Turecko je velice populární destinací pro letní dovolenou. Ale kdo z vás už vyrazil do Istanbulu na přelomu ledna a února? Naše němčinářka Katka Kratochvílová se o to pokusila a přivezla si s sebou nejen výbornou kávu, ale také jeden hodně netradiční zážitek.

Ještě než Martin vyrazil na zkušenou na Tchaj-wan, vzal svoje studenty na krátkou návštěvu Londýna. Pro většinu z nich to byla úplně nová zkušenost nejen proto, že se anglicky učí necelé dva roky. Hlavním lákadlem bylo vyzkoušet si znalosti získané v hodinách v praxi. "Vůbec nebyl čas řešit, co kam ve větě patří. Prostě jsem vychrlil to první, co mě napadlo. Domluvil jsem se," usmívá se Milan Gruber, jeden z Martinových studentů.

Drama to rozhodně bylo. Naštěstí ne válečné jako v podobě kultovního filmu téhož názvu, ale sehnat vhodného maskota je vždycky boj. Zvlášť, pokud máte tak specifické vysoké požadavky jako já.

"Co se jazyků týče, je Londýn ideální město pro studenty," vykládá s nadšením Kačka aubíková. "Nemusí to být ani žádní profíci, pre-intermediate by neměli problém. Všichni se bojí, že na ně v Londýně vybafne někdo s tou pravou angličtinou, ale to se nestává. Žádné květinářky z jižního Londýna! Když už je v Londýně slyšet angličtina, je to taková ta přistěhovalecká angličtina, kterou zvládne každý."

Při zmínce o drilu se někteří studenti chytají za hlavu a představují si neskutečná pekelná muka, která jsou ale způsobena pouhou nevědomostí. Jílkova drilová metoda totiž u nás úspěšně funguje už od začátku devadesátých let a studenti, kteří si dril na vlastní kůži vyzkouší, jsou pak překvapení nejen efektem, ale také skutečnosít, že se není důvod slova dril ve výuce vůbec bát.

Prvního prosince 2016 vyšel na serveru Ekonom článek s názvem Moderní výuka angličtiny naráží na zkostnatělý systém s nekvalifikovanými a špatně placenými učiteli. V článku se mimo jiné dočtete o tom, jak výuka na školách nepřipraví studenty a použití jazyka v praxi kvůli svému konzervativnímu stylu. Velkým problémem je často už jen samotný základ, tudíž gramatika, na kterém musí studenti stavět.

A právě dril funguje na gramatiku skvěle. Vytváří totiž pevné vazby, které vydrží a studenti si tak zaumatizují gramatiku. S takovým základem už je pak prostor další rozvoj znalostí a jejich praktické využití pomocí anglické konverzace. Konzervativní školský způsob výuky jsme asi všichni zažili na vlastní kůži. Trestání za to, že člověk umí něco mimo učebnici, zoufalé držení se osnov, nulová invence a vysvětlování gramatiky citováním naučných slovníků.

V článku se píše: "V českém prostředí se dosud výrazněji neuchytily kvůli setrvačnosti vzdělávacího systému, neexistenci nezávislého hodnocení učitelů i chybějící metodické podpoře začínajících pedagogů." Způsob vzdělávání ale asi ani neumožňuje jinou výuku, protože sami učitele na ni nejsou připravení. Honza Jílek v jednom starším rozhovoru pak na konto učitelů dodává: "Dokážu si snadno představit, že by se část výuky na státních školách vedla drilem. Neměl by do toho být nucen každý učitel a ti, kteří k tomu mají chuť a talent, by museli procházet důkladnou přípravou. Takže, oprava. Nedovedu si to na státních školách představit."

Vidíte, kde je problém? Muselo by se toho změnit setsakra moc, aby se z výuky jazyků stalo ve školách něco záživného a smysluplného. Samozřejmě nechci generalizovat, nemusí a hlavně to není pravidlem, protože spousta mladých a energických lektorů z fakult vychází a pouští se do předělávky školství. Bohužel převažující (ne)znalosti studentů jsou trošku zarážející. Hlavně v kontextu stále sílící poptávky po jazykově vzdělaných zaměstnancích. A nemusíme chodit ani do práce, stačí vyjet do zahraničí třeba na Erasmus nebo jen na dovolenou. Všude potřebujeme umět nějakou formu jazyka. V multimediálním světě se bez jazyků neobejdete. Stačí si třeba občas ověřit zprávu v našich médiích a zjistíte, že orignál byl úplně o něčem jiném.

