"Základním kamenem úspěchu se pro nás stalo pořádání vlastních školení. Lektoři, kterým na tom záleží, totiž odvádějí daleko lepší práci než najaté agentury," vykládá ředitel kvality výuky Pavel Richter. Navazuje se tak na systém školení, které čeká na všechny zájemce o lektorování u nás v jazykovce. Ti se často školí i několik měsíců a pokud mají potenciál, ten čas jim dám. "Prvních pár měsíců třeba ani žádný kurz neučí, protože se školí, ale pak vystřelí jako raketa a studenti si lektory zamilují."

Někdo by mohl namítat, že neustále školit lektory hraní s otravováním, ale Pavel v zápětí vysvětluje, že ve spoustě jazykovek se lektoři vůbec neškolí. Stačí, když zamávají diplomem, řeknou pár slovíček v daném jazyce, odvedou je ke knihovně s učebnicemi a za pár hodin už třeba učí. "Spousta lektorů školení vítá. Často jsou to ještě studenti, kteří chtějí praxi, a když jim někdo pomáhá růst, sedne si s nimi, a vysvětlí jim jejich chyby nebo navrhne způsoby, jak být lepší, lektoři to berou. A jsou za to rádi."

"Školíme skoro celý rok, snad jen v létě si dáváme všichni pauzu," odpovídá Pavel na otázku, kolik školení lektoři ročně absolvují. Školí se drilová, ale i komunikativní metoda, na kterou si lektoři sami chystají materiály. "Vypisujeme téma nasbíraná z předchozích let u kterých víme, že se na ně máme zaměřovat. Jak dávat správnou zpětnou vazbu studentům, jak vymýšlet domácí úkoly, co nebudou nudit a obtěžovat. Lektoři se toho dozví hodně o tématech, ale i o sobě, protože přípravu začínají prozkoumáním vlastní hodiny. Navíc často pracují v malých skupinkách, stejně jako u přijímacích školení, a tak se motivují a opravují navzájem, aby bylo jejich školení pro ostatní co nejlepší." 

Chceme, aby supervize dávaly smysl, ne jako ve státním školství. Tam je to naprostá šílenost.

 Jak ale Pavel vzápětí dodává, není občas jednoduché sehnat na školení všechny lektory. "Musíme počítat s tím, že někdy lektoři učí doslova od rána do večera a pak už nemají čas přijít ještě na školení nebo si nějaké vlastní připravit." Naštěstí i tohle se dá elegantně řešit. Pavel i supervizoři chodí do hodin na náslechy a pak dávají lektorům zpětnou vazbu, pro kterou si občas lektoři i sami přijdou.

To všechno doplňují ještě nejrůznější doplňková školení na Warm-Upech nebo i během roku, kdy se můžou lektoři zapsat na školení první pomoci nebo se zúčastnit drilového semináře pod vedením Honzy Jílka. "Snažíme se lektory podpořit v psychologii, aby byli dostatečně empatičtí a chápali studenty. Chceme je posilovat na všech úrovních, ne jen v té profesní," uzavírá druhou část svého povídání o lektorech Pavel Richter.

Je to docela pěkný balíček, který tu lektoři můžou získat. Nemyslíte?

Přemýšlím, co mi teď přes léto vadí víc. Nelidské teploty venku a v kanclu nebo absence dvou až tříměsíčního volna jako za studentských let. Flákat se, vstávat před polednem a odpoledne trávit někde v chládku nebo na zahrádce u piva. Né, že by mi to nechybělo, ale nastartovat se pak po několika měsících hibernace bylo snad ještě bolestivější. Takhle se člověk udržuje ve střehu, s výjimkou krátkých dovolených, prakticky pořád a je to znát na všeobecné produktivitě.

Ta naskakuje přinejhorším po pár dnech a mozek se taky dřív nebo později pod vlivem kofeinu rozjede. A přesně kvůli snadným rozjezdům rád vidím, kolik lidí se letos rozhodlo studovat i přes léto. Domluví se s lektorem, co by chtěli dělat, jestli se připraví na dovolenou tam nebo někde jinde, další se chtějí víc zaměřit na konverzaci, jiní si jen potřebují prodrilovat gramatiku, aby mohli s klidným svědomím na podzim nastoupit do dalšího kurzu a navázat tam, kde někdy v červnu přestali.

