryťáka a pošlete na Aljašku!" 

Taky zbožňujete staré knížky? První školní den se nám stala kuriózní věc. Do jazykovky nám přišel starší pán, který z kapsy vylovil důkladně zabalenou knížečku a chtěl ji přeložit.  

 

Normálně by to nebyl problém, prostě bychom si ji vzali, přeložili a pak výměnou za peníze vrátili. Jak se ale ukázalo, deníček byl pár set let starý a psaný ve starém rakouském kurentu. Pán nám navíc velice ochotně vysvětlil, že je v tom prakticky celá jeho rodinná historie až někam do šestnáctého století.

Přiznám se, že mít takovou drahocenost v ruce a ještě ji muset chudinku nacpat do skeneru nebyla úplně příjemná záležitost. Vypadalo to, že se bude stačit škaredě usmát a deníček se bez dalšího přičinění rozpadne. Nicméně to byl opravdu zážitek, protože něco podobného člověk denně nevidí. Rozpadající se vazba, starý papír, písmo. Paráda!

Doma mám třeba starý učitelský deníček z roku 1907 nebo jakýsi pomocníček motoristy z dvacátých let minulého století, ale tohle byla opravdová rarita. Mějme rádi staré knížky, chovejme se k nim pěkně a pokud něco podobného schováváte doma, klidně se nám přijďte pochlubit. Minimálně já budu vážně rád :)

Naskenovaná dvojstránka z archivního deníčku

Letní prázdniny jsou pryč a začíná školní rok. Není ale žádný důvod panikařit, protože osvěžit polozapomenuté znalosti je mnohem snazší, než byste čekali. Chce to jen postupovat pečlivě a pravidelně a my tu pro vás máme i pár užitečných tipů.

Ticho a klid

Přes léto tráví spousta studentů čas venku s kamarády, díky smartphonům jsou navíc i pořád online a pro náš mozek to není vůbec zdravé. Naše zdroje ze zdravotnických kruhů dokonce zmiňují digitální demenci. Je potřeba si ale zase zvyknout na soustředění se. Vypněte si mobil, odpojte se od internetu a dejte si třeba půlhodinku opakování staré látky. Uvidíte, že bez rušivých elementů a nutkání pořád kontrolovat Facebook to půjde daleko líp. Ideálně to zkuste v knihovně nebo studovně. 

Pomalu nebo rychle?

Věčné dilema. Pozvolna nebo násilím? Funguje oboje, ale intezivní příprava vyžaduje odbornější dohled. O to efektivnější ale může být! Nebojte se drilovat, pokud víte jak na to. Efekt se dostaví velice rychle a zůstane víc času na další aktivity.

Probuďte spící paměť

Lektoři u nás studentům na slovíčka často doporučují třeba aplikaci Quizlet, kde si pomocí kartiček opakují různé tematické okruhy. Stačí patnáct dvacet minut a uděláte něco nejen pro oprášení slovní zásoby, ale potrénujete i paměť.

Seriálové žně

Podzim obecně přeje seriálů, které se po letní pauze vrací v plné síle s novými řadami. Narcos potěší třeba i španělštináře, pro komiksové fandy je tu nový Luke Cage a odrostlejší jedinci se zvráceným smyslem pro humor se určitě nemůžou dočkat South Parku. Ná náslech poctivé britské angličtiny tu pak i nová série sitcomu Red Dwarf. Slovíčka, hovorové fráze, přízvuky. Líp už to naservírovat nejde. Katka Kratochvílová pak ještě doporučuje třeba německy nadabované české pohádky, které si snadno najdete na Youtube.

Jazykový kurz

Samozřejmě nejlepší variantou, jak se po létě dostat do studijního režimu je nastoupit na kurz. Týdenní jazykové kurzy nebo intezivní víkendové kurzy dokážou pod dozorem schopného lektora udělat se studenty divy. V hlavě se rozjasní a všechno je daleko snazší. Pokud si navíc nejste jistí výběrem kurzu nebo jste o tom zatím jen uvažovali, skočte si k nám od druhé poloviny září na ukázkovou hodinu zdarma.