A nejen proto učíme drilem. Nehodí se samozřejmě všem a do každého kurzu. Co student, to jiné potřeby, ale osvědčilo se nám se začátečníky drilovat kvůli gramatice. Pak už se přechází do komunikativních kurzů a konverzáků, kde se studenti učí využívat znalosti v praxi. A je jedno, jestli učí rodilák nebo ne. Ani rodilák totiž nenaučí, pokud neví jak.

Pokud pořád nevěříte, že dril za to stojí, projeďte si naše online lekce zdarma.

O učitelích se neustále píše jako o lidech, co si odučí to svoje a mají pak volno. K tomu dva měsíce letních prázdnin a podobně. Přitom učitelský život není žádné peříčko a o lektorech to platí dvojnásob. Naše hvězda firemní výuky Katka Holubíková se rozepsala o tom, jak takové kurzy vnímá, a co jí to přináší.

Od soumraku do úsvitu

Je pondělí, pozdní večerní hodiny. Právě si dělám přípravu na další den plný výuky. Hned ráno v sedm mám skupinku v CBI a odtud pojedu do další firmy v Hustopečích, kde na mě čekají další tři kurzy. Jako třešničku na dortu si dám večerní tříhodinovku v jazykovce, ale to je moje jediná a nejoblíbenější in house skupinka, na kterou se vždycky těším.

I ranní firemní skupinka bude příjemná. Učím tuhle skupinku už několik let a jsem tam skoro jako doma. V kuchyňce se pozdravím minimálně s polovinou firmy - současnými i bývalými frekventanty kurzů angličtiny a dám si první ranní kávu. Pak už v zasedačce v rámci small talk probereme víkendové aktivity a pomalu nastartujeme motory. Při kontrole úkolu mozkové závity jedou na plné obrátky a není to nic neobvyklého ani v takhle časnou hodinu.

Všichni ve firmě jsou zvyklí na brzké ranní starty a byli by v práci, i kdyby zrovna neměli angličtinu. Tenhle bonus si sice musí nadpracovat a z poloviny i uhradit, ale nemusí nikam cestovat a vynaložený čas i finance jsou svým způsobem i motivační. Ze zkušenosti vím, že ve firmách, kde dostanou výuku jako úplný benefit nebývá docházka zrovna pravidelná a o úkolech si můžu nechat jen zdát. 

Bez úkolů ani ránu

V jedné nejmenované firmě jsem se snažila dva roky, ale potom, co jsme první půl hodinu "zabili" děláním úkolů v hodině, protože je prostě nikdo nikdy neměl, jsem to musela vzdát a najít efektivnější způsoby, jak jim připomenout probrané učivo. Jsou ale i opačné extrémy a musím říct, že většina mých firemních studentů úkoly přímo vyžaduje a dokonce si o ně Hujerovsky napíší, když jim je někdy zapomenu poslat.

Obzvláště oblíbené jsou moje překlady, které připravuju studentům na míru tak, abych je přinutila vrátit se do učebnice ke konkrétním článkům, poslechu nebo gramatickému cvičení, které jsme dělali na hodině, a ze kterého pak vypreparuju nejzajímavější věty, pošlu jim je v češtině a chci je přeložit zpátky do angličtiny. Z nudného překladu se tak leckdy stává hon za pokladem a studenti listují učebnicí jako o život. Lektorův splněný sen!

Všichni už dobře ví, že s Translatorem si na mě nepřijdou a každý takový podvod je okamžitě odhalen a zostuzen, stejně jako například používání nechvalně proslulého firemního offline slovníku, který chrlí tak neuvěřitelné věty, že jsem zcela vážně uvažovala o sepsání knížky na základě těchto většinou doslovných překladů, nad kterými nezůstane jedno oko suché (brečím samozřejmě smíchy, nikoliv dojetím nad kvalitou překladu).