Zahálka se nevyplácí

Kdybych denně nečetl anglické texty a neposlouchal angličtinu v seriálech, filmech a podobně, asi bych už nezvládl ani žblebtnout. Takhle si díky elegantně nastavenému a přizpůsobenému režimu dopřávají studenti oddychové kurzy nastavené podle potřeb nebo se dokonce zajdou pořádně zapotit. Teď, když píšu článek, je to druhý den, co nám běží týdenní kurz. Čtyři hodiny denně, pět dní v týdnu. Zajímalo by mě, kdo bude v pátek vypadat víc zničeně. Studenti nebo lektor? Ono drilovat čtyři hodiny v kuse asi není pro každého, ptáčci mi ale vycvrlikali (nebylo to na Twitteru), že jsou všichni účastníci spokojení, i když tu stráví kus odpoledne.

Motivace žene lidi vpřed. Chtějí být lepší a to se dá těžko někomu zazlívat, zvlášť když jim někdo nastaví podmínky, kterým se nedá říct ne. To platí naštěstí o všem, nejenom o kurzech. Taky proto jsem tady. Takový servis jsem totiž jinde nezažil a příjemná atmosféra dokáže přebít i fakt, že dovolená mi protekla mezi prsty podezřele rychle a další jen tak nebude.

Naštěstí pro mě se to už pomalu krátí i spoustě kolegů. Oficiální stanovisko pak je, že se těším na jejich fotky a postřehy z cest. A že bych byl rád, že se zase zapojí do pracovního procesu? Ale né...

Dvakrát do roka se u nás scházejí noví zájemci o lektorování. S diplomem, bez diplomu. Se zkušenostmi, ale také úplní nováčci. Všem dáváme šanci a s nadšením sledujeme, jak se pak naše investovaná energie vrací a daří se nám vychovávat výborné lektory. A pro mě, jako tichého pozorovatele v rohu kanceláře, je to o to zajímavější, protože vím, co všechno se na ně chystá. 

Smaragdový ostrov, země poezie a země špatné poezie nebo taky Bramborov. I těmihle názvy se může (nebo nemusí) chlubit malebné Irsko, kam se vypravil angličtinář Michal odhalovat taje irské gastronomie a přírody.

Jak dlouho sis Irska užíval?

Všehovšudy 12 dní, i s příletem a odletem. Polovinu času jsem strávil v Dublinu a tu druhou v Galway, což je úplně na západě v galské oblasti, kde angličtina funguje až jako druhý jazyk. Celá oblast kolem Galway se navíc vyznačuje i tím, že ani rodilí mluvčí z Irska tam nerozumí angličtině.

Proč sis vybral Irsko?
Zajímá mě anglická kultura a zároveň jsem jako velký milovník přírody chtěl někam, kde se to všechno pojí. A řekněme si upřímně, o Anglii to zrovna dvakrát neplatí. Irsko ale vypadalo lákavě a už tam bylo pár známých a kamarádů, kteří mi to doporučovali. Tak jsem se sbalil a vyrazil si to všechno projít a prohlédnout na vlastní oči. Zajímalo mě, z kolika procent jsou fotky irské přírody upravené ve Photoshopu. Naštěstí je krajina původní. (smích)

Začal jsi Dublinem nebo přírodou okolo Galway?

Dublinem. Je to zajímavé,  ale Dublin mě ze všech těch navštívených míst zaujal bezpečně nejvíc. I když nejsem městský typ, zaujalo mě, jak dokázali skloubit moderní a původní architekturu. Vedle megalomanských staveb bylo vidět malé zapadlé uličky klikatící se městem, cihlové baráčky a jejich impozantně natřené dveře. Každé mají jinou barvu. Žluté, černé, zelené, fialové. Měl jsem to navíc zpestřené tím, že zrovna v době mé návštěvy se v Dublinu pořádal průvod Gay Pride. Barvami to hrálo úplně všude. (smích)

Strašně se mi taky líbilo v Temple Baru, což je historická část Dublinu, ve které je jedna malá hospůdka vedle druhé spolu s neuvěřitelným počtem pouličních hudebníků a dalších performance artistů. Bylo to asi poprvé, co jsem viděl na ulici metalovou kapelu s bicíma a aparaturou. Nejlepší na tom bylo, že kolem stálo plno lidí. O sto metrů dál zase vystupoval někdo další a po sto metrech zase někdo. Muzikanti, kouzelníci. Neuvěřitelně to tam žilo.

