Proč nám tak nejdou jazyky?

Kolikrát už jste četli, jak jsou Češi naprosto zoufalí, pokud jde o studium jazyků. Kolikrát jste se ale zamysleli nad tím, proč tomu tak je? Pro MF Dnes zodpověděl ředitel kvality výuky Pavel Richter několik otázek a my se s vámi chceme podělit o celý obsah povídání.

 

Dá se naučit jazyk za rok? Jak dobře? (Když se například student nedostal na vš a má rok do dalších přijímaček) Jak na to? Kolik mě bude intenzivní kurz stát a jaká je docházka?

Dá, ale vždycky záleží na startovací úrovni. Pak samozřejmě na tom, o kolik se chce student posunout a ze všeho nejdůležitější je pak jeho motivace. Dospělý student, který nemá externí motivaci v podobě dobré známky nebo spokojených rodičů, nezbytně potřebuje interní motivaci. Pokud pak má chuť, motivaci a dobré učitele, je ochotný se jazyku věnovat i doma, sleduje filmy a čte knížky v daném jazyce, žije tím jazykem a kulturou, tak se dá udělat velice zásadní pokrok.

Důležité je i to, jakým způsobem je vedená výuka. Student, který chce udělat zásadní pokrok v relativně krátkém čase, potřebuje někoho, kdo ho povede a bude motivovat. Pokud se chce student zlepšit během jednoho roku, je skvělou volbou pomaturitní studium. Při čtyřech hodinách angličtiny denně nemá student čas ty věci zapomínat. Když pak má navíc i nějakou domácí přípravu, může se posunout až o dvě úrovně. Intenzita a délka kurzu hraje v takovém případě klíčovou roli. Roční kurz se cenově pohybuje kolem dvaceti tisíc korun a za takovou cenu nabízí víc než 700 hodin angličtiny.

Docházka je pak důležitá stejně jako v případě jakéhokoliv jiného kurzu. Klasické docházkové kurzy jsou samozřejmě levnější, ale nemůžou se zároveň chlubit takovou intenzitou. Student pak musí sáhnout po individuálních lekcích, ve kterých se lektor soustředí jen na něj.

Dá se na jazyku zapracovat i přes prázdniny? Není na přihlášku pozdě?

Léto je ideální období na studium jazyků a přihlásit se není nikdy pozdě! Obecně se drží taková zvrácená představa, že přes léto se dává pauza a období, kdy se má něco dělat panuje od září do června. Za tohle může špatné nastavení školského systému. Každý, kdo se něčemu aktivně věnuje, moc dobře ví, že dvou až tříměsíční pauza bývá smrtící. Ta energie a peníze investované do jarního a podzimního semestru se nemusí vytratit úplně, ale po letní pauze toho student hodně ztratí. Při studium v jazykové škole je největší rozdíl v tom, že se studenti neučí kvůli známce z testu nebo na vysvědčení, ale dělají to pro sebe. Chtějí se učit a je to pro ně koníček. Přece nepřestanete s koníčkem jen tak na tři měsíce!

Které jazyky a v jakých oborech jsou potřebné?

Nemá smysl si nic nalhávat - nejužitečnější a nejžádanější je, byla a bude angličtina. Za posledních deset let se pak setkávám s výukou angličtiny hlavně ve strojírenství a průmyslu obecně, ale sílí také poptávka po jazykově vzdělaných zaměstnancích třeba ve vědeckých kruzích. Strojírenské firmy mají zahraniční klientelu, chtějí vystavovat na velkých veletrzích nebo jsou rovnou vlastněni v zahraničí a neobejdou se bez jazyka na poradách, při telefonování a mailové komunikaci. Podobně jsou na tom pak vědečtí a akademičtí pracovníci, kteří potřebují psát v angličtině, jezdit na konference a umět prezentovat sebe a svoji práci. Kromě angličtiny ale v našem regionu sílí také poptávka po němčině a ruštině.

Které certifikáty jsou uznávané a v kterých oborech? Kolik stojí udělat si ten který certifikát?