Do Hustopečí a ještě dál

Nejnáročnější na firemní výuce je jednoznačně cestování. Nejsem právě prototyp bohorovně klidného řidiče a tak proplétání se brněnským provozem a čtyřikrát týdně půlhodina až hodina na D2, na které je 80% trasy uzavřeno a vedeno jedním, či výjimečně dvěma zúženými pruhy, představují pro mé nervy těžkou zkoušku.

Na druhou stranu si nemůžu stěžovat na stereotypní práci, každá hodina je jiná a to dokonce i tehdy, když učím v jednom dni tři skupinky na stejné úrovni a podle stejné učebnice. Každá skupina je totiž tak specifická, že se nemusím bát, že bych si vyslechla stále stejné reakce na témata ke konverzaci a naopak jsem skoro vždy překvapená ba i šokovaná  - prostě co člověk, to názor.

Co student, to osobnost

To, co mě na výuce ve firmách fascinuje nejvíc, jsou jednotliví lidé, moji studenti. Jsou mezi nimi neuvěřitelně zajímaví jedinci, kteří mnohdy nečekaně rozšiřují moje obzory v nejrůznějších oborech. Například student, který se mimo svoji práci ještě živí jako forenzní specialista a pomáhá objasňovat jak došlo k nejrůznějším dopravním nehodám nebo jiný, teoretický fyzik, který mi během jedné individuální lekce nadšeně a naprosto srozumitelně vysvětlil podstatu kvantové teorie a jako bonus mě zasvětil do svého výzkumu, který se týká ohebnosti různých materiálů.

Fyzika na střední škole pro mě byla jedna velká nuda, ale tohle bylo naprosto fascinující vyprávění a navíc celé v angličtině! Mimochodem tohle je jedna z věcí, které mě taky fascinují a to, jak firemní studenti mají neskutečně detailní slovní zásobu ve svém vlastním oboru. Někdy mě tím tak oslní, že pak nemůžu uvěřit, že jim chybí některé zdánlivě základní okruhy běžné slovní zásoby, ale od toho jsem koneckonců tady a ráda jim předám své vědomosti a mnohdy se sama přiučím specifické výrazy, na které bych jinak jen těžko narazila. 

Firemní výuka je skvělá věc

Shrnuto a podtrženo: Firemní výuka je časově náročná, ale co dnes není. Nenudím se a většinou spíš nevím kde mi hlava stojí (přípravy, úkoly, informační maily, třídnice, uzavírky, kolony, zácpy a s těmi spojené otázky jako: "Panebože stihnu to??!!"). Pořád mě ale baví pomáhat lidem zlepšovat jejich angličtinu a ve firmách, kde učím už dlouho, je ten pokrok opravdu vidět! A to prostě člověka zahřeje u srdce :-)

Máte produkt. V tomto případě jazykový kurz. Jste přesvědčeni o jeho kvalitách, protože vídáte spokojené studenty i schopné lektory. Nedávno u nás byla třeba paní z Jeseníku, která si udělala na pár dní výlet do Brna, aby si mohla pořádně projet francouzskou gramatiku. Když nám pak napsala spokojený email s tím, že by chtěla přijet zase, všechny zaskočilo a překvapilo, protože Jeseník není nejblíž.

Co už víme o Indonésii? Nejprve jsme zjistili, že tam hodně muslimů a nikdo moc neřeší čas. V další části se ukázalo, že mají zvláštní jazyk i formu vzdělávání. Jsou na tom fakt bídně se zpracováním plastů a čistit řeku je tam za trest a docela o ústa. Je čas na závěrečnou kapitolu, na kterou všichni čekáme - jídlo a pití!

Jak jste trávili čas?