Když už jsi zmínil hospůdky, vyzkoušel jsi irskou kuchyni?

Ochutnal jsem několik jejich piv a jídel, a jelikož Dublin je město piva Guinness, tak jsem samozřejmě ochutnal je. Musím říct, že jsem dlouho nepil lepší pivo. Srovnávat je s k nám dováženým snad ani nejde. Vtipné ale je, že průměrně pivo vyjde na čtyři pět euro za půllitr. Na nějaké větší popíjení piva to bohužel není.

Pokud jde o jídlo, hned po příjezdu jsem si vyzkoušel full irish breakfast, která je prakticky stejná, jako anglická. Párečky, slanina, vajíčko, fazole, grilované rajče a na závěr Black a White pudding. O poznání zajímavější to bylo v Galway, kde všechno žije rybařinou. Jednou jsem ochutnal a už jsem u ryb zůstal, protože lepší jsem ještě nikde nejedl.

Většinou v celém Irsku platí, že se nic nedováží a všechno je místní. Třeba do padesáti kilometrů od restaurace, takže servírovali jen ten den nalovené ryby. Měl třeba fish and chips z tresky. Filet byl tak velký, že by snad nakrmil i větší rodinu! (smích) K mému zklamání ale skoro nepoužívají česnek a celkově moc nekoření, ale zase mají brown sauce, což vůbec není špatná věc. Nakonec jsem ještě vyzkoušel místní chowder, což je takový typ hutné polévky. Tahle byla z rybího masa rozmixovaného na polévkovitou kaši. Nevěřil bych, že něco takového bude tak vynikající. Navíc to člověka doopravdy zasytí.

"Máš v sobě angličtináře?"

Co mimo gastroturistiky?

To mě všechno čekalo až v okolí Galway. Obecně je většina zajímavých míst a nejznámějších památek na západě Irska. Do té oblasti připluli někdy kolem roku 850 Vikingové a založili Galway. Je to vlastně velké přístavní město a stalo se z něj centrum galské kultury. Navíc Galway není jen město, ale jmenuje se tak celé hrabství, které stojí za to projít.

Zmínil bys něco konkrétního?

Byl jsem třeba na Dunguaire Castle, což je nejfotografovanější hrad v Irsku, ale pro mě to bylo trošku zklamání. Je to hrozně malinkaté, jedna věž, jedna místnosti, ale co může být zajímavé - dá se tam objednat banket. Prostě si hrad rezervuješ a jdeš tam na hostinu. Co mě ale dostalo, bylo okolí. Všude úžasná zeleň a příroda. Jen člověku nesmí vadit, že může zmoknout až desetkrát za den. (smích). Zajel jsem se taky podívat na Cliff of Moher, kde se točila část šestého Harryho Pottera. Je tam jedna rozhledna, kterou používali jako maják už první osadníci. Pak jsem chtěl do nejnavštěvovanějšího národního parku, ale tourbusy jsou neskutečně drahé a nejkratší trasy jsou šedesát kilometrů a jako bonus se tam nesmí stanovat.

Nevyjel jsi náhodou na cesty s batohem?

On je problém, že se může stanovat jenom na veřejném prostranství a na to jsem spoléhal. Jenže v Irsku je všechno soukromý majetek. Louky i lesy jsou obehnané ostnatým drátem a za porušení zákazu se platí vysoké pokuty. Irové jsou hrozně ochranářští. Mají svoje zvířata na svých pozemcích a ty máš smůlu. Na druhou stranu jsou hodně přátelští, když se zrovna nechceš usadit na jejich louce.

Takže Irové ti byli sympatičtí?

