Sašu jsme opustili uprostřed Ramadánu kdesi v Indonésii. Samotnou a opuštěnou v zemi, kde se nic neřeší. Proč tam tedy byla a jaké bylo její poslání? Jak se s ním popasovala? A jak vypadá indonéské školství?

Se učit, se učit, se učit

Obnášela ta kulturní stáž pro tebe i nějaké speciální povinnosti?

Ty byly vážně vtipné. Dostali jsme na začátku info na seznamovací večeři. Říkali nám o projektu a první pravidlo bylo: “Don't be late!"  My jsme hned první den měli asi hodinu zpoždění, ale vůbec nikdo to neřešil! Když jsme jezdili pozdě i třetí týden, tak už to bylo trošku moc, ale bylo vidět, že pravidla a organizace nejsou neaplikovatelný v Indonésii. Někde ve Švýcarsku to možná funguje, ale někde v Asii fakt ne. Je to jiný svět,

Co bylo cílem programu? Na co to bylo zaměřené?

Stáž měla environmentální zaměření, protože v Indonésii mají velké problémy s plasty. Používají jich hodně a jsou druzí v žebříčku jejich produkce. Neumí je ale efektivně recyklovat nebo využít. Nejčastěji je pálí nebo všechno zakopou pod zem, protože neví, že se to nerozloží. Všude je taky spousta smogu a znečištění.

Dělali jsme na tohle téma kampaně, pak jsme Indonésany učili o různých metodách a lidi na to koukali jako na objev Ameriky. (smích) Měli jsme ještě program na školách, kde jsme pořádali workshopy, vyráběli jsme věci z plastu a ještě v jedné vesnici, nebo spíš části města, prostě takový hood, jsme dělali program, v rámci kterého jsme vyráběli odpadkové koše na tříděný odpad, uklízeli jsme tam a tak.

Takže jste trávili hodně času ve školách těmahle aktivitama?

První týden byl spíš takový otrkávací. Dozvídali jsme se, co budeme dělat a seznamovali jsme s prostředím. Druhý týden jsme měli spíš vzdělávací aktivity, chodili jsme hlavně do neziskovek, kde nás seznamovali s tím, co dělají. Pak jsem měli týden dovolenou. Pak jsme pokračovali ve škole, která absolvovala ten stejný program minulý rok a ukazovali nám, co v rámci projektu dělali a další dny nám odpadly nějaké aktivity kvůli prázdninám, takže jsme šli jeden den čistit řeku, což byl nezapomenutelný zážitek.

Strávili jsme tam asi dvě hodiny. Měli jsme s sebou šest pytlů, které jsme naplnili asi za půl hodiny na deseti metrech a to jsme jenom vybírali “dostupný odpad”. Teprve pak jsme došli k té opravdu znečištěné části, kde by nám na to nestačil ani bagr. Metrový nános plastového odpadu… Neskutečné.

Nicméně byl celkem adrenalin se k té řece jen dostat, protože jsme museli projít rýžovými poli. Chodníčky mezi poli jsou z uplácaného bahna, takže když stoupneš vedle tak spadneš do toho rýžového pole, což není úplně dobrý, protože tam jsou hadi a drží se tam různé bakterie a tak. Takže jsme prošli tím polem, došli jsme k řece a to zrovna nebyla horská bystřina. Byla dost špinavá, ale říkali nám, že je v pořádku, není kontaminovaná, ale prostě zakalená. No a aby jsme se do ní dostali, tak jsme museli slézt takový menší splav, který měl asi šest metrů. (smích) Všichni jsme špinaví od bahna. Mně se povedlo jednou nohou spadnout do bahna po kotník a nemohla jsem ji vůbec vytáhnout. Když jsme se plazili zpátky nahoru, tak jsme museli vylézt břeh a zas tam byla ta rýžová pole, takže jsem byli hned znovu špinaví. Někteří si na to dost stěžovali nebo třeba do vody ani nešli, protože se báli, že je to nebezpečné. Naštěstí jsme už pak nic podobného absolvovat nemuseli a dál jsme pracovali ve školách.

Jak vypadají jejich školy?

Jsou krásný. My jsme navštívili dvě a ty byly vážně krásný. Nejsou to obrovské budovy, kde se hned ztratíš, ale tím, že tam je teplo, tak jsou vevnitř jenom učebny a chodby jsou venku, navíc jsou všechny budovy hodně barevné. Jedna škola byla celá laděná dozelena a ta druhá byla zase oranžovo-modrá. Takže vejdeš do toho areálu a tam mají jezírko s rybami, hřiště, modlitebnu (která je vždycky všude) a budovy mají maximálně dvě patra. Vybavení je starší, dřevěné lavice a židle a počítače tam samozřejmě nemají, ale všechno vypadá moc pěkně.

Něco o výuce jsi postřehla? Jestli mají klasické předměty, nebo jestli se učí i nějak jinak, právě proto, že jsou hodně venku.

O výuce toho moc nevím, ale tím že je tam víc kultur a snaží se každou udržovat, tak mají třeba rozdělené, že ve středu přijdou v tradičním oděvu, v pátek zase musí mít všichni hidžáb, nebo třeba v pondělí můžou přijít v čem chtějí, ale mají zároveň i uniformy. Celá země má stejné uniformy. První stupeň má svoje uniformy, druhý má trochu jiné, je to odstupňované podle věku a v rámci jedné věkové skupiny mají uniformy stejné.