"Základním kamenem úspěchu se pro nás stalo pořádání vlastních školení. Lektoři, kterým na tom záleží, totiž odvádějí daleko lepší práci než najaté agentury," vykládá ředitel kvality výuky Pavel Richter. Navazuje se tak na systém školení, které čeká na všechny zájemce o lektorování u nás v jazykovce. Ti se často školí i několik měsíců a pokud mají potenciál, ten čas jim dám. "Prvních pár měsíců třeba ani žádný kurz neučí, protože se školí, ale pak vystřelí jako raketa a studenti si lektory zamilují."

Někdo by mohl namítat, že neustále školit lektory hraní s otravováním, ale Pavel v zápětí vysvětluje, že ve spoustě jazykovek se lektoři vůbec neškolí. Stačí, když zamávají diplomem, řeknou pár slovíček v daném jazyce, odvedou je ke knihovně s učebnicemi a za pár hodin už třeba učí. "Spousta lektorů školení vítá. Často jsou to ještě studenti, kteří chtějí praxi, a když jim někdo pomáhá růst, sedne si s nimi, a vysvětlí jim jejich chyby nebo navrhne způsoby, jak být lepší, lektoři to berou. A jsou za to rádi."

"Školíme skoro celý rok, snad jen v létě si dáváme všichni pauzu," odpovídá Pavel na otázku, kolik školení lektoři ročně absolvují. Školí se drilová, ale i komunikativní metoda, na kterou si lektoři sami chystají materiály. "Vypisujeme téma nasbíraná z předchozích let u kterých víme, že se na ně máme zaměřovat. Jak dávat správnou zpětnou vazbu studentům, jak vymýšlet domácí úkoly, co nebudou nudit a obtěžovat. Lektoři se toho dozví hodně o tématech, ale i o sobě, protože přípravu začínají prozkoumáním vlastní hodiny. Navíc často pracují v malých skupinkách, stejně jako u přijímacích školení, a tak se motivují a opravují navzájem, aby bylo jejich školení pro ostatní co nejlepší." 

Chceme, aby supervize dávaly smysl, ne jako ve státním školství. Tam je to naprostá šílenost.

 Jak ale Pavel vzápětí dodává, není občas jednoduché sehnat na školení všechny lektory. "Musíme počítat s tím, že někdy lektoři učí doslova od rána do večera a pak už nemají čas přijít ještě na školení nebo si nějaké vlastní připravit." Naštěstí i tohle se dá elegantně řešit. Pavel i supervizoři chodí do hodin na náslechy a pak dávají lektorům zpětnou vazbu, pro kterou si občas lektoři i sami přijdou.

To všechno doplňují ještě nejrůznější doplňková školení na Warm-Upech nebo i během roku, kdy se můžou lektoři zapsat na školení první pomoci nebo se zúčastnit drilového semináře pod vedením Honzy Jílka. "Snažíme se lektory podpořit v psychologii, aby byli dostatečně empatičtí a chápali studenty. Chceme je posilovat na všech úrovních, ne jen v té profesní," uzavírá druhou část svého povídání o lektorech Pavel Richter.

Je to docela pěkný balíček, který tu lektoři můžou získat. Nemyslíte?

Přemýšlím, co mi teď přes léto vadí víc. Nelidské teploty venku a v kanclu nebo absence dvou až tříměsíčního volna jako za studentských let. Flákat se, vstávat před polednem a odpoledne trávit někde v chládku nebo na zahrádce u piva. Né, že by mi to nechybělo, ale nastartovat se pak po několika měsících hibernace bylo snad ještě bolestivější. Takhle se člověk udržuje ve střehu, s výjimkou krátkých dovolených, prakticky pořád a je to znát na všeobecné produktivitě.

Ta naskakuje přinejhorším po pár dnech a mozek se taky dřív nebo později pod vlivem kofeinu rozjede. A přesně kvůli snadným rozjezdům rád vidím, kolik lidí se letos rozhodlo studovat i přes léto. Domluví se s lektorem, co by chtěli dělat, jestli se připraví na dovolenou tam nebo někde jinde, další se chtějí víc zaměřit na konverzaci, jiní si jen potřebují prodrilovat gramatiku, aby mohli s klidným svědomím na podzim nastoupit do dalšího kurzu a navázat tam, kde někdy v červnu přestali.

