"Nechceš na školení první pomoci?" ptají se mě holky z kanceláře. Po vzpomínce na zoufalé přednášky absolvované během let na střední s díky odmítám a doufám, že sanitku ještě zavolat zvládnu. Nedělal bych to poprvé a v jazykovce s tím už taky máme prý nějakou zkušenost. Když se na to dívám z tohoto úhlu pohledu, je vlastně dobře, že se tu chtějí lidi vzdělávat i mimo jazykovou oblast. Až to se mnu sekne, tak bude pěkné, když se mi dostane pomoc.

Pár dní na to přišla Ivica s kartou z foťáku, ať hodím fotky na Facebook, a začala si školení pochvalovat. Prý si to všichni užili a byli nadmíru spokojení. Jak může být někdo takhle paf z první pomoci? Lví podíl na úspěchu musela mít skutečnost, že dvě třetiny byly praktické a povídání sloužilo jen jako nutný doplněk. "Naše lektorka najednou omdlela. Snažila se to dávat najevo předem, že jí není úplně dobře, ale my jsme začaly reagovat, až když se složila," směje se Ivica. Kdo by se taky nesmál, z role pozorovatele to zní nadmíru zábavně. "Pak jsme si nacvičili infarkt a natrénovali krvácení." Dál jsem to bez hlasitého řevu nevydržel. Stranou se závažností situace, v tomhle podání to prostě působí kouzelně.

Pak ale začíná výčet obsahující správnou reakci na anafylaktický šok, správnou pomoc cukrovkáři, co dělat se závažně podchlazeným člověkem. To už se přestávám smát a hltám každou větu, protože většinu podobných informací jsem zatím nikde nepochytil a zjištění, že násilné zahřívání podchlazeného je vlastně největší zlo. Brrr.

Stayin' Alive

"Profík zvládá masírovat srdce tři minuty, většina lidí pak odpadne asi po třicet vteřinách. Dlouho jsem si navíc myslela, že se u toho musí dýchat z úst do úst." Další mýtus vyvrácen díky mythbusters z Učíme první pomoc. A já bych byl stejně schopný na základě jistého seriálu dělat masáž srdce podle rytmu jedné písničky od Bee Gees. Jen si tak vzpomenout, která to byla. "Masíruje se na Skákal pes, přes oves," vstupuje do povídání Katka Kratochvílová, čímž uzemní všechny přítomné.

Jak se zdá, kde školství tradičně zaostává, soukromý sektor útočí. Platí to nejen u jazykových kurzů, ale taky u těch zdravotnických. Matně si vzpomínám, že k figuríně se tehdy na střední dostal jeden člověk z třiceti. Tady měli všichni víc než dost času a ještě se doopravdy něco naučili. Klobouček týmu z Učíme první pomoc a holkám se snad splní přání a brzo si dají další kolo. Prý se zvyšuje obtížnost. Challenge accepted!

P.S.
Další fotky najdete u nás na Facebooku :)

Poklidné úterní odpoledne. Zrovna dělám online databázi materiálů pro lektory a studenty, když narážím na problém s italštinou a španělštinou. Nemluvím ani tak ani tak, a docela by se mi hodila pomoc. V tom se přiřítí italský živel jménem Katka Pavlíková, se kterou jsem se v jazykovce za těch několik měsíců zatím jen míjel. Třeba mi pomůže najít to, co potřebuju. Energie a dobrá nálada z ní vyzařuje na všechny strany a mně to nedá, abych se nezeptal, z čeho je tak nadšená.

"Hej, to bys nevěřil. Ty moje děcka přečetly první knížku. V říjnu jsem s nima začala a byli to úplní ale jako úplní začátečníci. Koncem ledna jsme začali a jsem na ně fakt pyšná, protože už to máme dočtené." Chvíli jsem vstřebával nával nových informací a hlavně Katčino nadšení a zápal, se kterým mluvila o své třídě. Přečíst knížku pro začátečníky, která je postavená jen na jednoduché slovní zásobě a gramatice sice nezní až tak úžasně, ale když si vezmu, že s italštinou začali jen chvíli před tím. Já byl ve svých začátcích s francouzštinou rád, když jsem se dokázal představit nebo něco málo napočítat a pojmenovat.

