Poprvé v Londýně

Ještě než Martin vyrazil na zkušenou na Tchaj-wan, vzal svoje studenty na krátkou návštěvu Londýna. Pro většinu z nich to byla úplně nová zkušenost nejen proto, že se anglicky učí necelé dva roky. Hlavním lákadlem bylo vyzkoušet si znalosti získané v hodinách v praxi. "Vůbec nebyl čas řešit, co kam ve větě patří. Prostě jsem vychrlil to první, co mě napadlo. Domluvil jsem se," usmívá se Milan Gruber, jeden z Martinových studentů.




Jak dlouho už se učíte angličtinu?

K Jílkovi jsem začal chodit tuším v roce 2015. Od základní školy až do vysoké jsem se učil pořád jen němčinu, i když jsem měl takový ten vlezlý pocit, že bych měl začít i s angličtinou. Když jsem nastoupil do práce, věděl jsem, že už se bez angličtiny pořádně neobejdu, a tak jsem začal chodit do jazykového kurzu.

Líbí se vám výuka?

Rozhodně! Psal jsem to i do dotazníku na konci semestru. S Martinem je zábava na hodině i mimo ni. Povykládáme si, forma výuky je skvělá. Nikdo se nebojí mluvit nebo se ptát, když snad něčemu nerozumí. Kurz jsme až do teď měli vedený kombinací metod a dril byl už od začátku přínosný. Měl jsem najednou gramatiku v hlavě, zakódovalo se to tam a bylo.

Jak člověk nemá čas si všechno poctivě opakovat doma, je drilová metoda k nezaplacení, protože se všechno pořádně probere v hodině. Pro mě osobně je ale důležité probrat si gramatiku i mimo dril. Mám z něj vždycky trošku strach, ale vím, že je to přesně to, co potřebuju nejvíc.

Zafixovaná gramatika, procvičené věci z kurzu. Jak jste si poradil s ostrým testem v Anglii?

Byla to moje první cesta do Londýna. Já celkově moc necestuji, takže i cesta letadlem pro mě byla úplně nový zážitek. Vlastně to začalo už na letišti, když jsme museli začít anglicky. To jsem měl hodně velkou trému. Zdálo se mi, že vlastně vůbec nic neumím, což je asi normální pocit. Jenže ty dva roky studia udělaly svoje. Dřív bych neřekl vůbec nic, teď jsem dal většinu dohromady rukama, nohama a samozřejmě i slovama. (smích)

Jak jste se cítil, když odpadla prvotní tréma?

Určitě, když jsme pak šli třeba na jídlo, měl jsem velkou radost, že jsem se nějak dokázal domluvit. Hodně pomohlo, když nebyl nikde v dohledu Martin. (smích) Člověk prostě nechce udělat nějakou hloupou chybu před lektorem, i když Martin by se určitě nezlobil. Vždyť se pořád učíme.

V jedné restauraci jsme takhle třeba narazili na skupinu Japonek, se kterými jsme se dali do řeči. Sice vůbec nevím, jestli pochopili, odkud jsme, ale to je asi detail. Skončilo to někde u "Europe" a "Slovenia". (smích) Všichni, na ulici, v restauraci, kdekoliv, s námi byli ochotní mluvit, i když viděli, že to nezvládáme úplně na výbornou.

Jak se vám líbil Londýn jako takový?

Přiznám se, že nemusím davy, ale v Londýně se tomu člověk nevyhne. Na druhé straně tam byla ale všude skvělá atmosféra. Sotva jsme nastoupili do metra, začala tam hrát nějaká hudba. Pak teda hudebníci obcházeli lidi a vybírali peníze, ale co už. (smích) Mám hudbu strašně rád a byly jí tam plné ulice. K tomu ta úžasná architektura.

Jinak jsme samozřejmě viděli všechny taková ta nejdůležitější místa v Londýně. Viděli jsme Oko, Big Ben, Buckinghamský palác a spoustu dalších míst. Mám vyfocenou i spoustu fotek míst, u kterých si nejsem úplně jistý, co jsou zač. (smích)

Vrátil byste se?

Určitě, jen bych tentokrát zamířil asi někam mimo Londýn. Třeba zase po roce vyzkoušet si, jak jsem se zlepšil.