Z šesti týdnů jsme měli volno týden a zrovna na konci Ramadánu, kdy jsou jejich nejsvětější svátky, takže všechno bylo brutálně drahé. Letenky o 200 procent, takže výlet na Bali fakt nehrozil. Když tam můžeš za 1500, tak proč tam letět za 3500? Vyrazili jsme proto na Lombok, z něj na miniostrůvek Gili, který má asi dva kilometry na kilometr a to je ostrov přímo pro Evropany. Poslední týden bylo loučení a to jsme jeli na tři dny do Jogjakarty, což je původní hlavní město, kde se drží kultura a historie. Oficiálně si drží status království se sultánem, mají vlastní pravidla a můžou tam mít v občance i vlastní náboženství, ne jen jedno z těch dvou. Mají tam ohledně náboženství i takové nařízení, že v případě konfliktu budou lidi vyloučeni z města.

Jak tráví čas Indonésané?

Mají hodně tradičních představení a hudební nástroje, jako třeba Angklunk. Je to taková sada trubiček a v každé trubičce je tyčka, na kterou jsou dole spojené s další tyčkou a ty chřastíš tou spodní tyčkou a ono to bubnuje o ty trubičky. Jeden nástroj vydává jeden tón, takže když chceš hrát stupnici tak musíš mít těch nástrojů sedm. Nám to ukazovaly děti, které se tam hodně věnují tradičnímu umění, a ty hrály třeba na patnácti i více nástrojích. Jinak bych ale řekla, že nejvíc táhne jídlo. Je tam všude! Na každém kroku. Mají malé stánky s malým okýnkem, varnou deskou, kde to není úplně hygienické, ale co už.

Co všechno bylo na výběr?

Je tam ale dobře vidět vliv USA hlavně skrz food chains jako McDonalds, KFC, JCo, Dunkin' Donats a další, které jsem sama často neznala. U nás to není a naopak oni tam nemají malé pekárny a podobné typy obchodů. Buď jsou tam stánky na kraji ulice a jídelny s tradičním jídlem, které jedí hodně, a nebo tyhle západní obchody. Mně třeba strašně chyběl chleba, ale oni vůbec pečivo nejí. Jen zvláštní zelený chleba a nebo toasty. Když si chceš jít koupit třeba nějaký koblih, musíš právě do podobných řetězců, což já bojkotuju. Takže má potom člověk smůlu. (smích)

Nebo si chceš koupit "blbou" zmrzlinu. Člověk by řekl, že tam bude na každém rohu. Ne! Zmrzlinu nikdo nejí! (smích). Když si chceš koupit zmrzlinu, tak musíš jít do Haagen Dazs, takže jsem měla opět smůlu.

Byl to i pro ostatní takový nezvyk?

To bylo právě zajímavé u těch ostatních děcek. Byli převážně z Asie a všechno tohle znají, protože u nich to funguje úplně stejně. Třeba jedna slečna z Francie měla ale úplně stejný problém. Takže bylo těžké obhájit si to svoje stanovisko, když všichni ostatní tyhle řetězce znají a jsou zvyklí do nich chodit.

Co ty tradiční jídelny?

Vláda jim znárodnila rýži, která je prostě úplně všude! Jí taky hodně kuřat, hlavně smažený, vlastně všechno smaží. Většinou ani doma nemají troubu, vystačí si s pánví a vlastně ani moc doma nevaří, ale chodí jíst ven. Hodně jedí tofu a tempeh a dělají podobné jídlo jako naše bramboráky akorát ze zelí nebo z tofu. Hodně jedí vejce i křepelčí, které jsou tam hodně levný.

Čekal bych, že zmíníš na prvním místě ryby a plody moře.

Ryby jedí taky, ale spíš ty nasolené. Moc čerstvých ryb jsme neviděla, ale Bandung je ve vnitrozemí, takže tam těch ryb tolik není. Hodně jí pálivá jídla, i to co není pálivé vlastně je pálivé. To se snaží kompenzovat džusy z ovoce. Třeba z manga, dračího ovoce (pitahaya) a všech těchhle úžasných druhů.

Jak jsou na tom s alkoholem, když už je řeč o pití?

Jelikož tvoří velkou většinu populace muslimové, tak se tam skoro nepije. Ale dá se samozřejmě sehnat třeba pivo. To je buď ve třetince a nebo v sedmičce, ale pití je hodně drahá zábava. Jen to malé pivo stojí asi padesát korun.