Katka je nadšením bez sebe a pochvaly směrem ke studentům se vůbec nezastavují, tak nechávám materiály stranou a poslouchám. "Ono je to tak namotivovalo, že se sami od sebe hlásili o další kapitolu, když jsem na to náhodou zapomněla. A pak třeba začnou vytahovat slovíčka, co jsme vůbec neměli v učebnici. A já na ně, kurňa, odkud to máte? No přece z té knížky, Kači!" To už se začínám usmívat taky, protože jinak to v Katčiné blízkosti ani nejde. Navíc mám najednou pocit, že bych s klidem přečetl podobnou knížku taky, i když vlastně italsky vůbec neumím. Ten nápor motivace je odzbrojující.

Katka pokračuje a vypráví, jak si studenti s nadšením brávali knížku i domů, kde z ní dokonce dělali nějaká cvičení. Zkouším si představit sám sebe v pozici studenta, který by se těšil na domácí úkol nebo nějakou práci navíc. Je to docela humorná představa. Na druhou stranu když člověka něco chytne, vlastně to vůbec nebere jako nějakou povinnost. Třeba se u toho i odreagují, co já vím. On ten pocit, když si online odklikám test a hned vidím dobrý výsledek, dělá hodně. Říkám si ale, že bez někoho jako Katka, kdo mě tím směrem dokáže správně popostrčit, bych se asi neobešel.

"Víš, co je ještě super motivace? Nosím jim za odměnu do hodiny papíry s nadávkami v italštině." Tohle bych nečekal. Když se nad tím ale zamyslím, měl jsem jednoho angličtináře Brita. Ten mi říkal, že jako první v češtině uměl říct slivovice a nadávat. Vůbec by mě ale nenapadlo, že to bude někdo učit - boží. "Nejlepší je, když to pak musím před třídou začít překládat. To pak lítají vulgarity na všechny strany. Děcka se na to ale vždycky těší. Během pauzy si třeba sednout s papírama a začnou si vzájemně nadávat. Jako praví Italové." To už nevydržím a začínám se nahlas smát spolu s Katkou. Ta představa dospěláků schovaných za papíry odříkávajících nadávky nemá chybu.

Ještě si pak chvíli povídáme o tom, jak Katka plánuje zkoušet dávat podobné knížky pro začátečníky i v dalších kurzech, a že doufá, že se z toho stane pravidlo. Určitě jí budu držet palce a brzo se půjdu na její hodinu i sám podívat. Mám teď aspoň zase o něco větší motivaci pro sebe, abych dodělal databázi s materiály. Bez spokojených lektorů by to tu nebylo ono.

Zakladatel JŠ Jílek Jan Jílek

Zakladetel Jazykové školy Jílek se už učení příliš nevěnuje, ale přesto zůstává neustále v obraze a na dril vzpomíná jako na něco až mystického, jak sám říká. Slova jako osvěžující, energický nebo zábavný pak podle něj vystihují základní podstatu drilové metody, kterou musí každý zažít na vlastní kůži, aby ji dokázal náležitě ocenit. „Návštěva dobrého drilového kurzu je jako jít na koncert virtuosa.“

Bylo pro tebe náročné začít učit drilem? Spousta lektorů říká, že ze začátku je to docela vyčerpávající.

Předtím jsem angličtinu neučil, byla to moje první technika - a moc se mi líbila, protože dokonale využívá čas, nedovolí trapné a nudné prostoje, naplno vytíží učitele i studenty, generuje energii a dobrou náladu. Ve srovnání se všemi těmi prodrbanými hodinami angličtiny, na něž jsem chodil od svých 11 let, to bylo skutečně nesmírně osvěžující.

Jaké byly začátky s výukou? Co tehdy říkali na dril první studenti?