Rodilých Irů jsem pár potkal, bavil se s nimi a byla to zajímavá zkušenost. Řešili jsme třeba systém školství, který je u nich úplně o něčem jiným. Není vůbec zvykem jít hned po střední na vysokou. Pro univerzity se Irové rozhodují třeba až kolem sedmadvaceti nebo třiceti let. Školství je u nich zdarma a mají tak čas si vyzkoušet, co je vlastně baví, a co chtějí dělat. Pak si jen dodělají školu. Není jako u nás, kdy v šestadvaceti končíš a musíš stihnout všechno do té doby.

Bavit se s Iry ale dá jenom v případě, že jim není přes padesát.

Měl jsi problémy s jejich přízvukem?

V Dublinu to bylo v pohodě. Na západě to bylo horší. Hned po příjezdu do Galway se před tebou objeví obrovské informační centrum. Řekl jsem si, že nebude od věci podívat se dovnitř. Bylo tam pár lidí a u jednoho okýnka nikdo. Brzo jsem pochopil proč. Pánovi mohlo být tak šedesát, a když jsem se ho zeptal svým britským přízvukem, co a jak by mi doporučil, ozvala se nesrozumitelná změť zvuků. Trvalo dlouho se s ním na něčem dohodnout, a musel jsem ho často prosit, aby mluvil pomalu a opakoval věty, ale nakonec jsem odcházel spokojeně s několika brožurami. (smích) Zážitek k nezaplacení.

Moje jílkovské výročí se blíží nezadržitelným tempem a za týden touhle dobou už budu slavit první v Brně odpracovaný rok. Co jsem za ten rok zažil, by vystačilo na menší knihu, ale to, o co jsem loni při nástupu přišel, byla Letní párty. Měl jsem sice v té době trošku jiné starosti, ale zpětně mě to vlastně docela mrzí. Je to událost, na které stojí za to být jako návštěvník i jako pořadatel.

Le Grill

Naše grilování naštěstí dopadlo o poznání líp.

Můj rekord je zorganizovaná akce pro jedenáct lidí. Připravit ale kolos pro desítky návštěvníků a být celý den k ruce, to už je jiné kafe. Moje "cooking skills" mi vydobyly post grilmajstra, z čehož jsem měl nemalou radost. Abych na to nebyl sám, vzal jsem k sobě Michala, se kterým jsme si vzájemně sekundovali a dynamičtější duo na celé párty nebylo. To si můžeme přiznat na rovinu :) Fakt nebylo.

Mít po ruce kila výborného masa, tuny zeleniny a vlastní připravené marinády je ale super jen do chvíle, kdy z nich člověk něco má. Stát totiž půl dne za grilem a jen se dívat, jak všechno to jídlo mizí člověku pod rukama, je poměrně depresivní. Když jsme se s Michalem v půl deváté večer konečně dostali k vlastní flákotě, s úlevou jsme si poplakali a pochopili, proč se tolik účastníků párty (zdravím Juraje), vracelo pro další nášup. Krůtí v pomerančové marinádě bylo víc než luxusní a grilovaná zelenina pak posloužila jako decentní zákusek.

Ten umí to a ten zas tohle...

Ale abych nemluvil jen o jídle (člověk z toho má hlad), tak by stálo za to zmínit i nějaké zákulisní věci, které takové párty předchází. Vymýšlení a zajišťování programu, příprava grafiky, nákupy, svoz a rozvoz všeho vybavení (a že ho nebylo málo) a celkovou práci, kterou vynaložily nejen naše kancelářnice - Ivica, Míša, Saša a Lucka, ale taky členové Jílek Jam Band (pod vedením Toma Grenznera a jeho harmoniky), Maruška, která organizovala Pub Quiz, a ještě jednou Michal, díky němuž si nejeden z účastníků potěžkal historické zbraně nebo vyzkoušel zbroj na vlastní kůži.

Tím se dostávám k velice populární části celé akce, která proběhla už loni, jen v jiné sestavě. Letos to byli dva členové šermířské skupiny Rugitus (určitě je najdete na Facebooku nebo přes Google), kteří s sebou přinesli bezpočet zbraní (meče, kordy, sekery) a typů zbroje. K vidění byl templář, vikinský nájezdník a další. Mít víc času, díval bych se oběma očičkama, ale nechtěl jsem nechat maso na grilu bez dohledu. Naštěstí mě pak pánové nechali vyzkoušet si na chvíli souboj, když už všichni ostatní soutěžili o naše zázračné jílkovské skleničky v kvízu.