Do osnov mají zařazenou environmentální výchovu, mají na to samostatný předmět, ale musí ji částečně zapojovat i v ostatních předmětech. Takže třeba školství v Bandungu se hodně snaží, aby děti vyrůstaly v tom, že nepořádek, který kolem sebe vidí, není normální, a že ho můžou zlikvidovat.

Ale třeba v případě angličtiny tam některé učitelky tam mluvili hůř než my dobrovolníci. (smích) Obecně se klade důraz na původní kulturu, protože mají pocit, že jí ztrácejí. Vlastně mají jeden oficiální umělý jazyk, který je společný pro celou Indonésii, aby se všichni domluvili, ale pak mají svoje původní jazyky, kterými mluví doma a. Ve škole mají vždy jeden den, kdy celá výuka probíhá v původním jazyce, aby ho neztratili. 

Jak bys to popsala ty jejich původní jazyky? Přirovnala bys to k něčemu?
Jejich oficiální jazyk bahasa indonesia je v podstatě dost jednoduchý a je vidět, že umělě vytvořený. Nemá žádné skloňování ani časování, takže za těch šest týdnů jsem se naučila základy a pak už by to  bylo jen o rozšiřování slovní zásoby . Je tam pár gramatických pravidel, třeba přivlastňování, ale je to jednoduché. Původní jazyky jsou o dost komplikovanější, protože jsou to jedny z nejstarších jazyků na světě. Popravdě toho o nich moc nevím. Snad jen, že je těžké se to naučit i pro místní, protože struktura je úplně jiná než u bahasy.

Jak jsou na tom s angličtinou?

Děcka ve škole se jí učí, takže ty umí docela dobře stejně jako studenti v mém věku, se kterými jsem se tam potkávala. Pokud jde ale o ostatní lidi, tak ti se anglicky vůbec nedomluví.

Němčinářka a literátka Katka Kratochvílová sbírala zkušenosti během svého pobytu v Německu, kde působila jako au-pair. Tentokrát se vypravila na delší cestu nejen za německou historií, ale také kávou a především si zrušit svůj starý bankovní účet.

Jako student v Německu jsem si musela zařídit německý bankovní účet, který jsem používala během roku stráveného v Regensburgu, dalšího roku ve Frankfurtu a tři měsíce v Rakousku. Věc ryze praktická, protože spoustu věcí běžnou kreditkou v Německu prostě nezaplatíte. Bůhví proč. Němci jsou ovšem byrokraté a zrušit účet lze jen osobně a na pobočce, kde byl založen.

Zrušení účtu ovšem posloužilo jako skvělý (a vážný) důvod, proč si vzít v práci dovolenou, proč se na dva dny ohlásit u kamarádů, nahlásit návštěvu u „au pair“ rodiny ve Frankfurtu získat zpět vratnou kauci 20 EUR a utratit je tím nejlepším možným způsobem. A tak jsem vyrazila.

Norimberk a dvě tváře jeho historie

Do Německa  se dá nejlevněji dostat  několika způsoby v dostatečném předstihu sledujete akce Deutsche Bahn nebo akce u Student agency nebo využijete levných jízdenek společnosti Flix Bus. Cesta se zastávkou v Norimberku vyšla levněji, než přímý spoj. Nevýhoda? Desítky minut zpoždění. S hodinovým zpožděním z Prahy konečně vjíždíme do Norimberka. Autobusové nádraží se nachází jen kousek od hradeb, které ze všech stran obklopují městské centrum.

Volnou chůzí je to sotva 15 minut. Dávám si zavazadlo do úschovny na vlakovém nádraží, které je nedaleko a vydávám se na průzkum. Historie je tu cítit na každém kroku. Přijdou si tu na své milovníci klasické i válečné historie. Právě tady došlo k uvedení nechvalně proslulých norimberských zákonů, shromáždění nacistů na velkém stadionu, který je dodnes k vidění, nebo k poválečným procesům. Válečná historie mi naneštěstí nic neříká a tak je mým cílem je dům Albrechta Dürera, německého Da Vinciho.

Ve městě právě probíhal trh s jídlem. Francké klobásy (norimberští jsou tak hrdi na označení Franky, že se do Bavorska příliš nepočítají), pivo, víno a další místní speciality. Návštěvníci v tradičních krojích. Minu několik stánků a po turistických cedulkách se dostávám k cíli. Dürerův dům je jeden z mála, který přežil bombardování. Byl sice poškozen, ale jádro zůstává dodnes autentické. Za 5 EUR si mohou návštěvníci projít dům od přízemí až po půdní expozici. Audio průvodce je v několika jazycích, česky bohužel ne, anebo mi ho pán na kase jen nenabídnul.

Mám ještě několik hodin do odjezdu autobusu a tak se vydávám k hradu, kde pobýval i císař Karel IV. Norimberk má tedy k Čechám blíž, než by si člověk mohl myslet. Jdu pozdě, expozice právě zavírá, za vidění ale stojí alespoň zahrada. V podhradí, s výhledem na hrázděné domy si alespoň dávám kávu. Mám spoustu času, protože se dozvídám o dalším zpoždění autobusu.