Studenti bez rozdílu milují dril, když ho učí dynamický lektor. Člověk se smyslem pro humor, s citem pro potřeby jednotlivého účastníka. Lektor, který zná prakticky všechna pravidla a využívá jich. Ze začátku jsem současně psal a korigoval učebnici a učil z toho polotovaru. Do hodiny jsem přinesl vždycky novou dávku listů a jelo se. Můj velký vzor Láďa Nepustil tomu říkal "průzkum bojem". Nejsem příliš sebevědomý, takže jsem zřejmě inspiroval spíš podporu než odpor. Studenti byli nadmíru laskaví, co se týká mých počátečních zmatků. Byl jsem jim za to vděčný. K získání jistoty a elegance v učení drilem potřebuje lektor po zaškolení odučit aspoň dva celé jazykové kurzy.

Všiml sis, jestli se nějak od tvých začátků dril změnil? Měl by se nějak měnit?

Podání drilu má být velmi osobní. Každý lektor se musí snažit být sám sebou a přitom dodržet pravidla a vyvarovat se chyb. Lektoři si sami vybírají věty, které drilují, jen podle obecných pravidel. Výsledný efekt musí být autentický, spontánní. Určitě ne mechanický a hlavně ne nudný. Existují lektoři šťavnatí a lektoři sušší a pedantičtí a samozřejmě něco mezi tím. Pokud jsou dostatečně sami sebou, budou je studenti milovat. Být autentický je pro mnohé docela těžké, ale dá se to trefit. Člověk k tomu může najít odvahu při dobrém vedení supervizora. Vlastně si myslím, že dobrý dril se nemění.

Dokážeš si představit, že by se drilem učilo i na státních školách?

Dokážu si snadno představit, že by se část výuky učila drilem. Neměl by do toho být nucen každý učitel a ti, kteří k tomu mají chuť a talent, by museli procházet důkladnou přípravou. Takže, oprava. Nedovedu si to na státních školách představit :-)

Jak se na dril díváš ze své pozice psychologa a osobnostního kouče?

Účastnit se drilového kurzu prezentovaného talentovaným a zkušeným lektorem je opravdu senzační, vysoce uspokojivý zážitek. Něco jako jít na koncert virtuosa. Učitel musí do výuky vložit skutečně vše. Je to velký výdej energie, protože vše musí probíhat ve správném tempu, se změnami dynamiky, které motivují účastníky k výkonu, okořeněno správnou dávkou humoru, originality, vlídnosti i drsnosti. Kombinace všeho strhne účastníky k nadšené spolupráci, soutěživosti, smíchu a radosti ze svého vlastního zapojení. Stejně jako k údivu nad svými nečekanými vlastními schopnostmi a vlastním výkonem.

Je to vrcholný zážitek mistrovství pro lektora i pro účastníky. Výsledkem je nadšení a opojení. Fakt!

Proč bys lidem dril doporučil?

Právě pro ten skoro mystický zážitek z perfektní výuky. Kdo to nezažil, ani si to nedovede

představit.

Neříkal sis někdy, že se zase vrátíš k učení?

Naposled jsem učil před lety v týdenním kurzu, kdy jsem trénoval společným učením v tandemu (další 'průzkum bojem'). Byl to nesmírně nadaný budoucí lektor, kterého bylo třeba rychle připravit na vlastní výuku. Studenti i my dva jsme si to nádherně užili v hodinách i po nich v hospodě. Ach to bylo pěkné! Ano, to by se mi líbilo, ale až bude nejhůř a budou muset nacválat blaničtí rytíři. :-)

Jazyková škola Jílek každoročně sponzoruje několik plesů, které se v Brně pořádají během vytíženého února a března. Letos jsme se zúčastnili čtyř akcí, z nichž největší byl bezesporu ples s latinskoamerickou tématikou Fiesta del Baile.

Rádi bychom se s vámi podělili nejen o fotky, které můžete najít hlavně na facebookovém profilu JŠ Jílek, ale také o krátké dojmy od lektorek Zuzky a Marušky, které nás na plesech reprezentovaly :) Kde jsme tedy letos všude byli?

Ples FRRMS 2016 - Ice&Fire

Jako první byl na řadě tématický ples  pořádaný Fakultou regionálního rozvoje Mendelovy univerzity. Velice zdařilá akce, ze které máme spoustu krásných fotek. Šťastná výherkyně si odnesla pětitisícový poukaz na libovolný jazykový kurz.