Jak chutná? Dá se to srovnávat s naším pivem?

Není to úplně nejhorší, ale je to slabší než naše. Zlatá Polička. To jejich pivo se jmenuje Bintang a původně je to holandské pivo, které znárodnili, ale je o poznání slabší. Takže piješ a říkáš si: "Hmm, tak teď teda asi piju pivo…"(smích) Ale pak tam mají takovou věc, která se jmenuje Killerbeer. Je trochu do zelena a pije se po panácích.

Kdybys měla nějak shrnout celou tu zkušenost? Co sis z toho odnesla?

Je to asi nejzajímavější země, kde jsem zatím byla a zároveň místo, kam bych se chtěla vrátit. Ne nutně do Bangungu, ale oni mají tisíce ostrovů takže třeba na jeden z nich. Ze začátku to byl spíš chaos a neměla jsem ani dobrý pocit z lidí. Jakmile vidí někoho světlovlasého, nedejbože blond, tak se z člověka stává skoro atrakce. Všichni se smějí a volají na tebe a chtějí se fotit.

Na co jsem si nedokázala zvyknout, je jejich časospráva. Všechno strašně dlouho trvá a všichni chodí pozdě a všude jsou zácpy, a není problém strávit denně dvě hodiny v zácpách. Oni to sice moc neřeší, protože chill, ale pro nás je to nepříjemné. 

Když jsem přijela po těch šesti týdnech do Brna tak jsem z toho měla dlouho kulturní šok. Bylo ještě pořád léto a nikdo tady nebyl. Jdeš večer v sedm domů a nevidíš auta, skoro ani lidi. Žádný stánky s jídlem na ulici a člověk si říká: "Panebože kde to jsem?" (smích) Nemohla jsem si zase navyknout.

Celkově to ale byla vážně skvělá a jedinečná zkušenost, protože i všechno špatné mělo svoje kouzlo.

Sašu jsme opustili uprostřed Ramadánu kdesi v Indonésii. Samotnou a opuštěnou v zemi, kde se nic neřeší. Proč tam tedy byla a jaké bylo její poslání? Jak se s ním popasovala? A jak vypadá indonéské školství?

Se učit, se učit, se učit

Obnášela ta kulturní stáž pro tebe i nějaké speciální povinnosti?

Ty byly vážně vtipné. Dostali jsme na začátku info na seznamovací večeři. Říkali nám o projektu a první pravidlo bylo: “Don't be late!"  My jsme hned první den měli asi hodinu zpoždění, ale vůbec nikdo to neřešil! Když jsme jezdili pozdě i třetí týden, tak už to bylo trošku moc, ale bylo vidět, že pravidla a organizace nejsou neaplikovatelný v Indonésii. Někde ve Švýcarsku to možná funguje, ale někde v Asii fakt ne. Je to jiný svět,

Co bylo cílem programu? Na co to bylo zaměřené?

Stáž měla environmentální zaměření, protože v Indonésii mají velké problémy s plasty. Používají jich hodně a jsou druzí v žebříčku jejich produkce. Neumí je ale efektivně recyklovat nebo využít. Nejčastěji je pálí nebo všechno zakopou pod zem, protože neví, že se to nerozloží. Všude je taky spousta smogu a znečištění.

Dělali jsme na tohle téma kampaně, pak jsme Indonésany učili o různých metodách a lidi na to koukali jako na objev Ameriky. (smích) Měli jsme ještě program na školách, kde jsme pořádali workshopy, vyráběli jsme věci z plastu a ještě v jedné vesnici, nebo spíš části města, prostě takový hood, jsme dělali program, v rámci kterého jsme vyráběli odpadkové koše na tříděný odpad, uklízeli jsme tam a tak.

Takže jste trávili hodně času ve školách těmahle aktivitama?

První týden byl spíš takový otrkávací. Dozvídali jsme se, co budeme dělat a seznamovali jsme s prostředím. Druhý týden jsme měli spíš vzdělávací aktivity, chodili jsme hlavně do neziskovek, kde nás seznamovali s tím, co dělají. Pak jsem měli týden dovolenou. Pak jsme pokračovali ve škole, která absolvovala ten stejný program minulý rok a ukazovali nám, co v rámci projektu dělali a další dny nám odpadly nějaké aktivity kvůli prázdninám, takže jsme šli jeden den čistit řeku, což byl nezapomenutelný zážitek.