Návrat do Regensburg

Hned po příjezdu do Resenburgu mě vítají Veronika a Tobi, u kterých přespávám. Jsem tak unavená, ale stačíme si chvilku popovídat. Veronika mi nabízí, abych si půjčila jedno z jejich 7 kol (kola se levně prodávají ve studentských burzách), čímž je otázka přepravy po Regensburgu vyřešena. Jízda na kole je tu  oblíbená nejen mezi studenty. Patří k nejlevnější, nejrychlejší a nejspolehlivější dopravě po městě. Hlavně v noci. Přestože je Regensburg studentské město, noční spoje tu nejezdí, poslední autobus odjíždí v 23:00. Vážně. Mnohdy tedy nezbývá, než jít po společenských akcích domů pěšky, nebo taxíkem, nebo na kole, mnohdy pod vlivem. :).

Bodem č. 1 je ono zmíněné zrušení účtu. A ejhle. S vypětím sil a s mírným uspokojením přijíždím k supermarketu přezdívaném Gheto (Gheto – Netto), který 24 h okupují podivné existence, abych zjistila, že je pobočka Sparkasse zavřená. Jako vlastník mobilu bez internetu si matně vybavuju adresu další pobočky, ve které o hodinu později účet ruším. Hurá! Splněno.

Zastavuju se v Kunst Café na Obermünstnersstraße, kouzelné kavárně a galerii v jednom. Tady dělají rozhodně nejlepší kávu v celém Regensburgu, což je co říct, protže Němci zrovna nejsou kávovým národem. Co večer? Samozřejmě pivo s přáteli. Hospoda je plná, i když je znát, že Oktoberfest v Mnichově je v plném proudu, minimálně podle nošených krojů a halasně sdílených zážitků, kolik tupláků piva kdo vypil. Nejvyšší část se někam schovat.

Frankfurt, Oberursel a moře kukuřice

Na druhý den opouštím Regensburg a vydávám se do Frankfurtu a odtud dál do Oberurselu. Po pěti hodinách v autobuse (tentokrát jen 15 minut zpoždění) opouštím Bavorsko a vjíždím do Hessenska. Frankfurt má z historie taky co nabídnout. Za války ho ale poškodilo ničivé bombardování a z historického centra stojí jen pár hrázděných domů kousek od katedrály.
Jedinečný pohled je ale večer na osvětlené moderní město, takový zmenšený New York. Z Frankfurtu nastupuju na S-Bahn a za 15 minut vystupuju v Oberurselu. Čeká na mě celá moje au pair rodina včetně psa.

Přijela jsme právě včas na oslavu šestých narozenin Felixe, kterého jsme hlídala, když mu byly tři roky. Slaví se s dalšími pěti kamarády, kteří s Felixem tvoří hodně hlučnou a, se světelnými meči v ruce, i nebezpečně divokou skupinu. A kde lépe slavit než v kukuřičném bludišti!

Kukuřičné bludiště je jednou z oblíbených atrakcí nedaleko Oberurselu. Jedná se o obrovské pole s labyrintem chodeb, které z ptačí perspektivy tvoří obrazec Asterixe s Obelixem. Taková Nazca po Německu. V labyrintu jsou i jednotlivá stanoviště s úkoly a tajenkami. Cesta bludištěm mi připomíná horor Kukuřičné děti či pohádku o Jeníčkovi a Mařence. Když prostě nevíte, co s dětmi....

Vedle bludiště stojí stodola, odkud voní párky a brambory, vyřeávají se tu dýně anebo čeká na jízdu na traktoru. V poli dokonce děti (dobrovolně!) vybírají brambory. Něco jako léto u babičky pro městské děti. Kluci si našli typickou zábavu – fotbal a já už se rychle loučím, i když bylo hodně příjemné si projet některá města a zase vidět "svoje" děti. Cestuju zpět v opačném pořadí Frankfurt – Norimberk – Praha. Se zpožděním. Žádný div.

Slyšeli jste už o Úspěších českého inženýra v Indii? Pokud ne, můžete si mezeru vyplnit třeba na Youtube. V mezičase vám s velkou radostí nabídnu náhradu přinejmenším plnohodnotnou. Kancelářnice Saša nám všem celé léto chyběla, protože se vydala šířit osvětu do Indonésie. Na samý úvod otázka pro vás, čtenáře. Kolik toho o Indonésii víte? Já se přiznám, že jsem nevěděl dohromady nic a povídání se Sašou mi znatelně rozšířilo obzory.

Plovoucí trh na uměle vytvořené vodní ploše v Lembangu

Srážka kultur

Kdybys měla popsat Indonesii jedním slovem?

Jéžiši - to by byla vhodná první reakce. Ale když se nad tím chvíli zamyslím, tak se hodí nejvíc asi slovíčko chill…

Celé to byla jedna velká pohoda?

Né, že by to byl až takový odpočinek, ale celková atmosféra taková byla. Ať už se děje cokoliv, je to vlastně všechno jedno. Jedeš taxíkem hodinu a půl a řidič se ztratí, je to jedno. Stresujeme se akorát my, Evropani, a jinak všichni řeší věci naprosto s klidem.

Už je to jen taková naše nátura?

Jo, tak nějak. Úplně zbytečně si přiděláváme starosti.

Jak ses dostala k pobytu v Indonésii?

Nastěhovala nová spolubydlící, která cestuje stejně hodně jako my. Jednou jsme si dělaly srandu, že bysme mohly někam vyrazit. Tak proč ne, že? A padl nápad, že můžeme třeba na Bali. Po čase to začalo nabírat pevné obrysy a najednou jsme zjistily, že fakt pojedeme. Jenže pak se ukázalo, že kamarádka jet nemůže a mně samotné se nechtělo. Naštěstí jiná kamarádka zjišťovala informace o možnostech kulturních stáží přes AIESEC. S touhle organizací jsem už byla v zahraničí jednou, takže jsem dlouho neváhala a přidala se k  nim.