Fiesta del Baile 2016

Jílkovskou zástupkyní na velkolepém plese s v brněnském Boby centru byla španělštinářka Zuzka, která si celou akci nemohla vynachválit. My se jí vůbec nedivíme. Stačí se jen podívat na úžasné fotky a dech beroucí show, která celý ples doprovázela. Však posuďte sami přímo na profilu organizátorů.

XXI. Ples farmaceutů

Třetím v pořadí byl již dvaadvacátý ročník plesu farmaceutů, kde jsme s velkou hrdostí vyvěsili náš velký banner a opět i zde jsme přispěli poukazem do tomboly. Že to byla pěkná podívaná si můžete ověřit ve fotogalerii u samotných farmaceutů :)

XIX. Reprezentační ples filozofické fakulty

Z řad studentů Masarykovy univerzity se k nám dostala nejedna posila lektorského týmu JŠ Jílek. Výjimkou není ani angličtinářka Maruška, která se zúčastnila plesu ve stylu Antiky. A jaké to bylo? "Byla moc fajn akce. Měli všechno dobře zorganizované a krásně vyzdobené. Všechny dekorace byly sladěné do antické tématiky. Navíc se o nás skvěle postarali. Dostali jsme VIP loži, odkud jsme měli perfektní výhled. Hned bych šla znovu," líčí s úsměvem Maruška. Na ostatní fotky se můžete podívat našem Facebooku nebo na profilu Nadačního fondu studentů FF MU.


Pokud byste měli zájem o sponzoring vaší akce, neváhejte nás kontaktovat a domluvíme se.

Vyhrajte slevu na víkendový kurz

S blížícími se Velikonocemi jsme pro vás připravili tématický kvíz. Všichni jeho účastníci budou mít šanci vyhrát slevu na kterýkoliv dubnový víkendový kurz v Jazykové škole Jílek dle vlastního výběru.

 Můžete se těšit na několik kurzů angličtiny a italštiny nebo také němčinu, francouzštinu a španělštinu. Vybere si opravdu každý.

Víkendové kurzy v Jazykové škole Jílek jsou skvělé z mnoha důvodů:

• seznámíte se s drilovou metodou, naší školou a lektory
• víkendové kurzy jsou ideálním startem do studia nebo osvěžením již získaných znalostí - nakopnout vás svou energií!
• jsou vhodným doplňkem studia nejen pro naše studenty
• garantujeme, že si uděláte jasno v gramatice

Soutěž skončila. Děkujeme všem účastníkům a vítěze budeme kontaktovat.

 

V první části rozhovoru jsme si s Martinem povídali o tom, jak se do chrámového komplexu nedaleko Čennaí vůbec dostal a co taková cesta obnáší. Zajímá vás, jak se žije v posvátném tichu mezi lidmi na jiné úrovni uvědomění? Čtete dál!

Jak vypadal klasický den v chrámu?

Hned na začátek je potřeba zmínit, že jsme každý den nechodili přímo do chrámu. Bylo to jen jednou dvakrát do týdne. Klasický den začínal vstáváním kolem šesté hodiny, což nám to vůbec nevadilo, protože jsme měli meditační schůzky, které se konaly většinou venku. Bylo to úžasné, protože zrovna vycházelo slunce a bylo tam moc příjemně. Následovala přestávka na jídlo, pak přišel jeden z Dásas, což je něco jako učitel nebo mentor. Jsou to lidé, o kterých se říká, že jsou na mnohem vyšším stupni procitnutí, jsou mnohem víc uvědomělí.

Každý den měl jiné téma a Dásas nás učili základní věci o životě. Potom večer byla další společná meditace spojená se zpíváním manter, s tancem, s relaxací. Potom jsme byli už všichni za celý den tak vyšťavení, že kolem deváté už jsem většinou chodíval spát (smích), abych se v šest vzbudil.

Jak jsi trávil čas, když jste zrovna neměli naplánovaný program?

