Sašu jsme opustili uprostřed Ramadánu kdesi v Indonésii. Samotnou a opuštěnou v zemi, kde se nic neřeší. Proč tam tedy byla a jaké bylo její poslání? Jak se s ním popasovala? A jak vypadá indonéské školství?

Se učit, se učit, se učit

Obnášela ta kulturní stáž pro tebe i nějaké speciální povinnosti?

Ty byly vážně vtipné. Dostali jsme na začátku info na seznamovací večeři. Říkali nám o projektu a první pravidlo bylo: “Don't be late!"  My jsme hned první den měli asi hodinu zpoždění, ale vůbec nikdo to neřešil! Když jsme jezdili pozdě i třetí týden, tak už to bylo trošku moc, ale bylo vidět, že pravidla a organizace nejsou neaplikovatelný v Indonésii. Někde ve Švýcarsku to možná funguje, ale někde v Asii fakt ne. Je to jiný svět,

Co bylo cílem programu? Na co to bylo zaměřené?

Stáž měla environmentální zaměření, protože v Indonésii mají velké problémy s plasty. Používají jich hodně a jsou druzí v žebříčku jejich produkce. Neumí je ale efektivně recyklovat nebo využít. Nejčastěji je pálí nebo všechno zakopou pod zem, protože neví, že se to nerozloží. Všude je taky spousta smogu a znečištění.

Dělali jsme na tohle téma kampaně, pak jsme Indonésany učili o různých metodách a lidi na to koukali jako na objev Ameriky. (smích) Měli jsme ještě program na školách, kde jsme pořádali workshopy, vyráběli jsme věci z plastu a ještě v jedné vesnici, nebo spíš části města, prostě takový hood, jsme dělali program, v rámci kterého jsme vyráběli odpadkové koše na tříděný odpad, uklízeli jsme tam a tak.

Takže jste trávili hodně času ve školách těmahle aktivitama?

První týden byl spíš takový otrkávací. Dozvídali jsme se, co budeme dělat a seznamovali jsme s prostředím. Druhý týden jsme měli spíš vzdělávací aktivity, chodili jsme hlavně do neziskovek, kde nás seznamovali s tím, co dělají. Pak jsem měli týden dovolenou. Pak jsme pokračovali ve škole, která absolvovala ten stejný program minulý rok a ukazovali nám, co v rámci projektu dělali a další dny nám odpadly nějaké aktivity kvůli prázdninám, takže jsme šli jeden den čistit řeku, což byl nezapomenutelný zážitek.

Strávili jsme tam asi dvě hodiny. Měli jsme s sebou šest pytlů, které jsme naplnili asi za půl hodiny na deseti metrech a to jsme jenom vybírali “dostupný odpad”. Teprve pak jsme došli k té opravdu znečištěné části, kde by nám na to nestačil ani bagr. Metrový nános plastového odpadu… Neskutečné.

Nicméně byl celkem adrenalin se k té řece jen dostat, protože jsme museli projít rýžovými poli. Chodníčky mezi poli jsou z uplácaného bahna, takže když stoupneš vedle tak spadneš do toho rýžového pole, což není úplně dobrý, protože tam jsou hadi a drží se tam různé bakterie a tak. Takže jsme prošli tím polem, došli jsme k řece a to zrovna nebyla horská bystřina. Byla dost špinavá, ale říkali nám, že je v pořádku, není kontaminovaná, ale prostě zakalená. No a aby jsme se do ní dostali, tak jsme museli slézt takový menší splav, který měl asi šest metrů. (smích) Všichni jsme špinaví od bahna. Mně se povedlo jednou nohou spadnout do bahna po kotník a nemohla jsem ji vůbec vytáhnout. Když jsme se plazili zpátky nahoru, tak jsme museli vylézt břeh a zas tam byla ta rýžová pole, takže jsem byli hned znovu špinaví. Někteří si na to dost stěžovali nebo třeba do vody ani nešli, protože se báli, že je to nebezpečné. Naštěstí jsme už pak nic podobného absolvovat nemuseli a dál jsme pracovali ve školách.

Jak vypadají jejich školy?

Jsou krásný. My jsme navštívili dvě a ty byly vážně krásný. Nejsou to obrovské budovy, kde se hned ztratíš, ale tím, že tam je teplo, tak jsou vevnitř jenom učebny a chodby jsou venku, navíc jsou všechny budovy hodně barevné. Jedna škola byla celá laděná dozelena a ta druhá byla zase oranžovo-modrá. Takže vejdeš do toho areálu a tam mají jezírko s rybami, hřiště, modlitebnu (která je vždycky všude) a budovy mají maximálně dvě patra. Vybavení je starší, dřevěné lavice a židle a počítače tam samozřejmě nemají, ale všechno vypadá moc pěkně.