Kde jsi byla s AIESECem poprvé?

V Rusku, konkrétně ve Rostov na Donu. Zpětně jsem zjistila jednu docela děsivou zajímavost. Je to nejnebezpečnější město v Rusku. (smích)

Když už jsi nakousla bezpečnost, jak to s ní bylo v Indonésii?

Když se držíš v bezpečných lokalitách, nic ti nehrozí. (smích). Třeba malé uzavřené prostory, kde se konají trhy s jídlem. Chodí tam skoro výhradně místní a ve chvíli, kdy tam přijde běloch, je to docela nebezpečné. V lepším případě tě můžou okrást, v horším třeba pobodat, protože v Indonésii chodí hodně lidí s nožem.

Jak ses připravovala na cestu?

Očkováním, hódně očkováním. (smích) Do celého programu kulturní stáže jsem naskočila poměrně pozdě, řešila jsem hodně věcí i mimo cestu, takže jsem si třeba balení nechávala až na den před odjezdem. Samozřejmě jsem si ale četla různé články o tom, jak to v Indonésii chodí, a jak by se měl člověk správně chovat. Měli jsme i seminář pořádaný přímo AIESECem, kde nám řekli hodně o tom, na co by se měl člověk dávat pozor. Ale žádná dlouhodobá příprava se nekonala.

Nenutil tě do pořádné přípravy strach ze společenských přestupků?

(smích) Strach se dostavil ve chvíli, kdy jsem si začala číst všechny ty články o vhodném chování. Všechny popisovaly situaci zbytečně vyhroceně, ale ve skutečně to fungovalo úplně jinak. Zbytečně jsem se tím strašila.

Všude nám říkali, že je tam žije hodně muslimů (pozn. 87.2% se hlásí k islámu), kteří jsou na svoji víru hodně hrdí. Člověk se na ně nemá dívat, strašně neradi se smějí nebo naopak musíš smát, když oni začnou. Bála jsem se, že budu mít problémy s dodržováním všech těch pravidel, ale hodně záleží i na tom, do které části Indonésie člověk jede. Na Sumatře je třeba v jedné části zavedené právo šaría, ale třeba v Bandungu, kde jsem byla, sice musíš nosit vhodné oblečení, ale třeba na Bali je převaha hinduistů, takže to je zase pro změnu úplně v pohodě.

Nenarazila jsi tam kvůli tomu na problémy?

To je právě ten chill. Je jim to tam jedno. Neřeší to, prostě tam spolu jsou. Navíc je tam jakási zvláštní solidarita. V občance musí mít napsané vyznání a oni si můžou vybrat jen mezi křesťanstvím a islámem, ale zároveň mají svoje tradiční náboženství, které je pořád v silném povědomí. Uctívají duchy a tak. Pořád dodržují tyhle staré zvyky a nějakou oficiální víru mají jen v občance. Myslím, že to je právě ten důvod, proč je tam klid.

Říkala jsi mi, že jsi do Indonési dorazila přímo uprostřed Ramadánu. Jaké to bylo?

Vlastně to bylo zajímavé. Ze začátku to sice vypadalo, že nám možná nedají ani najíst kvůli všeobecnému dodržování půstu, naštěstí to tak nebylo. Pravda ale je, že jedna slečna bydlela v rodině, kde jí řekli, že v domě není jídlo a jestli chce jíst, tak musí někde jinde. Když jsem ale šla s ostatníma na jídlo někam ven, všude nás bez problémů obsloužili. Navíc bylo všude liduprázdno právě kvůli Ramadánu. Nejhorší byl pak ten šok, když půst skončil Na jídlo se ve frontě čekalo půl hodiny! (smích)

Já jsem měla každopádně s ubytováním štěstí. Bydlela jsem u kluka, co to s námi nijak neřešil. Sám se postil, ale když viděl, jak tam všichni jíme, tak měl problém se udržet a nakonec si dal s námi. (smích) Myslím, že celá pozitivní zkušenost je hodně daná i tím, že jsem se celou stýkala hlavně se studenty a lidmi v mém věku. Neradi dodržují striktní pravidla.

Pokračování ->

Že sloužíme pro spoustu našich lektorů jako skvělý odrazový můstek pro další životní fáze jste se možná dočetli v některém z rozhovorů na webu. Já už to pozoruju delší dobu a tentokrát pro vás mám i skoro hmatatelný důkaz (nesahat na monitor!) o tom, že někteří naši lektoři na nás myslí i v zahraničí. Tentokrát se nám ozvala Dana Pětrošová, která vyrazila sbírat zkušenosti do Španělska.

Strasti a slasti angličtináře v Córdobě 

Jak už někteří mí studenti a kolegové zaznamenali, od září 2016 působím jako lektorka angličtiny na jedné malé jazykovce ve španělské Córdobě. Když se mi tato příležitost naskytla, hned jsem po ní skočila, protože krásně umožňuje skloubit pobyt v mé oblíbené zemi, komunikaci ve španělštině, a zároveň praxi v oboru, který jsem vystudovala.