Přestávky se daly vyplnit rozjímáním. Já jsem je poctivě vyplňoval spaním. (smích) Je to neuvěřitelné, ale asi to bylo cestováním a místem, kde nebylo potřeba nic jiného dělat. Jen přemýšlet nad tím, co říkali Dásas.

Co tě z jejich povídání nejvíc zaujalo?

Na každý týden a měsíc mají jiný program a vždy mění to, o čem mluví, respektive co učí. Všechno to spolu ale úzce souvisí. Já jsem tam byl na dva týdny, které se věnovaly naplnění sebe sama. O tom byly všechny lekce. Dost mi v hlavě utkvělo povídání o všeobecných pravdách, podle kterých se často ani nechováme. Třeba to, jak si něco přát. Když si chceme něco přát, tak je důležité, abychom už při tom přání jsme se cítili tak, že už se přání splnilo. Mozek je pak nastavený na dojem, že už to má, a spíš se nám přání splní.

Případně když jsme mluvili o vztazích, tak nám říkali, že vztahy jsou vlastně nejdůležitější součást lidského života, protože jsou všude kolem nás. S partnerem, rodiči, se zemí, s prací. Měli jsme tam jednu celou jednu lekci a meditaci věnovanou myšlence, že nejdůležitější vztah by měl být s našimi rodiči, a že pokud ten není v pořádku, bude se to neustále vracet.

Dostali jste se i mimo chrám?

Jednou jsem měl možnost zúčastnit se posvátného rituálu jménem Homa nebo Fire Ritual. Vyrazili jsme pod vedením Dásas do lesa označovaného za velice posvátný, kde se takové rituály konají už několik set let. Traduje se, že dobří duchové zesnulých mnichů tam stále jsou a dodávají lidem pozitivní energii.

Šli jsme asi dvě hodiny. Bylo to uprostřed lesů někde v horách. Když jsme dorazili na místo, posedali jsme si do tureckého sedu, měli jsme před sebou miniaturní hranici, ghí, což je indický olej, na kterém se tam všechno dělá. Založili jsme oheň a Dásas začali řídit rituál. Odříkali jsme modlitby, zpívali mantry, pálili jsme kytky, jídlo a obětovali vodu, protože k božstvu by se mělo chovat tak, jako kdyby to byl host v našem domě. Chovají se k nim prostě jako k lidem. Obětovali jsme jim i další věci a při modlitbách jsme do ohně házeli mince nebo jídlo. Cílem rituálu byla finanční prosperita v životě, takže já jsem za vodou. (smích)

Jak fungovalo stravování?

Stravování bylo fantastické, skoro jako v hotelu. Švédské stoly, vegetariánské jídlo a všechno bez glutamanu. Bývalo to tam prý dřív dost strohé, ale my měli na výběr třeba panýr s  různými omáčkami, spoustu různých salátů, fazole, nudle, výborné polévky, indický chleba nan.

Nevadilo ti posvátné ticho?

Posvátné ticho se dodržuje z toho důvodu, že když tam jsi, máš se co nejvíc ponořit do sebe a máš vnímat hlavně sám sebe. Povídání si s ostatními tě rozptyluje stejně, jako když píšeš email nebo čteš knížku. Chtějí tam dosáhnout toho, aby člověk byl sám se sebou. Ticho se muselo držet skoro nonstop, jen na konci týdne se to uvolnilo asi na pět hodin, což je období, kdy tam střídají návštěvníci.

Mluvili s vámi Dásas i mimo meditace?

Probírali s námi témata na „hodinách“ a potom měl každý Dásas na starost určitou oblast světa. A jelikož jsem byl ze střední Evropy jediný, měl jsem přiděleného vlastního. Jednou jsem dostal možnost ho navštívit a na cokoliv se zeptat. Poprvé mimo všechny ty hromadné akce. Jednou se mi to opravdu podařilo, protože málokdy mají doopravdy čas. Je skvělé si s těmi lidmi povídat, protože z nich vyzařuje neskutečná moudrost, pokora a hlavně klid. Úžasné s nimi strávit i jen pár minut.