Za rok repete?

Doufám, doufám. Sice to bylo vážně docela náročné, dvanáct hodin na nohách udělá s člověkem svoje, ale zábava to byla královská. U grilu si člověk užije "small talks" a pozná studenty, se kterými jinak nepřijde vůbec do styku. Dostaví se navíc i lektoři, o kterých často jenom slýchám, protože v práci se s nimi míjím. To vše pak korunují aktivity pro všechny zúčastněné a než se stihnete rozkoukat, je večer a lidi se s úsměvem loučí. To za to stojí :)

P.S.
Fotky a videa z akce postupně sypu na náš Facebook, tak se tam občas podívejte.

Ne, nežertuji. Zaveďme angličtinu jako úřední jazyk je název krátkého textu vydaného v časopisu Respekt (13. června 2016), ve kterém se autor pozastavuje nad úrovní znalostí cizích jazyků, především pak angličtiny, a naší (české) konkurenceschopnosti. Řešením by podle autora byla dlouhodobá koncepce výuky, která by někdy kolem roku 2030 dokázala nabídnout první plně funkční anglicky mluvící generaci. Je to vůbec možné? Teoreticky ano, ale museli bychom se zbavit několika společenských zábran.

Strach

Lidi se bojí. Bojí se mluvit anglicky, francouzsky, klingonštinou. Rozdíly se tady nekladou. Ve strachu z toho, že udělají při debatě s rodilákem chybu, radši nemluví vůbec. Od lektorů to navíc slýchávám i v jiném kontextu. Jednou studenti vynechají hodinu, na další se jim pak nechce, protože by nemuseli dohnat zbytek skupinky. Raději odloží kurz i přespříště, přestanou chodit úplně, a za rok se vrátí, aby to zkusili znovu. Strach z neúspěchu hraje velkou roli, a dokud se ho studenti jazyků nenaučí potlačit, zůstanou v bludném kruhu.

Prostředí

Bývaly časy, kdy jsem do hluboké noci čekal na britské sitcomy na ČT2, které bylo možné sledovat v původním znění s titulky. Proč to bylo v pátek kolem půlnoci a ne v běžném vysílacím čase? Netuším. Možností vzdělávat se bez neustálého dohledu lektora naštěstí díky internetu přibylo, ale pořád jsme obklopeni dabingem a překlady, které často nejsou ani příliš kvalitní. Stačilo by pouštět mezi lidi víc věcí v původním znění, podpořit čtení knížek v originále a ta berlička v podobě překladu by byla najednou zbytečná. Člověk by byl hozen do cizojazyčného prostředí a musel by se snažit. Nutnost používat cizí jazyk v praxi by udělala neskutečně moc.

Vzdělávání

V neposlední řadě jde pak o samotné vzdělávání, které se na státních školách sice pomalu lepší, ale stále má k ideálu hodně daleko. Na hodinách se málo mluví, gramatika se často učí špatně a věci jako přízvuk nebo výslovnost jsou na úrovni lochneského monstra. Někde tam jsou, občas se o nich mluví, ale to je tak vše.

Vidím město veliké, jehož lidé anglicky se domluví…

Možná jsem jen škarohlíd, ale zkušenosti mluví jasně. Lidé často berou angličtinu jako nutné zlo a nedílnou součást svých životopisů. Dál nedohlédnou a necítí se dostatečně motivovaní na svých znalostech pracovat. Dokud se nezmění prostředí, nevidím velké naděje na úspěch. Je to škoda, protože když se člověk začte do rozhovorů s našimi lektory, uvidí, jak jim jazyky otevírají dveře. Ale kdo ví, třeba není můj skepticismus na místě a v roce 2030 (nebo snad dřív?) budeme doopravdy konkurenceschopní a nebude problém se kdekoliv na ulici nebo na úřadu domluvit anglicky. Za sebe říkám - bylo by to krásné.

"Měli jsme se studenty víkendový kurz. O pauze jsme si objednali pizzu a jedna studentka jen tak mezi řečí navrhla, že bychom mohli vyrazit do Říma a procvičit se v konverzaci. Přišlo mi to jako skvělý nápad, ale bála jsem se, že to nezvládnu zorganizovat kvůli času," vypraví mi Anička, která do Itálie jezdí alespoň jednou za rok. Prý potřebuje svoji pravidelnou "dávku italštiny". Když to vezmu kolem a kolem, bude to docela zdravá závislost.