Když jsem na gymnáziu měla o tomto nádherném městě referát, ani ve snu by mě nenapadlo, že se tam jednoho dne přestěhuju. Už tehdy jsem ale snila o jeho úzkých uličkách a památkách zrcadlících bohatou historii. Córdoba byla hlavním městem římské provincie a později i Córdobského kalifátu a v 10. století dokonce největším městem světa. Židovská čtvrť nebo slavná mešita později přestavěná na katedrálu – to vše ukazuje její bohatou historii a mísení arabské, křesťanské i židovské kultury.
 
Jak se tu má angličtinář na jazykovce? Semestr nám vlastně pořádně začíná až 12.9., kdy začíná i škola. U nás můžeme s prvním září jen tiše závidět. I přes to už jsem měla ukázkové hodiny zdarma. To, že učím převážně skupinky dětí, je pro mě docela nová zkušenost, na kterou se už ale velmi těším. A moje horario (rozvrh) je typicky španělské. Většinou pracuji až do 21:30. Dopoledne totiž bývá volné a odpoledne hurá do práce!
 
Na závěr pár zajímavosti, na které si musí člověk zvyknout:

• Děti z některých základních škol neznají ani po roce studia angličtiny ani jedno slovíčko.
• Španělská výslovnost je kapitola sama pro sebe. Je třeba jen nastražit uši a trochu si domyslet. Takže „good“ místo „would“ je už známé všem lektorům. A pak jsou tu špeky jako třeba [vijáž] (village).
• Puente je puente. Puente, v překladu most, znamená prodloužený víkend. A když je tady státní svátek ve čtvrtek (a věřte tomu, že tady jsou svátky velmi často), Španělé si prostě v pátek puente udělají sami a třídy pak zejí prázdnotou.
• Je tu hrozné vedro! Córdoba je asi nejteplejší místo Španělska. Nemá moře a v betonových a asfaltovaných ulicích se drží teplo až do pozdních nočních hodin. V době psaní dopisu nejvyšší teploty dosahují až 45°C. Dýchat se dá jedině v 8 ráno.
• Španělé si neodpustí návštěvu „baru“ v jakoukoliv denní hodinu. Když se řekne el bar, jedná se o něco trochu jiného, než u nás. Představte si spíš takovou kavárnu se stolečky vevnitř i na chodníku. Kolem desáté ráno jsou tyto bary obsypány Španěly, kteří snídají bagetu s rajčaty a jamónem a pijí kávu s mlékem.
• Na snídani chodí i paní úřednice. Takže když dorazíte na cizineckou policii, řeknou vám, že paní prostě odešla v pracovní době na snídani. Úplná normálka. Hodinku si počkáte a máte, co jste chtěli.
• ¿Quién es el último? aneb „Kdo je poslední?“ Na tento fenomén mě upozornila kolegyně v práci, a musím říct, že  mi přišel dosti absurdní. Do té doby, než jsem se s ním druhý den setkala v bance osobně. Španělé se v bankách, na úřadech či u lékaře údajně vždy ptají na to, kdo je v řadě poslední. A to bez ohledu na počet čekajících lidí. Tedy v té zmíněné bance jsem čekala úplně sama, a i přesto nebylo paní jasné, kdo tam asi čeká jako poslední.
• Vždy se dívej nahoru nebo ti na hlavě skončí sprška. Všudypřítomná klimatizace si vybírá svou daň. Z přístrojů, které jsou umístěny zvenku budov, neustále kape voda. Takže během procházky po jedné ulici, vám může klidně i pětkrát kápnout něco na hlavu! A jednou na mě kapalo dokonce i v restauraci.

Život ve Španělsku je prostě unikátní zážitek a každý, kdo španělštinu studuje, by se měl do této krásné země podívat, aby vstřebal jeho mentalitu a pohodovou atmosféru. Mějte se všichni skvěle a já se zase určitě ozvu!

Danča

Pro Danču je to splněný sen, pro mě při představách pětačtyřicetistupňových veder volám: "Spaste Kryťáka a pošlete na Aljašku!" 

Taky zbožňujete staré knížky? První školní den se nám stala kuriózní věc. Do jazykovky nám přišel starší pán, který z kapsy vylovil důkladně zabalenou knížečku a chtěl ji přeložit.  

 

Normálně by to nebyl problém, prostě bychom si ji vzali, přeložili a pak výměnou za peníze vrátili. Jak se ale ukázalo, deníček byl pár set let starý a psaný ve starém rakouském kurentu. Pán nám navíc velice ochotně vysvětlil, že je v tom prakticky celá jeho rodinná historie až někam do šestnáctého století.

Přiznám se, že mít takovou drahocenost v ruce a ještě ji muset chudinku nacpat do skeneru nebyla úplně příjemná záležitost. Vypadalo to, že se bude stačit škaredě usmát a deníček se bez dalšího přičinění rozpadne. Nicméně to byl opravdu zážitek, protože něco podobného člověk denně nevidí. Rozpadající se vazba, starý papír, písmo. Paráda!

Doma mám třeba starý učitelský deníček z roku 1907 nebo jakýsi pomocníček motoristy z dvacátých let minulého století, ale tohle byla opravdová rarita. Mějme rádi staré knížky, chovejme se k nim pěkně a pokud něco podobného schováváte doma, klidně se nám přijďte pochlubit. Minimálně já budu vážně rád :)

Naskenovaná dvojstránka z archivního deníčku

Letní prázdniny jsou pryč a začíná školní rok. Není ale žádný důvod panikařit, protože osvěžit polozapomenuté znalosti je mnohem snazší, než byste čekali. Chce to jen postupovat pečlivě a pravidelně a my tu pro vás máme i pár užitečných tipů.