Po dvou týdnech – chtělo se ti pryč?

Chvíli bych tam asi ještě zůstal, ale domů jsem se už vlastně taky těšil.

Jaký to v tobě zanechalo dojem? Jak ses cítil, když jsi odcházel?

Cítil jsem se po té duchovní stránce určitě jinak, hodně jsem se toho naučil. Šel jsem zpět s tím, že věci se hodí daleko míň hrotit, a že se dají dělat věci daleko klidněji. Celkově jsem se cítil odpočatý. Čas se mi tam zastavil a měl jsem pocit, že jsem tam strávil aspoň rok. Nebylo to tím, že by se to táhlo nebo to bylo nudné. Bylo to neskutečně příjemné, tady se mi zdá, že ten čas utíká a nedá se zastavit.

Chtěl by ses tam vrátit?

Určitě. Možná bych jel v létě a spojil bych to s dalším cestováním. Každopádně vím, že jsem tam nebyl naposledy.

Kdybys chtěl někomu podobnou cestu doporučit – co bys řekl?

Vždy tam člověka něco přitáhne. Většinou jsou tam lidé, co mají velké problémy nebo smutek. I když jsou skeptici, vyzkoušejí to. Je to neskutečné, protože díky těm procesům se dá proniknout do špatného pocitu nebo smutku a dostat ho ze sebe. Oni tě nutí se k tomu všemu vracet, ať chceš nebo ne, vyhrabat to všechno, povrtat se v tom a dostat to ven. Krásné na tom je, že už se to pak nevrátí. Takže jestli máš nějaký problém, je to přesně pro tebe. Dostat to ze sebe. Takových lidí tam byla naprostá většina.

Koncem roku 2015 jsme se zúčastnili soutěže o zajímavou zakázku. Společnost Infosys vlastnící dvě pobočky v České republice vypsala konkurz pro jazykové školy. Jeho cílem mělo být naučit zaměstnance rozpoznávat a pracovat s přízvuky v angličtině. Netradiční zakázku jsme po konkurenčním boji získali a rádi bychom se podělili o zkušenost, kterou získali naši lektoři  Dave a Michal. Druhý jmenovaný se námi podělil o svoje zážitky.

Michal Vojkůvka

Jak bys popsal Infosys?
Infosys je společnost, která zaměstnává především cizince a věnuje se například outsourcingu nebo bussiness a IT consultingu pro celý svět. V Infosysu potřebovali někoho, kdo už tak schopné mluvčí dokáže naučit rozpoznávat, případně i používat, nějaký přízvuk. Konkrétně takový, který by byl pro telefonisty na druhé straně snadno srozumitelný a působil dostatečně profesionálně.

Jak dlouho kurz trval?
Střídali jsme se tam napůl s Davem, protože požadavky byly pět dní v týdnu, dvakrát jeden a půl hodiny. Já chodil většinou ráno, Dave odpoledne. Měsíc jsme se takhle střídali v jedné skupině a kromě toho jsme měli ještě pár jednorázových lekcí.

"Byla to jedinečná zkušenost"

Jaké bylo složení skupiny?
Pokud bych to vzal genderově (smích), tak jedna slečna a asi deset pánů. Jinak to byl průřez různými kulturami, což byla výborná zkušenost. Měli jsme tam Bolivijce, slečnu ze Zimbabwe, Rumunce, Francouze, Španěla, pár Finů. Všichni měli perfektní angličtinu, slušné přízvuky, ale pořád se nacházelo něco nového, co se dalo probírat. Vesměs byly samotné požadavky na přijetí do firmy velice vysoké, pokud jde o jazyky. Nutností byla plynulá angličtina na minimálně úrovni C1, což není úplně triviální angličtina.