Strávili jsme tam asi dvě hodiny. Měli jsme s sebou šest pytlů, které jsme naplnili asi za půl hodiny na deseti metrech a to jsme jenom vybírali “dostupný odpad”. Teprve pak jsme došli k té opravdu znečištěné části, kde by nám na to nestačil ani bagr. Metrový nános plastového odpadu… Neskutečné.

Nicméně byl celkem adrenalin se k té řece jen dostat, protože jsme museli projít rýžovými poli. Chodníčky mezi poli jsou z uplácaného bahna, takže když stoupneš vedle tak spadneš do toho rýžového pole, což není úplně dobrý, protože tam jsou hadi a drží se tam různé bakterie a tak. Takže jsme prošli tím polem, došli jsme k řece a to zrovna nebyla horská bystřina. Byla dost špinavá, ale říkali nám, že je v pořádku, není kontaminovaná, ale prostě zakalená. No a aby jsme se do ní dostali, tak jsme museli slézt takový menší splav, který měl asi šest metrů. (smích) Všichni jsme špinaví od bahna. Mně se povedlo jednou nohou spadnout do bahna po kotník a nemohla jsem ji vůbec vytáhnout. Když jsme se plazili zpátky nahoru, tak jsme museli vylézt břeh a zas tam byla ta rýžová pole, takže jsem byli hned znovu špinaví. Někteří si na to dost stěžovali nebo třeba do vody ani nešli, protože se báli, že je to nebezpečné. Naštěstí jsme už pak nic podobného absolvovat nemuseli a dál jsme pracovali ve školách.

Jak vypadají jejich školy?

Jsou krásný. My jsme navštívili dvě a ty byly vážně krásný. Nejsou to obrovské budovy, kde se hned ztratíš, ale tím, že tam je teplo, tak jsou vevnitř jenom učebny a chodby jsou venku, navíc jsou všechny budovy hodně barevné. Jedna škola byla celá laděná dozelena a ta druhá byla zase oranžovo-modrá. Takže vejdeš do toho areálu a tam mají jezírko s rybami, hřiště, modlitebnu (která je vždycky všude) a budovy mají maximálně dvě patra. Vybavení je starší, dřevěné lavice a židle a počítače tam samozřejmě nemají, ale všechno vypadá moc pěkně.

Něco o výuce jsi postřehla? Jestli mají klasické předměty, nebo jestli se učí i nějak jinak, právě proto, že jsou hodně venku.

O výuce toho moc nevím, ale tím že je tam víc kultur a snaží se každou udržovat, tak mají třeba rozdělené, že ve středu přijdou v tradičním oděvu, v pátek zase musí mít všichni hidžáb, nebo třeba v pondělí můžou přijít v čem chtějí, ale mají zároveň i uniformy. Celá země má stejné uniformy. První stupeň má svoje uniformy, druhý má trochu jiné, je to odstupňované podle věku a v rámci jedné věkové skupiny mají uniformy stejné.

Do osnov mají zařazenou environmentální výchovu, mají na to samostatný předmět, ale musí ji částečně zapojovat i v ostatních předmětech. Takže třeba školství v Bandungu se hodně snaží, aby děti vyrůstaly v tom, že nepořádek, který kolem sebe vidí, není normální, a že ho můžou zlikvidovat.

Ale třeba v případě angličtiny tam některé učitelky tam mluvili hůř než my dobrovolníci. (smích) Obecně se klade důraz na původní kulturu, protože mají pocit, že jí ztrácejí. Vlastně mají jeden oficiální umělý jazyk, který je společný pro celou Indonésii, aby se všichni domluvili, ale pak mají svoje původní jazyky, kterými mluví doma a. Ve škole mají vždy jeden den, kdy celá výuka probíhá v původním jazyce, aby ho neztratili. 