Zahálka se nevyplácí

Kdybych denně nečetl anglické texty a neposlouchal angličtinu v seriálech, filmech a podobně, asi bych už nezvládl ani žblebtnout. Takhle si díky elegantně nastavenému a přizpůsobenému režimu dopřávají studenti oddychové kurzy nastavené podle potřeb nebo se dokonce zajdou pořádně zapotit. Teď, když píšu článek, je to druhý den, co nám běží týdenní kurz. Čtyři hodiny denně, pět dní v týdnu. Zajímalo by mě, kdo bude v pátek vypadat víc zničeně. Studenti nebo lektor? Ono drilovat čtyři hodiny v kuse asi není pro každého, ptáčci mi ale vycvrlikali (nebylo to na Twitteru), že jsou všichni účastníci spokojení, i když tu stráví kus odpoledne.

Motivace žene lidi vpřed. Chtějí být lepší a to se dá těžko někomu zazlívat, zvlášť když jim někdo nastaví podmínky, kterým se nedá říct ne. To platí naštěstí o všem, nejenom o kurzech. Taky proto jsem tady. Takový servis jsem totiž jinde nezažil a příjemná atmosféra dokáže přebít i fakt, že dovolená mi protekla mezi prsty podezřele rychle a další jen tak nebude.

Naštěstí pro mě se to už pomalu krátí i spoustě kolegů. Oficiální stanovisko pak je, že se těším na jejich fotky a postřehy z cest. A že bych byl rád, že se zase zapojí do pracovního procesu? Ale né...

Dvakrát do roka se u nás scházejí noví zájemci o lektorování. S diplomem, bez diplomu. Se zkušenostmi, ale také úplní nováčci. Všem dáváme šanci a s nadšením sledujeme, jak se pak naše investovaná energie vrací a daří se nám vychovávat výborné lektory. A pro mě, jako tichého pozorovatele v rohu kanceláře, je to o to zajímavější, protože vím, co všechno se na ně chystá. 

Smaragdový ostrov, země poezie a země špatné poezie nebo taky Bramborov. I těmihle názvy se může (nebo nemusí) chlubit malebné Irsko, kam se vypravil angličtinář Michal odhalovat taje irské gastronomie a přírody.

Jak dlouho sis Irska užíval?

Všehovšudy 12 dní, i s příletem a odletem. Polovinu času jsem strávil v Dublinu a tu druhou v Galway, což je úplně na západě v galské oblasti, kde angličtina funguje až jako druhý jazyk. Celá oblast kolem Galway se navíc vyznačuje i tím, že ani rodilí mluvčí z Irska tam nerozumí angličtině.

Proč sis vybral Irsko?
Zajímá mě anglická kultura a zároveň jsem jako velký milovník přírody chtěl někam, kde se to všechno pojí. A řekněme si upřímně, o Anglii to zrovna dvakrát neplatí. Irsko ale vypadalo lákavě a už tam bylo pár známých a kamarádů, kteří mi to doporučovali. Tak jsem se sbalil a vyrazil si to všechno projít a prohlédnout na vlastní oči. Zajímalo mě, z kolika procent jsou fotky irské přírody upravené ve Photoshopu. Naštěstí je krajina původní. (smích)

Začal jsi Dublinem nebo přírodou okolo Galway?

Dublinem. Je to zajímavé,  ale Dublin mě ze všech těch navštívených míst zaujal bezpečně nejvíc. I když nejsem městský typ, zaujalo mě, jak dokázali skloubit moderní a původní architekturu. Vedle megalomanských staveb bylo vidět malé zapadlé uličky klikatící se městem, cihlové baráčky a jejich impozantně natřené dveře. Každé mají jinou barvu. Žluté, černé, zelené, fialové. Měl jsem to navíc zpestřené tím, že zrovna v době mé návštěvy se v Dublinu pořádal průvod Gay Pride. Barvami to hrálo úplně všude. (smích)

Strašně se mi taky líbilo v Temple Baru, což je historická část Dublinu, ve které je jedna malá hospůdka vedle druhé spolu s neuvěřitelným počtem pouličních hudebníků a dalších performance artistů. Bylo to asi poprvé, co jsem viděl na ulici metalovou kapelu s bicíma a aparaturou. Nejlepší na tom bylo, že kolem stálo plno lidí. O sto metrů dál zase vystupoval někdo další a po sto metrech zase někdo. Muzikanti, kouzelníci. Neuvěřitelně to tam žilo.