Jakým způsobem se dá vyučovat přízvuk?
To byla otázka, kterou jsme si s Davem pokládali (úsměv), protože tohle byla velice specifická výuka jak na požadavky, tak na vedení výuky a také vzhledem k časovému presu. Přízvuk jsme vyučovali pomocí videí, audioukázkami, ale samozřejmě i teorií, která pomáhá s fonetikou. Třeba listy, na kterých jsou fonetické přepisy a studenti se učí jednotlivé zvuky. Trénovali poslechy se záznamy nejrůznějších rodilých mluvčích. Nejen z Ameriky a Británie, ale i z dalších zemí, kde je angličtina první nebo druhý úřední jazyk. V neposlední řadě jsme používali materiály z Cambridge kvůli takzvané RP angličtině, kterou jinde nezaslechnou. Hodně záleží na předchozích zkušenostech s jazyky, jestli má student hudební sluch.

Jak na tom byli po kurzu studenti?
Pokrok byl vidět prakticky bez výjimky. Testovali jsme to tak, že jsme na začátku kurzu chtěli po studentech přečíst jeden text a jakmile kurz skončil, tak dostali úplně stejný text, který obsahoval ty nejnáročnější věci a největší chytáky, se kterými se v angličtině můžou potkat. Tím pádem i netradiční způsoby výslovnosti. To se všem podařilo a někteří se dokázali naučit i různé přízvuky navzdory těm vlastním vrozeným. Pokrok byl vidět na každém jedinci zvlášť.

Jak kurz hodnotíš z pozice lektora?
Byla to neuvěřitelně zajímavá zkušenost. Zájem o kurz ze strany studentů rozhodně pomáhal, spousta z nich si odnesla po měsíci krásný britský přízvuk, na který my studujeme několik let. (smích)

Jak jsi vlastně přišel ty ke svému britskému přízvuku?
Můj přízvuk je zajímavá věc, protože na anglistiku jsem nešel jako anglista, ale spíš jako fanoušek historie. Vlastně teprve ve druhém ročníku na vysoké jsme měli specializované předměty včetně fonetiky. V té době jsem se začal víc zajímat o správnou britskou výslovnost, k čemuž mi pomáhal i zájem o tradiční britské seriály a zkušenosti s muzikou. Snadněji jsem pochytával výslovnost a pak už to šlo samo.

Máš svůj oblíbený přízvuk?
Dobrá otázka. (smích) Nejradši mám asi skotský a irský, které jsou oba velice specifické. Nicméně skotský asi přece jen vede.

Pokud máte i vy zájem o výuku přízvuku, neváhejte nás kontaktovat.

Cestovatel Martin pocítil po dlouhé době volání Indie. Tentokrát se rozhodl vyrazit do jižní části, kde strávil dva týdny v chrámovém komplexu pod dohledem místních Dásas - mentorů. Odtržení od civilizace byl pro něj netradiční zážitek, o který se chce alespoň krátce podělit.

Jak dlouho jsi plánoval cestu?

Plánoval jsem ji asi půl roku. Vedla mě k tomu moje záliba v cestování s batohem na zádech, přičemž tentokrát dostala přednost duchovní cesta. Indie je podle mě velice spirituálně založená země a já se rozhodl, že nechám batoh doma a pojedu vyzkoušet něco úplně jiného

Takže to nebyla tvoje první cesta do Indie?

Ne, byl jsem tam před dvěma roky. To bylo tenkrát v severní části Indie, přesně takový výlet s batohem na zádech, cestování vlaky, přespávání kde to zrovna šlo.

Kam přesně ses vypravil tentokrát?

Vyrazil jsem na jih Indie do města Čennaí, kde žije víc než čtyři a půl milionu lidí. Asi tři hodiny cesty od Čennaí se nacházel chrámový komplex, ve kterém jsem celou dobu byl.

Proč ses rozhodl vyrazit do indického chrámu mimo civilizaci?

Přes mou mámu, která tam už párkrát byla a moc se jí tam líbilo. Jezdí tam pravidelně a já jsem dospěl k názoru, že už jsem asi ve věku, kdy bych to rád taky zkusil. Zájem o cestování a hlavně o Indii mám asi po ní.

Na jak dlouho to bylo?

Celkem mi to i s cestováním zabralo tři týdny, přímo v tom komplexu jsem byl dva týdny. Za pobyt na místě se ale něco platí, protože tam máš kde spát, platíš si jídlo a samozřejmě něco stojí i letenka je na tvoje náklady, plus ten taxík. Vychází to kolem tisíc euro.

