Německá káva, banka und Katka

Němčinářka a literátka Katka Kratochvílová sbírala zkušenosti během svého pobytu v Německu, kde působila jako au-pair. Tentokrát se vypravila na delší cestu nejen za německou historií, ale také kávou a především si zrušit svůj starý bankovní účet.

Jako student v Německu jsem si musela zařídit německý bankovní účet, který jsem používala během roku stráveného v Regensburgu, dalšího roku ve Frankfurtu a tři měsíce v Rakousku. Věc ryze praktická, protože spoustu věcí běžnou kreditkou v Německu prostě nezaplatíte. Bůhví proč. Němci jsou ovšem byrokraté a zrušit účet lze jen osobně a na pobočce, kde byl založen.

Zrušení účtu ovšem posloužilo jako skvělý (a vážný) důvod, proč si vzít v práci dovolenou, proč se na dva dny ohlásit u kamarádů, nahlásit návštěvu u „au pair“ rodiny ve Frankfurtu získat zpět vratnou kauci 20 EUR a utratit je tím nejlepším možným způsobem. A tak jsem vyrazila.

Norimberk a dvě tváře jeho historie

Do Německa  se dá nejlevněji dostat  několika způsoby v dostatečném předstihu sledujete akce Deutsche Bahn nebo akce u Student agency nebo využijete levných jízdenek společnosti Flix Bus. Cesta se zastávkou v Norimberku vyšla levněji, než přímý spoj. Nevýhoda? Desítky minut zpoždění. S hodinovým zpožděním z Prahy konečně vjíždíme do Norimberka. Autobusové nádraží se nachází jen kousek od hradeb, které ze všech stran obklopují městské centrum.

Volnou chůzí je to sotva 15 minut. Dávám si zavazadlo do úschovny na vlakovém nádraží, které je nedaleko a vydávám se na průzkum. Historie je tu cítit na každém kroku. Přijdou si tu na své milovníci klasické i válečné historie. Právě tady došlo k uvedení nechvalně proslulých norimberských zákonů, shromáždění nacistů na velkém stadionu, který je dodnes k vidění, nebo k poválečným procesům. Válečná historie mi naneštěstí nic neříká a tak je mým cílem je dům Albrechta Dürera, německého Da Vinciho.

Ve městě právě probíhal trh s jídlem. Francké klobásy (norimberští jsou tak hrdi na označení Franky, že se do Bavorska příliš nepočítají), pivo, víno a další místní speciality. Návštěvníci v tradičních krojích. Minu několik stánků a po turistických cedulkách se dostávám k cíli. Dürerův dům je jeden z mála, který přežil bombardování. Byl sice poškozen, ale jádro zůstává dodnes autentické. Za 5 EUR si mohou návštěvníci projít dům od přízemí až po půdní expozici. Audio průvodce je v několika jazycích, česky bohužel ne, anebo mi ho pán na kase jen nenabídnul.

Mám ještě několik hodin do odjezdu autobusu a tak se vydávám k hradu, kde pobýval i císař Karel IV. Norimberk má tedy k Čechám blíž, než by si člověk mohl myslet. Jdu pozdě, expozice právě zavírá, za vidění ale stojí alespoň zahrada. V podhradí, s výhledem na hrázděné domy si alespoň dávám kávu. Mám spoustu času, protože se dozvídám o dalším zpoždění autobusu.

Návrat do Regensburg

Hned po příjezdu do Resenburgu mě vítají Veronika a Tobi, u kterých přespávám. Jsem tak unavená, ale stačíme si chvilku popovídat. Veronika mi nabízí, abych si půjčila jedno z jejich 7 kol (kola se levně prodávají ve studentských burzách), čímž je otázka přepravy po Regensburgu vyřešena. Jízda na kole je tu  oblíbená nejen mezi studenty. Patří k nejlevnější, nejrychlejší a nejspolehlivější dopravě po městě. Hlavně v noci. Přestože je Regensburg studentské město, noční spoje tu nejezdí, poslední autobus odjíždí v 23:00. Vážně. Mnohdy tedy nezbývá, než jít po společenských akcích domů pěšky, nebo taxíkem, nebo na kole, mnohdy pod vlivem. :).

Bodem č. 1 je ono zmíněné zrušení účtu. A ejhle. S vypětím sil a s mírným uspokojením přijíždím k supermarketu přezdívaném Gheto (Gheto – Netto), který 24 h okupují podivné existence, abych zjistila, že je pobočka Sparkasse zavřená. Jako vlastník mobilu bez internetu si matně vybavuju adresu další pobočky, ve které o hodinu později účet ruším. Hurá! Splněno.

Zastavuju se v Kunst Café na Obermünstnersstraße, kouzelné kavárně a galerii v jednom. Tady dělají rozhodně nejlepší kávu v celém Regensburgu, což je co říct, protže Němci zrovna nejsou kávovým národem. Co večer? Samozřejmě pivo s přáteli. Hospoda je plná, i když je znát, že Oktoberfest v Mnichově je v plném proudu, minimálně podle nošených krojů a halasně sdílených zážitků, kolik tupláků piva kdo vypil. Nejvyšší část se někam schovat.

Frankfurt, Oberursel a moře kukuřice

Na druhý den opouštím Regensburg a vydávám se do Frankfurtu a odtud dál do Oberurselu. Po pěti hodinách v autobuse (tentokrát jen 15 minut zpoždění) opouštím Bavorsko a vjíždím do Hessenska. Frankfurt má z historie taky co nabídnout. Za války ho ale poškodilo ničivé bombardování a z historického centra stojí jen pár hrázděných domů kousek od katedrály.
Jedinečný pohled je ale večer na osvětlené moderní město, takový zmenšený New York. Z Frankfurtu nastupuju na S-Bahn a za 15 minut vystupuju v Oberurselu. Čeká na mě celá moje au pair rodina včetně psa.

Přijela jsme právě včas na oslavu šestých narozenin Felixe, kterého jsme hlídala, když mu byly tři roky. Slaví se s dalšími pěti kamarády, kteří s Felixem tvoří hodně hlučnou a, se světelnými meči v ruce, i nebezpečně divokou skupinu. A kde lépe slavit než v kukuřičném bludišti!

Kukuřičné bludiště je jednou z oblíbených atrakcí nedaleko Oberurselu. Jedná se o obrovské pole s labyrintem chodeb, které z ptačí perspektivy tvoří obrazec Asterixe s Obelixem. Taková Nazca po Německu. V labyrintu jsou i jednotlivá stanoviště s úkoly a tajenkami. Cesta bludištěm mi připomíná horor Kukuřičné děti či pohádku o Jeníčkovi a Mařence. Když prostě nevíte, co s dětmi....

Vedle bludiště stojí stodola, odkud voní párky a brambory, vyřeávají se tu dýně anebo čeká na jízdu na traktoru. V poli dokonce děti (dobrovolně!) vybírají brambory. Něco jako léto u babičky pro městské děti. Kluci si našli typickou zábavu – fotbal a já už se rychle loučím, i když bylo hodně příjemné si projet některá města a zase vidět "svoje" děti. Cestuju zpět v opačném pořadí Frankfurt – Norimberk – Praha. Se zpožděním. Žádný div.