Když už jsi zmínil hospůdky, vyzkoušel jsi irskou kuchyni?

Ochutnal jsem několik jejich piv a jídel, a jelikož Dublin je město piva Guinness, tak jsem samozřejmě ochutnal je. Musím říct, že jsem dlouho nepil lepší pivo. Srovnávat je s k nám dováženým snad ani nejde. Vtipné ale je, že průměrně pivo vyjde na čtyři pět euro za půllitr. Na nějaké větší popíjení piva to bohužel není.

Pokud jde o jídlo, hned po příjezdu jsem si vyzkoušel full irish breakfast, která je prakticky stejná, jako anglická. Párečky, slanina, vajíčko, fazole, grilované rajče a na závěr Black a White pudding. O poznání zajímavější to bylo v Galway, kde všechno žije rybařinou. Jednou jsem ochutnal a už jsem u ryb zůstal, protože lepší jsem ještě nikde nejedl.

Většinou v celém Irsku platí, že se nic nedováží a všechno je místní. Třeba do padesáti kilometrů od restaurace, takže servírovali jen ten den nalovené ryby. Měl třeba fish and chips z tresky. Filet byl tak velký, že by snad nakrmil i větší rodinu! (smích) K mému zklamání ale skoro nepoužívají česnek a celkově moc nekoření, ale zase mají brown sauce, což vůbec není špatná věc. Nakonec jsem ještě vyzkoušel místní chowder, což je takový typ hutné polévky. Tahle byla z rybího masa rozmixovaného na polévkovitou kaši. Nevěřil bych, že něco takového bude tak vynikající. Navíc to člověka doopravdy zasytí.

"Máš v sobě angličtináře?"

Co mimo gastroturistiky?

To mě všechno čekalo až v okolí Galway. Obecně je většina zajímavých míst a nejznámějších památek na západě Irska. Do té oblasti připluli někdy kolem roku 850 Vikingové a založili Galway. Je to vlastně velké přístavní město a stalo se z něj centrum galské kultury. Navíc Galway není jen město, ale jmenuje se tak celé hrabství, které stojí za to projít.

Zmínil bys něco konkrétního?

Byl jsem třeba na Dunguaire Castle, což je nejfotografovanější hrad v Irsku, ale pro mě to bylo trošku zklamání. Je to hrozně malinkaté, jedna věž, jedna místnosti, ale co může být zajímavé - dá se tam objednat banket. Prostě si hrad rezervuješ a jdeš tam na hostinu. Co mě ale dostalo, bylo okolí. Všude úžasná zeleň a příroda. Jen člověku nesmí vadit, že může zmoknout až desetkrát za den. (smích). Zajel jsem se taky podívat na Cliff of Moher, kde se točila část šestého Harryho Pottera. Je tam jedna rozhledna, kterou používali jako maják už první osadníci. Pak jsem chtěl do nejnavštěvovanějšího národního parku, ale tourbusy jsou neskutečně drahé a nejkratší trasy jsou šedesát kilometrů a jako bonus se tam nesmí stanovat.

Nevyjel jsi náhodou na cesty s batohem?

On je problém, že se může stanovat jenom na veřejném prostranství a na to jsem spoléhal. Jenže v Irsku je všechno soukromý majetek. Louky i lesy jsou obehnané ostnatým drátem a za porušení zákazu se platí vysoké pokuty. Irové jsou hrozně ochranářští. Mají svoje zvířata na svých pozemcích a ty máš smůlu. Na druhou stranu jsou hodně přátelští, když se zrovna nechceš usadit na jejich louce.