Co bylo po příjezdu do chrámu?

Když jsme dorazili do komplexu, chtělo to napřed vyřešit nějakou povinnou administrativu, ale úplně napřed jsem se nějak dostal do svého pokoje. Jako první jsem si šel na chvíli lehnout a okamžitě jsem asi na čtrnáct hodin usnul. Další den už probíhala registrace, provedli nás po komplexu, ukázali nám, kde se můžeme najíst. A pak už to šlo samo.

"Pobyt v chrámu je neskutečný. Díky všem procesům se dá proniknout do špatného pocitu nebo smutku, a dostat ho ze sebe. Ta úleva je nepopsatelná."

Kolik tam bylo lidí?

Celkem tam mohlo být asi sto lidí. Měl jsem informace, že to je ale dost málo, protože to bylo hned po Novém roce a to se málokomu chce hned létat. Velká skupina Číňanů, Malajsijci, Němci, Švýcaři, a pak třeba lidi ze španělsky mluvících zemí jako třeba Chile a pak tam bylo asi pět Američanů.

Když jsem měl možnost, tak jsem si i popovídal se spolubydlícími z Evropy, ale velice rychle jsme toho museli nechat, protože v chrámu se drží takzvané posvátné ticho (sacred silence).

Jaké bylo prostředí?

Komplex byl obrovský. Neskutečné zahrady a trávníky. Budovy byly postavené vyloženě jen na ubytování, rozdělené podle indické tradice na muže a ženy. Byla tam jídelna, pár meditačních místností na volný čas, kde se taky drželo posvátné ticho, a v samotném středu byl ten obrovský chrám. Dá se říct, že na indické poměry bylo všechno velice luxusní. (smích)


Život v posvátném tichu je nezvyklý. Svět kolem vás se zastaví a všechno vnímáte úplně jinak. Troufli byste si na několik týdnů odložit všechny moderní výstřelky a věnovat se jen sami sobě? Jak se s tím vypořádal Martin se dočtete v druhé části!

Poctivě se připravujete, po nocích biflujete gramatiku a ráno si opakujete slovíčka. Pak dojde na vaše první reálné setkání s rodilým mluvčím a z vás vypadne jen stydlivé: "Hi...," a dál se už nedostanete. Důležité je nevěšet hlavu a zkusit to jinak.

Nebojte se mluvit

Už od začátku by si studenti měli zvykat na myšlenku, že nikdy nebudou umět všechno, stejně jako učitel a budou muset umět vyjádřit to, co chtějí, s omezenou slovní zásobou i gramatickými znalostmi.

Účinek konverzačních kurzů na sobě poznávají každoročně desítky studentů, kteří se chtějí zlepšit v mluvení. Konverzační kurzy se zaměřují na praktickou aplikaci vašich znalostí. "Díky tomu budete připraveni čelit všem nástrahám cizojazyčné komunikace," říká lektor Michal.

Chtít se učit jazyk jen přes gramatiku je sice zajímavý nápad, ale bez praktického využití nejsou získané znalosti zdaleka tak efektivní. Konverzace si žádá úplně odlišný přístup než výuka gramatických pravidel drilovou metodou. Zkuste si to na chvíli představit.

Ideální doplněk studia

Usadíte se v příjemné učebně s malou skupinkou stejně naladěných lidí. Odložíte učebnice a začnete si povídat, jako kdyby se vůbec nejednalo o výuku. Je jedno, jestli jsou kolem vás spolužáci z kurzu nebo angličtináři samouci, kteří se chtějí potrénovat. Spojení malého počtu studentů a příjemné přátelské atmosféry bez klasických učebních postupů pomáhá.

Konverzační kurz v Jazykové škole Jílek naplno využívá veškeré vaše získané vědomosti v praxi a připraví vás na nejeden zahraniční pobyt.  Díky konverzačním kurzům se podobně jako v drilu zbavíte ostychu mluvit a pokud u jazyka vydržíte, budou semestr od semestru lepší, samostatnější a sebevědomější.