Ticho a klid

Přes léto tráví spousta studentů čas venku s kamarády, díky smartphonům jsou navíc i pořád online a pro náš mozek to není vůbec zdravé. Naše zdroje ze zdravotnických kruhů dokonce zmiňují digitální demenci. Je potřeba si ale zase zvyknout na soustředění se. Vypněte si mobil, odpojte se od internetu a dejte si třeba půlhodinku opakování staré látky. Uvidíte, že bez rušivých elementů a nutkání pořád kontrolovat Facebook to půjde daleko líp. Ideálně to zkuste v knihovně nebo studovně. 

Pomalu nebo rychle?

Věčné dilema. Pozvolna nebo násilím? Funguje oboje, ale intezivní příprava vyžaduje odbornější dohled. O to efektivnější ale může být! Nebojte se drilovat, pokud víte jak na to. Efekt se dostaví velice rychle a zůstane víc času na další aktivity.

Probuďte spící paměť

Lektoři u nás studentům na slovíčka často doporučují třeba aplikaci Quizlet, kde si pomocí kartiček opakují různé tematické okruhy. Stačí patnáct dvacet minut a uděláte něco nejen pro oprášení slovní zásoby, ale potrénujete i paměť.

Seriálové žně

Podzim obecně přeje seriálů, které se po letní pauze vrací v plné síle s novými řadami. Narcos potěší třeba i španělštináře, pro komiksové fandy je tu nový Luke Cage a odrostlejší jedinci se zvráceným smyslem pro humor se určitě nemůžou dočkat South Parku. Ná náslech poctivé britské angličtiny tu pak i nová série sitcomu Red Dwarf. Slovíčka, hovorové fráze, přízvuky. Líp už to naservírovat nejde. Katka Kratochvílová pak ještě doporučuje třeba německy nadabované české pohádky, které si snadno najdete na Youtube.

Jazykový kurz

Samozřejmě nejlepší variantou, jak se po létě dostat do studijního režimu je nastoupit na kurz. Týdenní jazykové kurzy nebo intezivní víkendové kurzy dokážou pod dozorem schopného lektora udělat se studenty divy. V hlavě se rozjasní a všechno je daleko snazší. Pokud si navíc nejste jistí výběrem kurzu nebo jste o tom zatím jen uvažovali, skočte si k nám od druhé poloviny září na ukázkovou hodinu zdarma.

"Základním kamenem úspěchu se pro nás stalo pořádání vlastních školení. Lektoři, kterým na tom záleží, totiž odvádějí daleko lepší práci než najaté agentury," vykládá ředitel kvality výuky Pavel Richter. Navazuje se tak na systém školení, které čeká na všechny zájemce o lektorování u nás v jazykovce. Ti se často školí i několik měsíců a pokud mají potenciál, ten čas jim dám. "Prvních pár měsíců třeba ani žádný kurz neučí, protože se školí, ale pak vystřelí jako raketa a studenti si lektory zamilují."

Někdo by mohl namítat, že neustále školit lektory hraní s otravováním, ale Pavel v zápětí vysvětluje, že ve spoustě jazykovek se lektoři vůbec neškolí. Stačí, když zamávají diplomem, řeknou pár slovíček v daném jazyce, odvedou je ke knihovně s učebnicemi a za pár hodin už třeba učí. "Spousta lektorů školení vítá. Často jsou to ještě studenti, kteří chtějí praxi, a když jim někdo pomáhá růst, sedne si s nimi, a vysvětlí jim jejich chyby nebo navrhne způsoby, jak být lepší, lektoři to berou. A jsou za to rádi."

"Školíme skoro celý rok, snad jen v létě si dáváme všichni pauzu," odpovídá Pavel na otázku, kolik školení lektoři ročně absolvují. Školí se drilová, ale i komunikativní metoda, na kterou si lektoři sami chystají materiály. "Vypisujeme téma nasbíraná z předchozích let u kterých víme, že se na ně máme zaměřovat. Jak dávat správnou zpětnou vazbu studentům, jak vymýšlet domácí úkoly, co nebudou nudit a obtěžovat. Lektoři se toho dozví hodně o tématech, ale i o sobě, protože přípravu začínají prozkoumáním vlastní hodiny. Navíc často pracují v malých skupinkách, stejně jako u přijímacích školení, a tak se motivují a opravují navzájem, aby bylo jejich školení pro ostatní co nejlepší." 

Chceme, aby supervize dávaly smysl, ne jako ve státním školství. Tam je to naprostá šílenost.

 Jak ale Pavel vzápětí dodává, není občas jednoduché sehnat na školení všechny lektory. "Musíme počítat s tím, že někdy lektoři učí doslova od rána do večera a pak už nemají čas přijít ještě na školení nebo si nějaké vlastní připravit." Naštěstí i tohle se dá elegantně řešit. Pavel i supervizoři chodí do hodin na náslechy a pak dávají lektorům zpětnou vazbu, pro kterou si občas lektoři i sami přijdou.

To všechno doplňují ještě nejrůznější doplňková školení na Warm-Upech nebo i během roku, kdy se můžou lektoři zapsat na školení první pomoci nebo se zúčastnit drilového semináře pod vedením Honzy Jílka. "Snažíme se lektory podpořit v psychologii, aby byli dostatečně empatičtí a chápali studenty. Chceme je posilovat na všech úrovních, ne jen v té profesní," uzavírá druhou část svého povídání o lektorech Pavel Richter.