Takže Irové ti byli sympatičtí?

Rodilých Irů jsem pár potkal, bavil se s nimi a byla to zajímavá zkušenost. Řešili jsme třeba systém školství, který je u nich úplně o něčem jiným. Není vůbec zvykem jít hned po střední na vysokou. Pro univerzity se Irové rozhodují třeba až kolem sedmadvaceti nebo třiceti let. Školství je u nich zdarma a mají tak čas si vyzkoušet, co je vlastně baví, a co chtějí dělat. Pak si jen dodělají školu. Není jako u nás, kdy v šestadvaceti končíš a musíš stihnout všechno do té doby.

Bavit se s Iry ale dá jenom v případě, že jim není přes padesát.

Měl jsi problémy s jejich přízvukem?

V Dublinu to bylo v pohodě. Na západě to bylo horší. Hned po příjezdu do Galway se před tebou objeví obrovské informační centrum. Řekl jsem si, že nebude od věci podívat se dovnitř. Bylo tam pár lidí a u jednoho okýnka nikdo. Brzo jsem pochopil proč. Pánovi mohlo být tak šedesát, a když jsem se ho zeptal svým britským přízvukem, co a jak by mi doporučil, ozvala se nesrozumitelná změť zvuků. Trvalo dlouho se s ním na něčem dohodnout, a musel jsem ho často prosit, aby mluvil pomalu a opakoval věty, ale nakonec jsem odcházel spokojeně s několika brožurami. (smích) Zážitek k nezaplacení.

Moje jílkovské výročí se blíží nezadržitelným tempem a za týden touhle dobou už budu slavit první v Brně odpracovaný rok. Co jsem za ten rok zažil, by vystačilo na menší knihu, ale to, o co jsem loni při nástupu přišel, byla Letní párty. Měl jsem sice v té době trošku jiné starosti, ale zpětně mě to vlastně docela mrzí. Je to událost, na které stojí za to být jako návštěvník i jako pořadatel.

Le Grill

Naše grilování naštěstí dopadlo o poznání líp.

Můj rekord je zorganizovaná akce pro jedenáct lidí. Připravit ale kolos pro desítky návštěvníků a být celý den k ruce, to už je jiné kafe. Moje "cooking skills" mi vydobyly post grilmajstra, z čehož jsem měl nemalou radost. Abych na to nebyl sám, vzal jsem k sobě Michala, se kterým jsme si vzájemně sekundovali a dynamičtější duo na celé párty nebylo. To si můžeme přiznat na rovinu :) Fakt nebylo.

Mít po ruce kila výborného masa, tuny zeleniny a vlastní připravené marinády je ale super jen do chvíle, kdy z nich člověk něco má. Stát totiž půl dne za grilem a jen se dívat, jak všechno to jídlo mizí člověku pod rukama, je poměrně depresivní. Když jsme se s Michalem v půl deváté večer konečně dostali k vlastní flákotě, s úlevou jsme si poplakali a pochopili, proč se tolik účastníků párty (zdravím Juraje), vracelo pro další nášup. Krůtí v pomerančové marinádě bylo víc než luxusní a grilovaná zelenina pak posloužila jako decentní zákusek.

Ten umí to a ten zas tohle...

Ale abych nemluvil jen o jídle (člověk z toho má hlad), tak by stálo za to zmínit i nějaké zákulisní věci, které takové párty předchází. Vymýšlení a zajišťování programu, příprava grafiky, nákupy, svoz a rozvoz všeho vybavení (a že ho nebylo málo) a celkovou práci, kterou vynaložily nejen naše kancelářnice - Ivica, Míša, Saša a Lucka, ale taky členové Jílek Jam Band (pod vedením Toma Grenznera a jeho harmoniky), Maruška, která organizovala Pub Quiz, a ještě jednou Michal, díky němuž si nejeden z účastníků potěžkal historické zbraně nebo vyzkoušel zbroj na vlastní kůži.