Něco o výuce jsi postřehla? Jestli mají klasické předměty, nebo jestli se učí i nějak jinak, právě proto, že jsou hodně venku.

O výuce toho moc nevím, ale tím že je tam víc kultur a snaží se každou udržovat, tak mají třeba rozdělené, že ve středu přijdou v tradičním oděvu, v pátek zase musí mít všichni hidžáb, nebo třeba v pondělí můžou přijít v čem chtějí, ale mají zároveň i uniformy. Celá země má stejné uniformy. První stupeň má svoje uniformy, druhý má trochu jiné, je to odstupňované podle věku a v rámci jedné věkové skupiny mají uniformy stejné.

Do osnov mají zařazenou environmentální výchovu, mají na to samostatný předmět, ale musí ji částečně zapojovat i v ostatních předmětech. Takže třeba školství v Bandungu se hodně snaží, aby děti vyrůstaly v tom, že nepořádek, který kolem sebe vidí, není normální, a že ho můžou zlikvidovat.

Ale třeba v případě angličtiny tam některé učitelky tam mluvili hůř než my dobrovolníci. (smích) Obecně se klade důraz na původní kulturu, protože mají pocit, že jí ztrácejí. Vlastně mají jeden oficiální umělý jazyk, který je společný pro celou Indonésii, aby se všichni domluvili, ale pak mají svoje původní jazyky, kterými mluví doma a. Ve škole mají vždy jeden den, kdy celá výuka probíhá v původním jazyce, aby ho neztratili. 

Jak bys to popsala ty jejich původní jazyky? Přirovnala bys to k něčemu?
Jejich oficiální jazyk bahasa indonesia je v podstatě dost jednoduchý a je vidět, že umělě vytvořený. Nemá žádné skloňování ani časování, takže za těch šest týdnů jsem se naučila základy a pak už by to  bylo jen o rozšiřování slovní zásoby . Je tam pár gramatických pravidel, třeba přivlastňování, ale je to jednoduché. Původní jazyky jsou o dost komplikovanější, protože jsou to jedny z nejstarších jazyků na světě. Popravdě toho o nich moc nevím. Snad jen, že je těžké se to naučit i pro místní, protože struktura je úplně jiná než u bahasy.

Jak jsou na tom s angličtinou?

Děcka ve škole se jí učí, takže ty umí docela dobře stejně jako studenti v mém věku, se kterými jsem se tam potkávala. Pokud jde ale o ostatní lidi, tak ti se anglicky vůbec nedomluví.

Němčinářka a literátka Katka Kratochvílová sbírala zkušenosti během svého pobytu v Německu, kde působila jako au-pair. Tentokrát se vypravila na delší cestu nejen za německou historií, ale také kávou a především si zrušit svůj starý bankovní účet.

Jako student v Německu jsem si musela zařídit německý bankovní účet, který jsem používala během roku stráveného v Regensburgu, dalšího roku ve Frankfurtu a tři měsíce v Rakousku. Věc ryze praktická, protože spoustu věcí běžnou kreditkou v Německu prostě nezaplatíte. Bůhví proč. Němci jsou ovšem byrokraté a zrušit účet lze jen osobně a na pobočce, kde byl založen.

Zrušení účtu ovšem posloužilo jako skvělý (a vážný) důvod, proč si vzít v práci dovolenou, proč se na dva dny ohlásit u kamarádů, nahlásit návštěvu u „au pair“ rodiny ve Frankfurtu získat zpět vratnou kauci 20 EUR a utratit je tím nejlepším možným způsobem. A tak jsem vyrazila.

Norimberk a dvě tváře jeho historie

Do Německa  se dá nejlevněji dostat  několika způsoby v dostatečném předstihu sledujete akce Deutsche Bahn nebo akce u Student agency nebo využijete levných jízdenek společnosti Flix Bus. Cesta se zastávkou v Norimberku vyšla levněji, než přímý spoj. Nevýhoda? Desítky minut zpoždění. S hodinovým zpožděním z Prahy konečně vjíždíme do Norimberka. Autobusové nádraží se nachází jen kousek od hradeb, které ze všech stran obklopují městské centrum.

Volnou chůzí je to sotva 15 minut. Dávám si zavazadlo do úschovny na vlakovém nádraží, které je nedaleko a vydávám se na průzkum. Historie je tu cítit na každém kroku. Přijdou si tu na své milovníci klasické i válečné historie. Právě tady došlo k uvedení nechvalně proslulých norimberských zákonů, shromáždění nacistů na velkém stadionu, který je dodnes k vidění, nebo k poválečným procesům. Válečná historie mi naneštěstí nic neříká a tak je mým cílem je dům Albrechta Dürera, německého Da Vinciho.