Je to docela pěkný balíček, který tu lektoři můžou získat. Nemyslíte?

Přemýšlím, co mi teď přes léto vadí víc. Nelidské teploty venku a v kanclu nebo absence dvou až tříměsíčního volna jako za studentských let. Flákat se, vstávat před polednem a odpoledne trávit někde v chládku nebo na zahrádce u piva. Né, že by mi to nechybělo, ale nastartovat se pak po několika měsících hibernace bylo snad ještě bolestivější. Takhle se člověk udržuje ve střehu, s výjimkou krátkých dovolených, prakticky pořád a je to znát na všeobecné produktivitě.

Ta naskakuje přinejhorším po pár dnech a mozek se taky dřív nebo později pod vlivem kofeinu rozjede. A přesně kvůli snadným rozjezdům rád vidím, kolik lidí se letos rozhodlo studovat i přes léto. Domluví se s lektorem, co by chtěli dělat, jestli se připraví na dovolenou tam nebo někde jinde, další se chtějí víc zaměřit na konverzaci, jiní si jen potřebují prodrilovat gramatiku, aby mohli s klidným svědomím na podzim nastoupit do dalšího kurzu a navázat tam, kde někdy v červnu přestali.

Zahálka se nevyplácí

Kdybych denně nečetl anglické texty a neposlouchal angličtinu v seriálech, filmech a podobně, asi bych už nezvládl ani žblebtnout. Takhle si díky elegantně nastavenému a přizpůsobenému režimu dopřávají studenti oddychové kurzy nastavené podle potřeb nebo se dokonce zajdou pořádně zapotit. Teď, když píšu článek, je to druhý den, co nám běží týdenní kurz. Čtyři hodiny denně, pět dní v týdnu. Zajímalo by mě, kdo bude v pátek vypadat víc zničeně. Studenti nebo lektor? Ono drilovat čtyři hodiny v kuse asi není pro každého, ptáčci mi ale vycvrlikali (nebylo to na Twitteru), že jsou všichni účastníci spokojení, i když tu stráví kus odpoledne.

Motivace žene lidi vpřed. Chtějí být lepší a to se dá těžko někomu zazlívat, zvlášť když jim někdo nastaví podmínky, kterým se nedá říct ne. To platí naštěstí o všem, nejenom o kurzech. Taky proto jsem tady. Takový servis jsem totiž jinde nezažil a příjemná atmosféra dokáže přebít i fakt, že dovolená mi protekla mezi prsty podezřele rychle a další jen tak nebude.

Naštěstí pro mě se to už pomalu krátí i spoustě kolegů. Oficiální stanovisko pak je, že se těším na jejich fotky a postřehy z cest. A že bych byl rád, že se zase zapojí do pracovního procesu? Ale né...

Dvakrát do roka se u nás scházejí noví zájemci o lektorování. S diplomem, bez diplomu. Se zkušenostmi, ale také úplní nováčci. Všem dáváme šanci a s nadšením sledujeme, jak se pak naše investovaná energie vrací a daří se nám vychovávat výborné lektory. A pro mě, jako tichého pozorovatele v rohu kanceláře, je to o to zajímavější, protože vím, co všechno se na ně chystá. 

Smaragdový ostrov, země poezie a země špatné poezie nebo taky Bramborov. I těmihle názvy se může (nebo nemusí) chlubit malebné Irsko, kam se vypravil angličtinář Michal odhalovat taje irské gastronomie a přírody.

Jak dlouho sis Irska užíval?

Všehovšudy 12 dní, i s příletem a odletem. Polovinu času jsem strávil v Dublinu a tu druhou v Galway, což je úplně na západě v galské oblasti, kde angličtina funguje až jako druhý jazyk. Celá oblast kolem Galway se navíc vyznačuje i tím, že ani rodilí mluvčí z Irska tam nerozumí angličtině.

Proč sis vybral Irsko?
Zajímá mě anglická kultura a zároveň jsem jako velký milovník přírody chtěl někam, kde se to všechno pojí. A řekněme si upřímně, o Anglii to zrovna dvakrát neplatí. Irsko ale vypadalo lákavě a už tam bylo pár známých a kamarádů, kteří mi to doporučovali. Tak jsem se sbalil a vyrazil si to všechno projít a prohlédnout na vlastní oči. Zajímalo mě, z kolika procent jsou fotky irské přírody upravené ve Photoshopu. Naštěstí je krajina původní. (smích)

Začal jsi Dublinem nebo přírodou okolo Galway?

Dublinem. Je to zajímavé,  ale Dublin mě ze všech těch navštívených míst zaujal bezpečně nejvíc. I když nejsem městský typ, zaujalo mě, jak dokázali skloubit moderní a původní architekturu. Vedle megalomanských staveb bylo vidět malé zapadlé uličky klikatící se městem, cihlové baráčky a jejich impozantně natřené dveře. Každé mají jinou barvu. Žluté, černé, zelené, fialové. Měl jsem to navíc zpestřené tím, že zrovna v době mé návštěvy se v Dublinu pořádal průvod Gay Pride. Barvami to hrálo úplně všude. (smích)

Strašně se mi taky líbilo v Temple Baru, což je historická část Dublinu, ve které je jedna malá hospůdka vedle druhé spolu s neuvěřitelným počtem pouličních hudebníků a dalších performance artistů. Bylo to asi poprvé, co jsem viděl na ulici metalovou kapelu s bicíma a aparaturou. Nejlepší na tom bylo, že kolem stálo plno lidí. O sto metrů dál zase vystupoval někdo další a po sto metrech zase někdo. Muzikanti, kouzelníci. Neuvěřitelně to tam žilo.