Zní to skoro neuvěřitelně, ale řetězec nepravděpodobných shod a náhod zaúřadoval i tentokrát, a tak se informace dostaly na správné místo a Aniččiny obavy z nedostatku času na zařizování zájezdu převzal jeden z jejích studentů. Najednou byla na světě velice výhodná letenka, ze které se staly tři a nakonec se našlo osm nadšených italštinářů, kteří se chtěli se svou oblíbenou lektorkou podívat do Říma. Překvapilo mě, že Aničce vůbec nevadilo vzít si na starost osm studentů, odložit rozdělanou práci uprostřed pracovního týdne, a vyrazit jen tak na malou dovolenou.

Studenti na cestách

 "Všichni se strašně těšili, jak budou sedět v kavárničkách a chodit po restauracích. To se nedalo odmítnout," směje se Anička. Moje obavy z toho, že budou studenti jen chodit po památkách, byly ale velice rychle rozptýleny. Došlo sice i na ně, ale nebylo to zdaleka jen o nich. "Posílala jsem studenty vyřizovat různé věci, v restauracích jsem vždycky chtěla jen italské menu, aby se studenti museli snažit. Všechno si objednávali sami a já jim maximálně tu a tam pomohla se slovíčkem. Občas sice došlo na dorozumívání se rukama nohama, ale i tak se nikdo nedal odradit!" říká hrdě Anička a přidává historku z hotelu, kdy se studenti snažili vysvětlit, že chtějí na pokoj půjčit vývrtku.

Co mě překvapilo kromě samotného výletu, byla úroveň zúčastněných studentů. Pokročilejší začátečníci. Jsou asi na podobné úrovni jako ti, které Katka Pavlíková nadchla pro čtení italských knížek. "Někteří jeli poprvé, někteří už byli v Římě několikrát, ale tohle je město, do kterého se dá vracet pořád. Byla bych ráda, kdyby se z takových výletů stala i tradice." Napadá mě hned z placu studentská akce "Přemluv svého lektora", jejímž účelem by bylo vyrazit někam ven. Ale když nad tím tak přemýšlím, Řím to sice není, ale Katka Kratochvílová bere studenty na výlet do Rakouska. To je co by kamenem. Kurzy nemusí být ani zdaleka jen o sezení ve třídách a v tomhle je podle mě síla a kouzlo jazykovek. Na státní škole podobné věci projdou jen naprosto výjimečně.

Letní příprava

Jak je vidět, občas stačí alespoň začít nebo si zopakovat jazyk před cestou a domluvit v cizině se dá bez problémů. A při sezóně letních dovolených a zájezdů se taková nakopávačka obzvlášť vyplatí, když není přes rok čas chodit se učit. Naštěstí existují varianty jako kurzy na cesty nebo intenzivní týdenní kurzy. Ty už člověka dokážou připravit a osvěžit mu polozapomenuté znalosti. Takže ať už jedete letos kamkoliv, nepodceňujte přípravu! I začátečník se totiž může domluvit :)

Moje vlastní zkušenost z Itálie navíc není zrovna radostná a zpětně si i po letech říkám, že mít za sebou aspoň krátký kurz italštiny, dopadl bych daleko líp navzdory své ucházející angličtině a tehdy ještě použitelné francouzštině. Moje rada tedy zní - nepodceňujte přípravu!

Když se dívám po jazykovce, vidím vždycky kolem sebe nepřeberné množství různorodých kreativců. Jedni píšou, jiní fotí, malují nebo dělají x různých věcí. V neposlední řadě se tu pak sešel úctyhodný počet muzikantů. Flétny, kytary, harmonika, klavíry. Jen si vybrat. Při jarním Warm Upu pak zazněly první hlasy navrhující založit jamovací kapelu. Nápad to byl od začátku skvělý, ale určitě víte, že podobné nápady většinou ztroskotají na realizaci.