Ve městě právě probíhal trh s jídlem. Francké klobásy (norimberští jsou tak hrdi na označení Franky, že se do Bavorska příliš nepočítají), pivo, víno a další místní speciality. Návštěvníci v tradičních krojích. Minu několik stánků a po turistických cedulkách se dostávám k cíli. Dürerův dům je jeden z mála, který přežil bombardování. Byl sice poškozen, ale jádro zůstává dodnes autentické. Za 5 EUR si mohou návštěvníci projít dům od přízemí až po půdní expozici. Audio průvodce je v několika jazycích, česky bohužel ne, anebo mi ho pán na kase jen nenabídnul.

Mám ještě několik hodin do odjezdu autobusu a tak se vydávám k hradu, kde pobýval i císař Karel IV. Norimberk má tedy k Čechám blíž, než by si člověk mohl myslet. Jdu pozdě, expozice právě zavírá, za vidění ale stojí alespoň zahrada. V podhradí, s výhledem na hrázděné domy si alespoň dávám kávu. Mám spoustu času, protože se dozvídám o dalším zpoždění autobusu.

Návrat do Regensburg

Hned po příjezdu do Resenburgu mě vítají Veronika a Tobi, u kterých přespávám. Jsem tak unavená, ale stačíme si chvilku popovídat. Veronika mi nabízí, abych si půjčila jedno z jejich 7 kol (kola se levně prodávají ve studentských burzách), čímž je otázka přepravy po Regensburgu vyřešena. Jízda na kole je tu  oblíbená nejen mezi studenty. Patří k nejlevnější, nejrychlejší a nejspolehlivější dopravě po městě. Hlavně v noci. Přestože je Regensburg studentské město, noční spoje tu nejezdí, poslední autobus odjíždí v 23:00. Vážně. Mnohdy tedy nezbývá, než jít po společenských akcích domů pěšky, nebo taxíkem, nebo na kole, mnohdy pod vlivem. :).

Bodem č. 1 je ono zmíněné zrušení účtu. A ejhle. S vypětím sil a s mírným uspokojením přijíždím k supermarketu přezdívaném Gheto (Gheto – Netto), který 24 h okupují podivné existence, abych zjistila, že je pobočka Sparkasse zavřená. Jako vlastník mobilu bez internetu si matně vybavuju adresu další pobočky, ve které o hodinu později účet ruším. Hurá! Splněno.

Zastavuju se v Kunst Café na Obermünstnersstraße, kouzelné kavárně a galerii v jednom. Tady dělají rozhodně nejlepší kávu v celém Regensburgu, což je co říct, protže Němci zrovna nejsou kávovým národem. Co večer? Samozřejmě pivo s přáteli. Hospoda je plná, i když je znát, že Oktoberfest v Mnichově je v plném proudu, minimálně podle nošených krojů a halasně sdílených zážitků, kolik tupláků piva kdo vypil. Nejvyšší část se někam schovat.

Frankfurt, Oberursel a moře kukuřice

Na druhý den opouštím Regensburg a vydávám se do Frankfurtu a odtud dál do Oberurselu. Po pěti hodinách v autobuse (tentokrát jen 15 minut zpoždění) opouštím Bavorsko a vjíždím do Hessenska. Frankfurt má z historie taky co nabídnout. Za války ho ale poškodilo ničivé bombardování a z historického centra stojí jen pár hrázděných domů kousek od katedrály.
Jedinečný pohled je ale večer na osvětlené moderní město, takový zmenšený New York. Z Frankfurtu nastupuju na S-Bahn a za 15 minut vystupuju v Oberurselu. Čeká na mě celá moje au pair rodina včetně psa.

Přijela jsme právě včas na oslavu šestých narozenin Felixe, kterého jsme hlídala, když mu byly tři roky. Slaví se s dalšími pěti kamarády, kteří s Felixem tvoří hodně hlučnou a, se světelnými meči v ruce, i nebezpečně divokou skupinu. A kde lépe slavit než v kukuřičném bludišti!

Kukuřičné bludiště je jednou z oblíbených atrakcí nedaleko Oberurselu. Jedná se o obrovské pole s labyrintem chodeb, které z ptačí perspektivy tvoří obrazec Asterixe s Obelixem. Taková Nazca po Německu. V labyrintu jsou i jednotlivá stanoviště s úkoly a tajenkami. Cesta bludištěm mi připomíná horor Kukuřičné děti či pohádku o Jeníčkovi a Mařence. Když prostě nevíte, co s dětmi....

Vedle bludiště stojí stodola, odkud voní párky a brambory, vyřeávají se tu dýně anebo čeká na jízdu na traktoru. V poli dokonce děti (dobrovolně!) vybírají brambory. Něco jako léto u babičky pro městské děti. Kluci si našli typickou zábavu – fotbal a já už se rychle loučím, i když bylo hodně příjemné si projet některá města a zase vidět "svoje" děti. Cestuju zpět v opačném pořadí Frankfurt – Norimberk – Praha. Se zpožděním. Žádný div.