U nás jsou nejrozšířenější zkoušky Cambridge na různých úrovních, z nichž nejpopulárnější jsou PET na úrovni B1 a FCE na úrovni B2. Jsou to zkoušky testující obecnou angličtinu a nejen tuzemské univerzity je často uznávají, podobně jako firmy, které vidí jazykově vzdělané zaměstnance velice rády. Další oblíbené zkoušky jsou pak například z obchodní angličtiny, takzvané BEC. Ve Spojených státech ale nejsou tyto zkoušky populární ani příliš uznávané a víc se vyplatí příprava na zkoušky TOEFL.

Cena za samotné složení zkoušky se v průměru pohybuje kolem čtyř a půl tisíce v závislosti na náročnosti a času, který je potřeba na korekce. V případě kurzů, díky nimž se studenti na zkoušky připraví, se pak cena odvíjí od intenzity a zaměření kurzu.

Jaké typy kurzů jsou vhodné pro ty, co umí jazyk "jen trochu"?

Jazykové kurzy pro falešné nebo věčné začátečníky často nejsou schopné nabídnout to nejdůležitější, co na téhle úrovni znalostí studenti v našich končinách potřebují. Jde o dvě věci. První - ztratit ostych. Zbavit se bloku, který máme a nebát se udělat chybu. Druhá věc je pak udělat si konečně jasno v gramatice. Většina kurzů trpí tím, že na začátku zahrnou studenta masou dovedností a znalostí, které by měl zvládnout. To může působit silně demotivujícím způsobem. Chce to začít kombinací výukových metod a nalít si čistého vína - pokud student nezabere, nepohne se dál.

Základní gramatiku se vyplatí prodrilovat, abych pak nemusel přemýšlet nad tou nezákladnější vazbou. To se musí nalít do hlavy, zatnout zuby a makat. Jenom tak se dá v jazyce posunout dál. Pak se dá na jazyk nahlížet z ptačí perspektivy a říkat si, kam se dostanu za půl roku, kam za rok, kam za tři. Hlavní je přiznat si, že naučit se cizí jazyk je běh na dlouhou trať a lidé, co se učí jazyk deset patnáct let, se vzdělávají pořád dál. O učitelích bych to pak mělo platit dvojnásob.

Obecně Češi nejsou v jazycích silní, kde děláme při studiu chyby? Proč nám neleze do hlavy?

Nemyslím si, že bychom jako národ měli něco v hlavě, co nám znemožňuje učit se cizí jazyk. Je to kombinace několika negativních aspektů. Bojíme se. Bojíme se, že uděláme chybu, ztrapníme se. Máme v sobě blok a radši, než abychom řekli něco špatně, neřekneme vůbec nic. S odstraňováním bloků z mluvení v Jazykové škole Jílek dlouhodobě pracujeme.

Tenhle strach ale nevznikl sám od sebe. Může za něj špatně nastavené školství. Od základní školy až po vysokou je na nás vyvíjen tlak, že pokud uděláme chybu, ta je to špatně a čeká nás zasloužený trest. Naopak něco, co uděláme správně, je bráno jako samozřejmost. Naprosto pak chybí motivace a ve výsledku pak člověk raději mlčí. České školství je nastavené tak, aby učitel splnil sylabus. Učitel se na začátku školního roku podívá, jakou učebnici a látku musí probrat na místo toho, aby se sám sebe zeptal: “Co se díky mojí výuce studenti letos dozví?” Učitel v České republice řeší sylabus, ředitele a nespokojené rodiče. Kvůli tomu už nezbývá čas na základní otázky jako: “Proč by mě studenti měli poslouchat? Jakou motivaci mají se tohle všechno učit?” To se v ČR neděje a podle toho to pak vypadá.

Učitel by měl primárně řešit, aby měl namotivované studenty, kteří si na konci školního roku sami zvládnout říct, jaký pokrok udělali, a že chtějí pokračovat dál, udělat si certifikát nebo vyrazit na semestr do zahraničí. Dokud se nezmění nastavení státního školství, nezbavíme se dojmu, že Češi jsou na jazyky špatní.