Léčba šokem

Když se na Intranetu začaly řešit první termíny, byl jsem docela zvědavý na výsledek. Skupinka se začala pomalu scházet v různém složení a týdny pomalu plynuly. Byl jsem nad míru překvapený nejenom zapálením jednotlivých hudebníků, ale hlavně výsledkem. I když sice kapela ještě nemá ani jméno (ale žádní No Name, vážení!), rýsují se už první vystoupení, z nichž to největší se uskuteční na naší Letní párty 2016, na kterou se samozřejmě můžete sami přijít podívat.

Veškeré zbytky skrytých pochybnosti pak odstranilo první natočené video, které si pouštím už asi po sté. Neskutečně příjemná muzika, které (a kolegové odpustí) vévodí harmonika Toma Grenznera. To, co na ni při hraní předvádí, nejenom dobře vypadá, ale ještě líp zní. Harmonika se tváří jako jeho nedílná součást a Martin Lang hraje na kytaru s výrazem spokojeného profíka, který by to zvládl i poslepu.

Velká očekávání

Těším se a těším se hodně, až se kapela předvede v plné síle na párty, protože pokud je tohle jen oddechový jam... Musím prostě vidět, co trénují mimo záběry. Podobná muzika se dá totiž poslouchat snad pořád a nikoho neurazí. Jak by taky mohla.

P.S.
V kuloárech kolují zvěsti, že snad zazní i Pink Floyd!

Každý má nějaký sen. Pro někoho to může být možnost procestovat svět, jiného žene vidina vydělaných peněz, jazykového umu a v neposlední řadě může jít o psaní. Sám píšu všechno možné už víc jak deset let, ale pořád nejsem tak daleko jako naše němčinářka Katka Kratochvílová, která se psaní věnuje už od svých jedenácti let.

Století páry

Pokud jste z Brna, asi by vám nemělo být cizí jméno Johanna Gregora Mendela. Už jen kvůli tomu, že je tu po něm pojmenovaná univerzita. Představte si ale, že by Mendel nebyl jen geniální vědec/mnich, ale dokázal by svými genetickými pokusy stvořit nemožné. "Se steampunkem se dá krásně pracovat. Využíváš u toho historii, kterou můžeš měnit podle svých představ. Vytvoříš si alternativní svět a pak už je to jen na tobě," vysvětluje Katka výběr žánru, který je mi hodně blízký.

Ještě blíž mám ale k fantasy a tak se ptám, proč nezkusit ještě odvážnější zpracování. "Zjistila jsem, že nedokážu psát o kouzelnících, dracích nebo vlkodlacích a podobných věcech." Přitom právě kombinace s fantasy se tu podle mě sama nabízí. Takoví steampunkoví vlkodlaci ve viktoriánském Londýně... Dál už jsem se ve filosofování nedostal, Katka si prostě nedá říct. Steampunk musí být jako Verne a přes to prostě nejede vlak. Vzdávám se. Tohle kolo vyhrála.

Studna inspirace

Nejtěžší na každém psaní je přijít s něčím neotřelým. Koncept. Zpracování. Nebo aspoň vyústění, se kterým nikdo nepočítal. A ruku na srdce, Mendelův element rozhodně překvapit dokáže. "Do teď nevím, jak přesně jsem na ten nápad přišla. Najednou mě napadlo cosi s mechanickým hráškem, pak naskočil Mendel a už to bylo." Jenže ono psát o alternativní historii není bez přípravy dost dobře možné a Katka hned přikyvuje. "Přečetla jsem si Mendelův životopis, několik dalších doprovodných textů, encyklopedii o augustiniánském opatství a spoustu dalších věcí kvůli zařazení do celkového kontextu 19. století." S mou průpravou před psaním se to nedá vůbec srovnat. Dva nula.

Vidím knihu velikou, jejíž sláva hvězd se dotýká

Mendelův element je jen první vlaštovkou. Z Katky při dalším povídání vypadlo, že po šesti letech dokončila rešerše pro svůj historický román z doby po druhé světové válce. Šest let příprav! Zápletku moc nechce rozebírat, asi se bojí, že bych si něco z toho půjčil pro sebe, ale půjde prý o nějaké zloděje obrazů po nacistech. O Katce vím, že je (nebo aspoň byla) hodně zatížená na Egypt a napadá mě, proč nezkusí spojit Egypt a steampunkový žánr na místo historických témat. "Měla jsem už takový nápad," leze z ní opatrně. "Jmenovalo by se to Mechanický scarabeus, ale mě stejně nejvíc zajímá to devatenácté století. Kdybych mohla něco změnit, tak by to byl výsledek atentátu na Františka Josefa v roce 1853." Pak už se loučíme, protože Katka mizí šprechtit se svou třídou a já pomalu domů. Tři nula pro Katku.