Tím se dostávám k velice populární části celé akce, která proběhla už loni, jen v jiné sestavě. Letos to byli dva členové šermířské skupiny Rugitus (určitě je najdete na Facebooku nebo přes Google), kteří s sebou přinesli bezpočet zbraní (meče, kordy, sekery) a typů zbroje. K vidění byl templář, vikinský nájezdník a další. Mít víc času, díval bych se oběma očičkama, ale nechtěl jsem nechat maso na grilu bez dohledu. Naštěstí mě pak pánové nechali vyzkoušet si na chvíli souboj, když už všichni ostatní soutěžili o naše zázračné jílkovské skleničky v kvízu.

Za rok repete?

Doufám, doufám. Sice to bylo vážně docela náročné, dvanáct hodin na nohách udělá s člověkem svoje, ale zábava to byla královská. U grilu si člověk užije "small talks" a pozná studenty, se kterými jinak nepřijde vůbec do styku. Dostaví se navíc i lektoři, o kterých často jenom slýchám, protože v práci se s nimi míjím. To vše pak korunují aktivity pro všechny zúčastněné a než se stihnete rozkoukat, je večer a lidi se s úsměvem loučí. To za to stojí :)

P.S.
Fotky a videa z akce postupně sypu na náš Facebook, tak se tam občas podívejte.

Ne, nežertuji. Zaveďme angličtinu jako úřední jazyk je název krátkého textu vydaného v časopisu Respekt (13. června 2016), ve kterém se autor pozastavuje nad úrovní znalostí cizích jazyků, především pak angličtiny, a naší (české) konkurenceschopnosti. Řešením by podle autora byla dlouhodobá koncepce výuky, která by někdy kolem roku 2030 dokázala nabídnout první plně funkční anglicky mluvící generaci. Je to vůbec možné? Teoreticky ano, ale museli bychom se zbavit několika společenských zábran.

Strach

Lidi se bojí. Bojí se mluvit anglicky, francouzsky, klingonštinou. Rozdíly se tady nekladou. Ve strachu z toho, že udělají při debatě s rodilákem chybu, radši nemluví vůbec. Od lektorů to navíc slýchávám i v jiném kontextu. Jednou studenti vynechají hodinu, na další se jim pak nechce, protože by nemuseli dohnat zbytek skupinky. Raději odloží kurz i přespříště, přestanou chodit úplně, a za rok se vrátí, aby to zkusili znovu. Strach z neúspěchu hraje velkou roli, a dokud se ho studenti jazyků nenaučí potlačit, zůstanou v bludném kruhu.

Prostředí

Bývaly časy, kdy jsem do hluboké noci čekal na britské sitcomy na ČT2, které bylo možné sledovat v původním znění s titulky. Proč to bylo v pátek kolem půlnoci a ne v běžném vysílacím čase? Netuším. Možností vzdělávat se bez neustálého dohledu lektora naštěstí díky internetu přibylo, ale pořád jsme obklopeni dabingem a překlady, které často nejsou ani příliš kvalitní. Stačilo by pouštět mezi lidi víc věcí v původním znění, podpořit čtení knížek v originále a ta berlička v podobě překladu by byla najednou zbytečná. Člověk by byl hozen do cizojazyčného prostředí a musel by se snažit. Nutnost používat cizí jazyk v praxi by udělala neskutečně moc.

Vzdělávání

V neposlední řadě jde pak o samotné vzdělávání, které se na státních školách sice pomalu lepší, ale stále má k ideálu hodně daleko. Na hodinách se málo mluví, gramatika se často učí špatně a věci jako přízvuk nebo výslovnost jsou na úrovni lochneského monstra. Někde tam jsou, občas se o nich mluví, ale to je tak vše.

Vidím město veliké, jehož lidé anglicky se domluví…

Možná jsem jen škarohlíd, ale zkušenosti mluví jasně. Lidé často berou angličtinu jako nutné zlo a nedílnou součást svých životopisů. Dál nedohlédnou a necítí se dostatečně motivovaní na svých znalostech pracovat. Dokud se nezmění prostředí, nevidím velké naděje na úspěch. Je to škoda, protože když se člověk začte do rozhovorů s našimi lektory, uvidí, jak jim jazyky otevírají dveře. Ale kdo ví, třeba není můj skepticismus na místě a v roce 2030 (nebo snad dřív?) budeme doopravdy konkurenceschopní a nebude problém se kdekoliv na ulici nebo na úřadu domluvit anglicky. Za sebe říkám - bylo by to krásné.