Jak bys to popsala ty jejich původní jazyky? Přirovnala bys to k něčemu?
Jejich oficiální jazyk bahasa indonesia je v podstatě dost jednoduchý a je vidět, že umělě vytvořený. Nemá žádné skloňování ani časování, takže za těch šest týdnů jsem se naučila základy a pak už by to  bylo jen o rozšiřování slovní zásoby . Je tam pár gramatických pravidel, třeba přivlastňování, ale je to jednoduché. Původní jazyky jsou o dost komplikovanější, protože jsou to jedny z nejstarších jazyků na světě. Popravdě toho o nich moc nevím. Snad jen, že je těžké se to naučit i pro místní, protože struktura je úplně jiná než u bahasy.

Jak jsou na tom s angličtinou?

Děcka ve škole se jí učí, takže ty umí docela dobře stejně jako studenti v mém věku, se kterými jsem se tam potkávala. Pokud jde ale o ostatní lidi, tak ti se anglicky vůbec nedomluví.

Němčinářka a literátka Katka Kratochvílová sbírala zkušenosti během svého pobytu v Německu, kde působila jako au-pair. Tentokrát se vypravila na delší cestu nejen za německou historií, ale také kávou a především si zrušit svůj starý bankovní účet.

Jako student v Německu jsem si musela zařídit německý bankovní účet, který jsem používala během roku stráveného v Regensburgu, dalšího roku ve Frankfurtu a tři měsíce v Rakousku. Věc ryze praktická, protože spoustu věcí běžnou kreditkou v Německu prostě nezaplatíte. Bůhví proč. Němci jsou ovšem byrokraté a zrušit účet lze jen osobně a na pobočce, kde byl založen.

Zrušení účtu ovšem posloužilo jako skvělý (a vážný) důvod, proč si vzít v práci dovolenou, proč se na dva dny ohlásit u kamarádů, nahlásit návštěvu u „au pair“ rodiny ve Frankfurtu získat zpět vratnou kauci 20 EUR a utratit je tím nejlepším možným způsobem. A tak jsem vyrazila.

Norimberk a dvě tváře jeho historie

Do Německa  se dá nejlevněji dostat  několika způsoby v dostatečném předstihu sledujete akce Deutsche Bahn nebo akce u Student agency nebo využijete levných jízdenek společnosti Flix Bus. Cesta se zastávkou v Norimberku vyšla levněji, než přímý spoj. Nevýhoda? Desítky minut zpoždění. S hodinovým zpožděním z Prahy konečně vjíždíme do Norimberka. Autobusové nádraží se nachází jen kousek od hradeb, které ze všech stran obklopují městské centrum.

Volnou chůzí je to sotva 15 minut. Dávám si zavazadlo do úschovny na vlakovém nádraží, které je nedaleko a vydávám se na průzkum. Historie je tu cítit na každém kroku. Přijdou si tu na své milovníci klasické i válečné historie. Právě tady došlo k uvedení nechvalně proslulých norimberských zákonů, shromáždění nacistů na velkém stadionu, který je dodnes k vidění, nebo k poválečným procesům. Válečná historie mi naneštěstí nic neříká a tak je mým cílem je dům Albrechta Dürera, německého Da Vinciho.

Ve městě právě probíhal trh s jídlem. Francké klobásy (norimberští jsou tak hrdi na označení Franky, že se do Bavorska příliš nepočítají), pivo, víno a další místní speciality. Návštěvníci v tradičních krojích. Minu několik stánků a po turistických cedulkách se dostávám k cíli. Dürerův dům je jeden z mála, který přežil bombardování. Byl sice poškozen, ale jádro zůstává dodnes autentické. Za 5 EUR si mohou návštěvníci projít dům od přízemí až po půdní expozici. Audio průvodce je v několika jazycích, česky bohužel ne, anebo mi ho pán na kase jen nenabídnul.

Mám ještě několik hodin do odjezdu autobusu a tak se vydávám k hradu, kde pobýval i císař Karel IV. Norimberk má tedy k Čechám blíž, než by si člověk mohl myslet. Jdu pozdě, expozice právě zavírá, za vidění ale stojí alespoň zahrada. V podhradí, s výhledem na hrázděné domy si alespoň dávám kávu. Mám spoustu času, protože se dozvídám o dalším zpoždění autobusu.