Filosofickou disputaci o psaní jsem sice prohrál, ale jestli se nějak cítím, tak namotivovaně. Do vydání má zatím moje tvorba daleko, ale jednou...

P.S.

Přečtěte si povídku a ozvěte se nám se zpětnou vazbou. Katka bude určitě ráda :)

Zdroj: theodysseyonline.com

Než se někdo začne ohánět kvůli titulku, doporučuji navštívit Urban Dictionary. Ale vzhůru k jádru pudla. Česká televize na začátek letošních maturit uvedla, že matematika je opět o něco méně zajímavá navzdory její důležitosti. Dvě třetiny maturantů si berou jako maturitní předmět angličtinu, což by mohlo svědčit o dvou věcech.

Cesta nejmenšího odporu

První je fakt, že se matematiky studenti bojí. Vzpomínám si na svoje léta na gymnáziu, kde jsem matematiku, a řekněme si to naplno, neměl rád. Jednak to bylo přístupem učitele, druhak to bylo kvůli mému osobnímu zaměření na jazyky. Volba pak byla jasná. Maturita se navíc řadí mezi životní zkoušky, u kterých vás může neúspěch poznamenat a to i v případě, že jste jinak celé roky bez problémů školu zvládali.

Druhá věc je, že jazyky jsou pro mnohé studenty lákavější. Aspoň já mám ten pocit, protože ve svém okolí jsem měl a mám několik jedinců, kteří se rozhodli pro angličtinu, ale třeba němčinu, francouzštinu nebo úplně jiný jazyk. Je to buď proto, že se jim chtějí věnovat nebo kvůli již zmíněnému strachu z matematiky.

Opravdu jsou lepší jazyky než matematika?

Únik před neoblíbenou matematikou je sice krásná věc, ale má smysl ji úplně odříznout na úkor jediné zkoušky? Nemá. Druhá část mých známých se pustila do angličtiny, pak si třeba přetrpěli jeden semestr na vysoké, a tím to hasne. Když se pak dostávají do situace, ve které jsou nuceni cizí jazyk použít, vůbec si neví rady. Vypadli z toho. Zatímco u exaktních věd pomůže třeba najít si vzoreček nebo se podívat na jeden vyřešený příklad, tady člověk musí oprášit slovesné časy, slovní zásobu, opět si navyknout v cizím jazyce přemýšlet a mluvit. A hlavně se zbavit strachu z mluvení.

O důležitosti jazykové vzdělání se píšou ročně desítky textů. Názvy jako Ovládat jazyk v technické profesi je nutnost, nebo Motivujte zaměstnance k pravidelnému studiu jazyků nebo Čeští zaměstnanci se bojí mluvit cizími jazyky vysílají jasnou zprávu. V poslední době pak za zmínku stojí například text z časopisu Respekt s názvem Hello, zi sis náměstek, ve kterém se mluví o jazykových kompetencích náměstků na ministerstvech. Je to docela žalostné čtení.

Z jazyka se sice dát snáz odmaturovat, ale je to jen jednorázová berlička, která pomůže projít jednou zkouškou. V práci se člověk věnuje svým úkolům, a pokud při nich s jazykem nepřichází do styku na denní bázi, často končí. Moje francouzština by mohla vyprávět, kdyby nezapomněla jak na to. Osm let studia, pět let naprosté hibernace a konec. Je ne parle pas francais.

Maturita nestačí

Na zájem o jazyky se kouká na jednu stranu krásně, na druhé je třeba si uvědomit, že bez pravidelného tréninku ať už prostřednictvím online materiálů nebo jazykových kurzů se může velice snadno stát, že se z cizího jazyka stane přítěž. A to by byla u tak podstatné věci velká škoda.