Když už jsi zmínil hospůdky, vyzkoušel jsi irskou kuchyni?

Ochutnal jsem několik jejich piv a jídel, a jelikož Dublin je město piva Guinness, tak jsem samozřejmě ochutnal je. Musím říct, že jsem dlouho nepil lepší pivo. Srovnávat je s k nám dováženým snad ani nejde. Vtipné ale je, že průměrně pivo vyjde na čtyři pět euro za půllitr. Na nějaké větší popíjení piva to bohužel není.

Pokud jde o jídlo, hned po příjezdu jsem si vyzkoušel full irish breakfast, která je prakticky stejná, jako anglická. Párečky, slanina, vajíčko, fazole, grilované rajče a na závěr Black a White pudding. O poznání zajímavější to bylo v Galway, kde všechno žije rybařinou. Jednou jsem ochutnal a už jsem u ryb zůstal, protože lepší jsem ještě nikde nejedl.

Většinou v celém Irsku platí, že se nic nedováží a všechno je místní. Třeba do padesáti kilometrů od restaurace, takže servírovali jen ten den nalovené ryby. Měl třeba fish and chips z tresky. Filet byl tak velký, že by snad nakrmil i větší rodinu! (smích) K mému zklamání ale skoro nepoužívají česnek a celkově moc nekoření, ale zase mají brown sauce, což vůbec není špatná věc. Nakonec jsem ještě vyzkoušel místní chowder, což je takový typ hutné polévky. Tahle byla z rybího masa rozmixovaného na polévkovitou kaši. Nevěřil bych, že něco takového bude tak vynikající. Navíc to člověka doopravdy zasytí.

"Máš v sobě angličtináře?"

Co mimo gastroturistiky?

To mě všechno čekalo až v okolí Galway. Obecně je většina zajímavých míst a nejznámějších památek na západě Irska. Do té oblasti připluli někdy kolem roku 850 Vikingové a založili Galway. Je to vlastně velké přístavní město a stalo se z něj centrum galské kultury. Navíc Galway není jen město, ale jmenuje se tak celé hrabství, které stojí za to projít.

Zmínil bys něco konkrétního?

Byl jsem třeba na Dunguaire Castle, což je nejfotografovanější hrad v Irsku, ale pro mě to bylo trošku zklamání. Je to hrozně malinkaté, jedna věž, jedna místnosti, ale co může být zajímavé - dá se tam objednat banket. Prostě si hrad rezervuješ a jdeš tam na hostinu. Co mě ale dostalo, bylo okolí. Všude úžasná zeleň a příroda. Jen člověku nesmí vadit, že může zmoknout až desetkrát za den. (smích). Zajel jsem se taky podívat na Cliff of Moher, kde se točila část šestého Harryho Pottera. Je tam jedna rozhledna, kterou používali jako maják už první osadníci. Pak jsem chtěl do nejnavštěvovanějšího národního parku, ale tourbusy jsou neskutečně drahé a nejkratší trasy jsou šedesát kilometrů a jako bonus se tam nesmí stanovat.

Nevyjel jsi náhodou na cesty s batohem?

On je problém, že se může stanovat jenom na veřejném prostranství a na to jsem spoléhal. Jenže v Irsku je všechno soukromý majetek. Louky i lesy jsou obehnané ostnatým drátem a za porušení zákazu se platí vysoké pokuty. Irové jsou hrozně ochranářští. Mají svoje zvířata na svých pozemcích a ty máš smůlu. Na druhou stranu jsou hodně přátelští, když se zrovna nechceš usadit na jejich louce.

Takže Irové ti byli sympatičtí?

Rodilých Irů jsem pár potkal, bavil se s nimi a byla to zajímavá zkušenost. Řešili jsme třeba systém školství, který je u nich úplně o něčem jiným. Není vůbec zvykem jít hned po střední na vysokou. Pro univerzity se Irové rozhodují třeba až kolem sedmadvaceti nebo třiceti let. Školství je u nich zdarma a mají tak čas si vyzkoušet, co je vlastně baví, a co chtějí dělat. Pak si jen dodělají školu. Není jako u nás, kdy v šestadvaceti končíš a musíš stihnout všechno do té doby.

Bavit se s Iry ale dá jenom v případě, že jim není přes padesát.

Měl jsi problémy s jejich přízvukem?

V Dublinu to bylo v pohodě. Na západě to bylo horší. Hned po příjezdu do Galway se před tebou objeví obrovské informační centrum. Řekl jsem si, že nebude od věci podívat se dovnitř. Bylo tam pár lidí a u jednoho okýnka nikdo. Brzo jsem pochopil proč. Pánovi mohlo být tak šedesát, a když jsem se ho zeptal svým britským přízvukem, co a jak by mi doporučil, ozvala se nesrozumitelná změť zvuků. Trvalo dlouho se s ním na něčem dohodnout, a musel jsem ho často prosit, aby mluvil pomalu a opakoval věty, ale nakonec jsem odcházel spokojeně s několika brožurami. (smích) Zážitek k nezaplacení.