Návrat do Regensburg

Hned po příjezdu do Resenburgu mě vítají Veronika a Tobi, u kterých přespávám. Jsem tak unavená, ale stačíme si chvilku popovídat. Veronika mi nabízí, abych si půjčila jedno z jejich 7 kol (kola se levně prodávají ve studentských burzách), čímž je otázka přepravy po Regensburgu vyřešena. Jízda na kole je tu  oblíbená nejen mezi studenty. Patří k nejlevnější, nejrychlejší a nejspolehlivější dopravě po městě. Hlavně v noci. Přestože je Regensburg studentské město, noční spoje tu nejezdí, poslední autobus odjíždí v 23:00. Vážně. Mnohdy tedy nezbývá, než jít po společenských akcích domů pěšky, nebo taxíkem, nebo na kole, mnohdy pod vlivem. :).

Bodem č. 1 je ono zmíněné zrušení účtu. A ejhle. S vypětím sil a s mírným uspokojením přijíždím k supermarketu přezdívaném Gheto (Gheto – Netto), který 24 h okupují podivné existence, abych zjistila, že je pobočka Sparkasse zavřená. Jako vlastník mobilu bez internetu si matně vybavuju adresu další pobočky, ve které o hodinu později účet ruším. Hurá! Splněno.

Zastavuju se v Kunst Café na Obermünstnersstraße, kouzelné kavárně a galerii v jednom. Tady dělají rozhodně nejlepší kávu v celém Regensburgu, což je co říct, protže Němci zrovna nejsou kávovým národem. Co večer? Samozřejmě pivo s přáteli. Hospoda je plná, i když je znát, že Oktoberfest v Mnichově je v plném proudu, minimálně podle nošených krojů a halasně sdílených zážitků, kolik tupláků piva kdo vypil. Nejvyšší část se někam schovat.

Frankfurt, Oberursel a moře kukuřice

Na druhý den opouštím Regensburg a vydávám se do Frankfurtu a odtud dál do Oberurselu. Po pěti hodinách v autobuse (tentokrát jen 15 minut zpoždění) opouštím Bavorsko a vjíždím do Hessenska. Frankfurt má z historie taky co nabídnout. Za války ho ale poškodilo ničivé bombardování a z historického centra stojí jen pár hrázděných domů kousek od katedrály.
Jedinečný pohled je ale večer na osvětlené moderní město, takový zmenšený New York. Z Frankfurtu nastupuju na S-Bahn a za 15 minut vystupuju v Oberurselu. Čeká na mě celá moje au pair rodina včetně psa.

Přijela jsme právě včas na oslavu šestých narozenin Felixe, kterého jsme hlídala, když mu byly tři roky. Slaví se s dalšími pěti kamarády, kteří s Felixem tvoří hodně hlučnou a, se světelnými meči v ruce, i nebezpečně divokou skupinu. A kde lépe slavit než v kukuřičném bludišti!

Kukuřičné bludiště je jednou z oblíbených atrakcí nedaleko Oberurselu. Jedná se o obrovské pole s labyrintem chodeb, které z ptačí perspektivy tvoří obrazec Asterixe s Obelixem. Taková Nazca po Německu. V labyrintu jsou i jednotlivá stanoviště s úkoly a tajenkami. Cesta bludištěm mi připomíná horor Kukuřičné děti či pohádku o Jeníčkovi a Mařence. Když prostě nevíte, co s dětmi....

Vedle bludiště stojí stodola, odkud voní párky a brambory, vyřeávají se tu dýně anebo čeká na jízdu na traktoru. V poli dokonce děti (dobrovolně!) vybírají brambory. Něco jako léto u babičky pro městské děti. Kluci si našli typickou zábavu – fotbal a já už se rychle loučím, i když bylo hodně příjemné si projet některá města a zase vidět "svoje" děti. Cestuju zpět v opačném pořadí Frankfurt – Norimberk – Praha. Se zpožděním. Žádný div.