Jak dlouho sis Irska užíval?
Všehovšudy 12 dní, i s příletem a odletem. Polovinu času jsem strávil v Dublinu a tu druhou v Galway, což je úplně na západě v galské oblasti, kde angličtina funguje až jako druhý jazyk. Celá oblast kolem Galway se navíc vyznačuje i tím, že ani rodilí mluvčí z Irska tam nerozumí angličtině.
Proč sis vybral Irsko?
Zajímá mě anglická kultura a zároveň jsem jako velký milovník přírody chtěl někam, kde se to všechno pojí. A řekněme si upřímně, o Anglii to zrovna dvakrát neplatí. Irsko ale vypadalo lákavě a už tam bylo pár známých a kamarádů, kteří mi to doporučovali. Tak jsem se sbalil a vyrazil si to všechno projít a prohlédnout na vlastní oči. Zajímalo mě, z kolika procent jsou fotky irské přírody upravené ve Photoshopu. Naštěstí je krajina původní. (smích)
Začal jsi Dublinem nebo přírodou okolo Galway?
Dublinem. Je to zajímavé, ale Dublin mě ze všech těch navštívených míst zaujal bezpečně nejvíc. I když nejsem městský typ, zaujalo mě, jak dokázali skloubit moderní a původní architekturu. Vedle megalomanských staveb bylo vidět malé zapadlé uličky klikatící se městem, cihlové baráčky a jejich impozantně natřené dveře. Každé mají jinou barvu. Žluté, černé, zelené, fialové. Měl jsem to navíc zpestřené tím, že zrovna v době mé návštěvy se v Dublinu pořádal průvod Gay Pride. Barvami to hrálo úplně všude. (smích)
Strašně se mi taky líbilo v Temple Baru, což je historická část Dublinu, ve které je jedna malá hospůdka vedle druhé spolu s neuvěřitelným počtem pouličních hudebníků a dalších performance artistů. Bylo to asi poprvé, co jsem viděl na ulici metalovou kapelu s bicíma a aparaturou. Nejlepší na tom bylo, že kolem stálo plno lidí. O sto metrů dál zase vystupoval někdo další a po sto metrech zase někdo. Muzikanti, kouzelníci. Neuvěřitelně to tam žilo.
Když už jsi zmínil hospůdky, vyzkoušel jsi irskou kuchyni?
Ochutnal jsem několik jejich piv a jídel, a jelikož Dublin je město piva Guinness, tak jsem samozřejmě ochutnal je. Musím říct, že jsem dlouho nepil lepší pivo. Srovnávat je s k nám dováženým snad ani nejde. Vtipné ale je, že průměrně pivo vyjde na čtyři pět euro za půllitr. Na nějaké větší popíjení piva to bohužel není.
Pokud jde o jídlo, hned po příjezdu jsem si vyzkoušel full irish breakfast, která je prakticky stejná, jako anglická. Párečky, slanina, vajíčko, fazole, grilované rajče a na závěr Black a White pudding. O poznání zajímavější to bylo v Galway, kde všechno žije rybařinou. Jednou jsem ochutnal a už jsem u ryb zůstal, protože lepší jsem ještě nikde nejedl.
Většinou v celém Irsku platí, že se nic nedováží a všechno je místní. Třeba do padesáti kilometrů od restaurace, takže servírovali jen ten den nalovené ryby. Měl třeba fish and chips z tresky. Filet byl tak velký, že by snad nakrmil i větší rodinu! (smích) K mému zklamání ale skoro nepoužívají česnek a celkově moc nekoření, ale zase mají brown sauce, což vůbec není špatná věc. Nakonec jsem ještě vyzkoušel místní chowder, což je takový typ hutné polévky. Tahle byla z rybího masa rozmixovaného na polévkovitou kaši. Nevěřil bych, že něco takového bude tak vynikající. Navíc to člověka doopravdy zasytí.
 |
| "Máš v sobě angličtináře?" |
To mě všechno čekalo až v okolí Galway. Obecně je většina zajímavých míst a nejznámějších památek na západě Irska. Do té oblasti připluli někdy kolem roku 850 Vikingové a založili Galway. Je to vlastně velké přístavní město a stalo se z něj centrum galské kultury. Navíc Galway není jen město, ale jmenuje se tak celé hrabství, které stojí za to projít.
Zmínil bys něco konkrétního?
Byl jsem třeba na Dunguaire Castle, což je nejfotografovanější hrad v Irsku, ale pro mě to bylo trošku zklamání. Je to hrozně malinkaté, jedna věž, jedna místnosti, ale co může být zajímavé - dá se tam objednat banket. Prostě si hrad rezervuješ a jdeš tam na hostinu. Co mě ale dostalo, bylo okolí. Všude úžasná zeleň a příroda. Jen člověku nesmí vadit, že může zmoknout až desetkrát za den. (smích). Zajel jsem se taky podívat na Cliff of Moher, kde se točila část šestého Harryho Pottera. Je tam jedna rozhledna, kterou používali jako maják už první osadníci. Pak jsem chtěl do nejnavštěvovanějšího národního parku, ale tourbusy jsou neskutečně drahé a nejkratší trasy jsou šedesát kilometrů a jako bonus se tam nesmí stanovat.
Nevyjel jsi náhodou na cesty s batohem?
On je problém, že se může stanovat jenom na veřejném prostranství a na to jsem spoléhal. Jenže v Irsku je všechno soukromý majetek. Louky i lesy jsou obehnané ostnatým drátem a za porušení zákazu se platí vysoké pokuty. Irové jsou hrozně ochranářští. Mají svoje zvířata na svých pozemcích a ty máš smůlu. Na druhou stranu jsou hodně přátelští, když se zrovna nechceš usadit na jejich louce.
Takže Irové ti byli sympatičtí?
Rodilých Irů jsem pár potkal, bavil se s nimi a byla to zajímavá zkušenost. Řešili jsme třeba systém školství, který je u nich úplně o něčem jiným. Není vůbec zvykem jít hned po střední na vysokou. Pro univerzity se Irové rozhodují třeba až kolem sedmadvaceti nebo třiceti let. Školství je u nich zdarma a mají tak čas si vyzkoušet, co je vlastně baví, a co chtějí dělat. Pak si jen dodělají školu. Není jako u nás, kdy v šestadvaceti končíš a musíš stihnout všechno do té doby.
Bavit se s Iry ale dá jenom v případě, že jim není přes padesát.
Měl jsi problémy s jejich přízvukem?
V Dublinu to bylo v pohodě. Na západě to bylo horší. Hned po příjezdu do Galway se před tebou objeví obrovské informační centrum. Řekl jsem si, že nebude od věci podívat se dovnitř. Bylo tam pár lidí a u jednoho okýnka nikdo. Brzo jsem pochopil proč. Pánovi mohlo být tak šedesát, a když jsem se ho zeptal svým britským přízvukem, co a jak by mi doporučil, ozvala se nesrozumitelná změť zvuků. Trvalo dlouho se s ním na něčem dohodnout, a musel jsem ho často prosit, aby mluvil pomalu a opakoval věty, ale nakonec jsem odcházel spokojeně s několika brožurami. (smích) Zážitek k nezaplacení.
 chlubit malebné Irsko, kam ...){kind=link}
0 komentářů:
Okomentovat