"Měli jsme se studenty víkendový kurz. O pauze jsme si objednali pizzu a jedna studentka jen tak mezi řečí navrhla, že bychom mohli vyrazit do Říma a procvičit se v konverzaci. Přišlo mi to jako skvělý nápad, ale bála jsem se, že to nezvládnu zorganizovat kvůli času," vypraví mi Anička, která do Itálie jezdí alespoň jednou za rok. Prý potřebuje svoji pravidelnou "dávku italštiny". Když to vezmu kolem a kolem, bude to docela zdravá závislost.

Zní to skoro neuvěřitelně, ale řetězec nepravděpodobných shod a náhod zaúřadoval i tentokrát, a tak se informace dostaly na správné místo a Aniččiny obavy z nedostatku času na zařizování zájezdu převzal jeden z jejích studentů. Najednou byla na světě velice výhodná letenka, ze které se staly tři a nakonec se našlo osm nadšených italštinářů, kteří se chtěli se svou oblíbenou lektorkou podívat do Říma. Překvapilo mě, že Aničce vůbec nevadilo vzít si na starost osm studentů, odložit rozdělanou práci uprostřed pracovního týdne, a vyrazit jen tak na malou dovolenou.

Studenti na cestách

 "Všichni se strašně těšili, jak budou sedět v kavárničkách a chodit po restauracích. To se nedalo odmítnout," směje se Anička. Moje obavy z toho, že budou studenti jen chodit po památkách, byly ale velice rychle rozptýleny. Došlo sice i na ně, ale nebylo to zdaleka jen o nich. "Posílala jsem studenty vyřizovat různé věci, v restauracích jsem vždycky chtěla jen italské menu, aby se studenti museli snažit. Všechno si objednávali sami a já jim maximálně tu a tam pomohla se slovíčkem. Občas sice došlo na dorozumívání se rukama nohama, ale i tak se nikdo nedal odradit!" říká hrdě Anička a přidává historku z hotelu, kdy se studenti snažili vysvětlit, že chtějí na pokoj půjčit vývrtku.

Co mě překvapilo kromě samotného výletu, byla úroveň zúčastněných studentů. Pokročilejší začátečníci. Jsou asi na podobné úrovni jako ti, které Katka Pavlíková nadchla pro čtení italských knížek. "Někteří jeli poprvé, někteří už byli v Římě několikrát, ale tohle je město, do kterého se dá vracet pořád. Byla bych ráda, kdyby se z takových výletů stala i tradice." Napadá mě hned z placu studentská akce "Přemluv svého lektora", jejímž účelem by bylo vyrazit někam ven. Ale když nad tím tak přemýšlím, Řím to sice není, ale Katka Kratochvílová bere studenty na výlet do Rakouska. To je co by kamenem. Kurzy nemusí být ani zdaleka jen o sezení ve třídách a v tomhle je podle mě síla a kouzlo jazykovek. Na státní škole podobné věci projdou jen naprosto výjimečně.

Letní příprava

Jak je vidět, občas stačí alespoň začít nebo si zopakovat jazyk před cestou a domluvit v cizině se dá bez problémů. A při sezóně letních dovolených a zájezdů se taková nakopávačka obzvlášť vyplatí, když není přes rok čas chodit se učit. Naštěstí existují varianty jako kurzy na cesty nebo intenzivní týdenní kurzy. Ty už člověka dokážou připravit a osvěžit mu polozapomenuté znalosti. Takže ať už jedete letos kamkoliv, nepodceňujte přípravu! I začátečník se totiž může domluvit :)

Moje vlastní zkušenost z Itálie navíc není zrovna radostná a zpětně si i po letech říkám, že mít za sebou aspoň krátký kurz italštiny, dopadl bych daleko líp navzdory své ucházející angličtině a tehdy ještě použitelné francouzštině. Moje rada tedy zní - nepodceňujte přípravu!