Co už víme o Indonésii? Nejprve jsme zjistili, že tam hodně muslimů a nikdo moc neřeší čas. V další části se ukázalo, že mají zvláštní jazyk i formu vzdělávání. Jsou na tom fakt bídně se zpracováním plastů a čistit řeku je tam za trest a docela o ústa. Je čas na závěrečnou kapitolu, na kterou všichni čekáme - jídlo a pití!
Z šesti týdnů jsme měli volno týden a zrovna na konci Ramadánu, kdy jsou jejich nejsvětější svátky, takže všechno bylo brutálně drahé. Letenky o 200 procent, takže výlet na Bali fakt nehrozil. Když tam můžeš za 1500, tak proč tam letět za 3500? Vyrazili jsme proto na Lombok, z něj na miniostrůvek Gili, který má asi dva kilometry na kilometr a to je ostrov přímo pro Evropany. Poslední týden bylo loučení a to jsme jeli na tři dny do Jogjakarty, což je původní hlavní město, kde se drží kultura a historie. Oficiálně si drží status království se sultánem, mají vlastní pravidla a můžou tam mít v občance i vlastní náboženství, ne jen jedno z těch dvou. Mají tam ohledně náboženství i takové nařízení, že v případě konfliktu budou lidi vyloučeni z města.
Jak tráví čas Indonésané?
Mají hodně tradičních představení a hudební nástroje, jako třeba Angklunk. Je to taková sada trubiček a v každé trubičce je tyčka, na kterou jsou dole spojené s další tyčkou a ty chřastíš tou spodní tyčkou a ono to bubnuje o ty trubičky. Jeden nástroj vydává jeden tón, takže když chceš hrát stupnici tak musíš mít těch nástrojů sedm. Nám to ukazovaly děti, které se tam hodně věnují tradičnímu umění, a ty hrály třeba na patnácti i více nástrojích. Jinak bych ale řekla, že nejvíc táhne jídlo. Je tam všude! Na každém kroku. Mají malé stánky s malým okýnkem, varnou deskou, kde to není úplně hygienické, ale co už.
Co všechno bylo na výběr?
Je tam ale dobře vidět vliv USA hlavně skrz food chains jako McDonalds, KFC, JCo, Dunkin' Donats a další, které jsem sama často neznala. U nás to není a naopak oni tam nemají malé pekárny a podobné typy obchodů. Buď jsou tam stánky na kraji ulice a jídelny s tradičním jídlem, které jedí hodně, a nebo tyhle západní obchody. Mně třeba strašně chyběl chleba, ale oni vůbec pečivo nejí. Jen zvláštní zelený chleba a nebo toasty. Když si chceš jít koupit třeba nějaký koblih, musíš právě do podobných řetězců, což já bojkotuju. Takže má potom člověk smůlu. (smích)
Nebo si chceš koupit "blbou" zmrzlinu. Člověk by řekl, že tam bude na každém rohu. Ne! Zmrzlinu nikdo nejí! (smích). Když si chceš koupit zmrzlinu, tak musíš jít do Haagen Dazs, takže jsem měla opět smůlu.
Byl to i pro ostatní takový nezvyk? To bylo právě zajímavé u těch ostatních děcek. Byli převážně z Asie a všechno tohle znají, protože u nich to funguje úplně stejně. Třeba jedna slečna z Francie měla ale úplně stejný problém. Takže bylo těžké obhájit si to svoje stanovisko, když všichni ostatní tyhle řetězce znají a jsou zvyklí do nich chodit.
Co ty tradiční jídelny?
Vláda jim znárodnila rýži, která je prostě úplně všude! Jí taky hodně kuřat, hlavně smažený, vlastně všechno smaží. Většinou ani doma nemají troubu, vystačí si s pánví a vlastně ani moc doma nevaří, ale chodí jíst ven. Hodně jedí tofu a tempeh a dělají podobné jídlo jako naše bramboráky akorát ze zelí nebo z tofu. Hodně jedí vejce i křepelčí, které jsou tam hodně levný.
Čekal bych, že zmíníš na prvním místě ryby a plody moře.
Ryby jedí taky, ale spíš ty nasolené. Moc čerstvých ryb jsme neviděla, ale Bandung je ve vnitrozemí, takže tam těch ryb tolik není. Hodně jí pálivá jídla, i to co není pálivé vlastně je pálivé. To se snaží kompenzovat džusy z ovoce. Třeba z manga, dračího ovoce (pitahaya) a všech těchhle úžasných druhů.
Jak jsou na tom s alkoholem, když už je řeč o pití?Jelikož tvoří velkou většinu populace muslimové, tak se tam skoro nepije. Ale dá se samozřejmě sehnat třeba pivo. To je buď ve třetince a nebo v sedmičce, ale pití je hodně drahá zábava. Jen to malé pivo stojí asi padesát korun.
Jak chutná? Dá se to srovnávat s naším pivem?
Není to úplně nejhorší, ale je to slabší než naše. Zlatá Polička. To jejich pivo se jmenuje Bintang a původně je to holandské pivo, které znárodnili, ale je o poznání slabší. Takže piješ a říkáš si: "Hmm, tak teď teda asi piju pivo…"(smích) Ale pak tam mají takovou věc, která se jmenuje Killerbeer. Je trochu do zelena a pije se po panácích.
Kdybys měla nějak shrnout celou tu zkušenost? Co sis z toho odnesla?
Je to asi nejzajímavější země, kde jsem zatím byla a zároveň místo, kam bych se chtěla vrátit. Ne nutně do Bangungu, ale oni mají tisíce ostrovů takže třeba na jeden z nich. Ze začátku to byl spíš chaos a neměla jsem ani dobrý pocit z lidí. Jakmile vidí někoho světlovlasého, nedejbože blond, tak se z člověka stává skoro atrakce. Všichni se smějí a volají na tebe a chtějí se fotit.
Na co jsem si nedokázala zvyknout, je jejich časospráva. Všechno strašně dlouho trvá a všichni chodí pozdě a všude jsou zácpy, a není problém strávit denně dvě hodiny v zácpách. Oni to sice moc neřeší, protože chill, ale pro nás je to nepříjemné.
Když jsem přijela po těch šesti týdnech do Brna tak jsem z toho měla dlouho kulturní šok. Bylo ještě pořád léto a nikdo tady nebyl. Jdeš večer v sedm domů a nevidíš auta, skoro ani lidi. Žádný stánky s jídlem na ulici a člověk si říká: "Panebože kde to jsem?" (smích) Nemohla jsem si zase navyknout.
Celkově to ale byla vážně skvělá a jedinečná zkušenost, protože i všechno špatné mělo svoje kouzlo.
0 komentářů:
Okomentovat