Velbloudi na sněhu

Turecko je velice populární destinací pro letní dovolenou. Ale kdo z vás už vyrazil do Istanbulu na přelomu ledna a února? Naše němčinářka Katka Kratochvílová se o to pokusila a přivezla si s sebou nejen výbornou kávu, ale také jeden hodně netradiční zážitek.

Co tě to napadlo vyrazit v zimě do Turecka?

Nečekaně to byl v tomhle období hodně levný zájezd ve všech ohledech. S kamarádkou nám vycházel poměr cena výkon rozhodně nejlíp. Měly jsme mít polopenzi, příjemný let z Vídně, osm stupňů v Istanbulu. Idylka, když u nás zrovna byly dvacetistupňové mrazy. (povzdech)

Říkáš to, jako kdyby se něco pokazilo.

Kazilo se všechno už od začátku! (smích) Ve tři ráno jsme vyrážely do Vídně, kam jsme se dostaly ještě bez problémů, ale na letišti to začalo. Let zrušen. Nezbývalo nám, než začít pendlovat mezi cestovkama a zjišťovat, co máme dělat. Letiště Ataturk bylo uzavřeno kvůli sněhu a nám nezbylo než přijmout slib, že nám rezervují nejbližší let, který ovšem končí v asijské části Istanbulu.

Patnáct hodin jsme strávily na letišti, ale mělo to i světlou stránku. Ukázalo se, že se na svou kartu dostanu do VIP zóny! (smích) Jídlo zdarma, pití zdarma, WiFi zdarma, alkohol zdarma! Všechno zdarma, takže jsme přečkaly s kamarádkou celou dobu tam a dokonce nám i nějaký ochotný pán pohlídal náš let. Na bráně jsme si sice ještě hodinu počkaly, ale pak jsme konečně odletěly a v Istanbulu nás čekalo překvapení.

Sníh?

Sníh! Byl všude! Navíc se ukázalo jako velice naivní myslet si, že v hodinu našeho příletu nebude problém dostat se do evropské části Istanbulu do hotelu, ve kterém skoro nikdo neuměl anglicky. Nepřestává mě udivovat, že jsme to zvládly celé s úsměvem. Druhý den překvapení pokračovala. Zjistilo se, že i přes slíbenou polopenzi máme jen snídani, a že to nikdo nebude řešit. O ochotě cestovek s námi komunikovat ani nemluvím. Rakouská se ozvala v den odletu! (smích) Mělo to pravda alespoň jednu výhodu. Chodily jsme po restauracích a objevovaly místní speciality. Jednou nám přinesli i dezert na účet podniku.

Jak dlouho sis vlastně zasněženého Istanbulu užívala?

V neděli večer přiletěla, ve středu odlítala. Prohlídky nám bohužel komplikoval sněhu, na který jsem nebyla připravená. Boty jsem pak vždycky sušila na hotelu fénem. (smích) Na tu počasím způsobenou bídu jsme ale byly v Modré mešitě, se šátkama samozřejmě, v Hagia Sofia, v Cisterně, co je původní římská baziliková cisterna, kde se procházíš mezi sloupy, a ještě jsme se šly podívat na Velký bazar. Největší zážitek byl ale Egyptský bazar, který je hned pod tím Velkým. Byl pravda zavřený, ale kolem byla spousta stánků a byli tam jenom místní. Mám od tam úžasnou kávu, všude tam vonělo koření, lidi byli milí. A porcovali tam ryby, díky čemuž to tam vypadalo jako v hitchcokových Ptácích - všude tam posedávali racci! (smích)

Co místní? Dvě osamocené cestovatelky asi budily pozornost.

Při procházkách mě štvalo, že na mě všichni pokřikovali pořád rusky. Když jsem se začala anglicky ohrazovat, že nejsem z Ruska, tak jsem si naběhla, protože se hned všichni začali vyptávat odkud jsem. Tak jsem se rozhodla, že budu radši potichu. (smích) Nejzajímavější zážitek s místními máme ale z jedné restaurace.

Byl to poslední den v Istanbulu a my se rozhodly, že se půjdeme někam dobře najíst. Našli jsme po nějaké době takovou malou zastrčenou restauraci, kde nás hned zvali dovnitř. Kamarádka si tam objednala takovou úžasnou věc, kdy ti dovezou hliněný džbánek plněný skopovým masem, které se v něm peče. Přivezli to přes nás v plamenech, číšník ten džbán proklepal, urazil vršek a vysypal maso, aby se dalo servírovat. Úžasný! Krásně udělaný, vůbec nesmrdělo. Paráda!

A tak jsme si u jídlo povídali i s dvojicí číšníků, chvilku anglicky, chvilku německy. Jeden z nich na mě tak pořád koukal, pořád si povzdechoval, a že prý ještě nikdy neviděl nikoho jako jsem já, přičemž kamarádku okamžitě označil za typickou Češku, což se jí v té chvíli zrovna moc nelíbilo. (smích) Ještě chvilku se tam kolem mě motal a pak to přišlo - prý jestli jsme vdané. Řekly jsme, že ne. "A kolik by za tebe chtěla tvoje máme velbloudů?" zeptal se mě najednou ten číšník. Tak jsem se rozesmála a říkala jsem, že nevím, že má maminka malou zahradu. Číšník si nedal říct, a že by si mě klidně vzal. Když viděl, jak se po něm dívá moje kamarádka, tak se všechno snažil napravit tím, že má bratra, který má dvě restaurace, který je bohatší, a pro ni určitě mnohem lepší. (smích)

Na závěr jsme ještě dostaly čaj zdarma, vyšly jsme ven a jediné, na co jsem zmohla bylo: "Mohly jsme být švagrový!” a se smíchem jsme se vraceli na hotel.

Zeptala ses pak doma, kolik by si musel uchazeč připravit velbloudů?

Zeptala. Tři! Maminka mě naštvala. (smích)